Myšlenka otravného stop-startu se objevila před půlstoletím. Debutoval v japonském sedanu

Samočinné vypínání motoru asi nemá cenu zdlouhavě představovat. Systém zhasínající motor při stání na křižovatce se v moderních automobilech začal ve velkém objevovat kolem roku 2010 kvůli stále přísnějším emisním limitům a snaze o menší znečištění a úsporu nějaké té desetinky paliva. Nejednou jsme se s odborníky bavili na téma, zdali takový stop-start nedělá při zvýšené zátěži na drahou baterii více škody než užitku. A to nemluvíme o jeho stále složitější deaktivaci, která povětšinou ani není trvalá. Smysl funkce teď nechme stranou, nás dnes bude zajímat především jeho historie. Myšlenka automatického zhasínání motoru při stání je totiž starší, než se na první pohled může zdát.

Půlstoletí od první myšlenky

Úvodní zmínka popisující fungování stop-startu se objevila v červnu 1969 na stránkách magazínu Popular Science, amerického čtvrtletníku s populárně vědeckým obsahem. Jistý Fred Kirchner z Brooklynu tehdy uveřejnil popis dlouhý jen několik řádků, jeho obsah je nám ale hodně povědomý.

„Velkému znečištění, ke kterému dochází, když auta stojí nastartovaná na křižovatce, lze zabránit automatickým zhasnutím motoru. Opětovného rychlého nastartování můžeme dosáhnout použitím silnější baterie a karburátoru. Tím by rovněž došlo k úspoře paliva,“ popisoval Kirchner nápad. Těžko říct, zdali pocházel z jeho hlavy, podle dochovaných publikací byl ale téměř jistě první, kdo ideu publikoval veřejně.

Desetiprocentní úspora

Až o dalších pět let později se systém samočinného zhasínání motoru prezentoval v sériovém automobilu. Jako první jej nasadila japonská Toyota do páté generace sedanu Crown vyráběného v letech 1974 až 1979. Systém se objevil u šestiválců s objemem 2,0 a 2,6 litru.

Vracíme se na stránky magazínu Popular Science, avšak do října 1974. Bob Dunham ve svém článku popisuje fungování stop-startu v produkčním autě a poděluje se o svou osobní zkušenost. Systém (viz úvodní foto) vypne motor poté, co vůz sekundu a půl stojí na místě. Agregát se znovu aktivuje sešlápnutím spojkového pedálu. Koho by tato inovace znepokojovala, ten může pomocníka vypnout tlačítkem pod přístrojovou deskou. Systém myslel i na náročné situace. Neaktivoval se, když byla provozní teplota motoru vysoká, když vůz stál ve stoupání vyšším než dva stupně či v případě, kdy auto ve velkém využívalo elektronické prvky.

„Jen pár řidičů je ochotno zhasínat a znovu startovat motor ručně na každé světelné křižovatce. Když ale celý proces probíhá automaticky, může se procedura stát mnohem atraktivnější,“ napsal Dunham ve svém článku. A přidal i osobní zkušenost. „Testoval jsem Toyotu Crown s tímto systémem v tokijském provozu, v obou případech trvala cesta asi pět hodin. Bez systému stop-start byla spotřeba 15,58 litru, s jeho aktivací pak 14,17 litru. To znamená úsporu nějakých 10 % a také nižší produkci znečišťujících látek,“ podotkl Dunham.

Štval i prodejce

Postupem času začaly se stop-startem experimentovat i další automobilky. Objevil se například ve Fiatu Regata ES (Energy Saving) z roku 1983, kdy jeho vývoj zaštiťoval Maura Palitta. K myšlence jej přivedlo zjištění, že automobil ve městě stojí více času, než se původně předpokládalo. „Vyrazil jsem z vývojového centra v Obassanu směrem do továrny Fiatu. Trvalo mi to 35 minut a ujel jsem 15 kilometrů. Z toho auto 12 minut stálo, i když provoz nebyl nijak hustý,“ prozradil v rozhovoru pro server Motor 1.

A tak začal Palitta pracovat na systému, který bude motor při stání automaticky vypínat. „Zjišťovali jsme, jaké úpravy startéru jsou nutné, aby zvládnul přes 120 tisíc teplých startů. Nikdo nebyl schopný odpovědět, neboť standardní specifikace požadovala 25 tisíc startů za studena,“ popisuje dále inženýr strasti, které musel řešit.

Technika nakonec překvapivě držela, čemuž si Fiat vypomohl vypnutím startéru co nejrychleji po natočení motoru. Nastartování proběhlo za prvních 270 stupňů rotace (250 milisekund) a bylo potřeba minimální množství energie a výrazně zatížena nebyla ani baterie. Standardizované měření spotřeby ukázalo až sedmiprocentní úsporu paliva.

Ani veškeré snažení italské automobilky ale nevedlo k masivnímu rozšíření. Zákazníci se obávali, že po zhasnutí už motor v křižovatce znovu nenastartuje a nakonec fiatů s tímto systémem vzniklo jen něco kolem pěti tisíc kusů. Úspěch vozy slavily snad jen ve Švýcarsku, kde už toho času byly u křižovatek cedule vyzývající ke zhasnutí motoru v případě delšího stání. A příliš se tehdy nepředřeli ani prodejci značky…

„Osobně jsem otestoval prodejní metody naší sítě. Objevil jsem se u dealera a chtěl něco vědět o modelu Regata. Dostal jsem podrobné informace ke všem verzím, ale variantu ES mi prodejce nenavrhl. Když jsem se zeptal na provedení, které samo vypíná motor, dostal jsem jasnou odpověď. Prý se není čeho bát, systém lze jednoduše vypnout stisknutím tlačítka,“ dodává vlastní nelichotivou zkušenost strůjce nápadu.

Masivní rozšíření

V osmdesátých letech se stop-startem zaobíral také koncern Volkswagen. Na vybraných trzích s ním přijížděla druhá generace Passatu (B2), kde však spuštění fungovalo na opačném principu. Tady jste museli tlačítko stisknout pro jeho aktivaci. U nás se však do povědomí dostal více až Golf Ecomatic (zkratka Economy and automatic) z roku 1993, který systém kombinoval s atmosférickým dieselem a samočinnou převodovkou. Byť sliboval úsporu paliva až 2 l/100 km, kdovíjakého úspěchu se nedočkal.

Prvním opravdu rozšířeným automobilem vybaveným systémem stop-start se u nás stalo až modernizované BMW řady 3 z roku 2007. O pár let později se přidal nejen koncern Volkswagen, ale i celá plejáda dalších automobilek. Roku 2013 se stop-start poprvé objevil v omlazené Škodě Superb druhé generace (pro motory 1.4 TSI a 2.0 TDI), o rok později dorazil do třetího vydání Škody Fabia. A dnes? Pokračování příběhu jistě velmi dobře znáte...