Nejlepší a nejhorší auta roku 2019 podle redaktorů Auto.cz
Rok 2019 se blíží ke konci, a tak nastal čas zrekapitulovat, jaký byl z hlediska testovaných aut.
Martin Machala
Je to čím dál těžší, vybrat auta, která mě nejvíc zaujala. Však to víte sami, automobilový průmysl nezažívá zrovna šťastné období, což můj výběr vlastně docela potvrzuje – nejnovější modely na špičce nenajdete, to spíš na opačném konci… No nic, jdeme na to.
Honda Civic Type R
Designem se mému vkusu snad nic víc nevzdaluje, interiér mi taky naprosto nesedí, za volantem jsem se až skoro styděl. Ale to, s jakou lehkostí zajede Civic Type R hluboko pod dvě minuty Most, to je naprosto výjimečné. Točivý motor jak ze starých časů a přilnavost přední nápravy srovnatelná jen se skutečnými závoďáky. Nikdy jsem neřídil nic, co by se předokolkovému speciálu blížilo víc. Možná vypadá jak výtvor pubertálního tunera, mezi hot-hatchi ale nic rychlejšího a úžasnějšího nenajdete. S velkým náskokem.
Seat Leon ST Cupra R
Tohle auto na konci životního cyklu fakt není novinka, ale velmi hezky reprezentuje dobu, kdy se koncern Volkswagen soustředil ještě na ty správné věci. Štvala mě jediná věc, sice hodně, ale opravdu jen jedna – samozvaně svéhlavé DSG, které si i v nejostřejším a manuálním módu dělá, co chce. I při pile na okruhu jsem tak jen šlapal na plyn a brzdu, pádla nemělo cenu vůbec používat. Zbytek auta je však úžasný, nejvíc přední náprava s odklony. V zatáčkách drží líp jenom výše velebený Civic Type R. Ten ale zase není tak úžasně praktický a využitelný na každý den jako tenhle kombík od Seatu. Jo, s tímhle autem bych velmi rád jezdil do práce a o víkendu do Mostu. Snad se můžu těšit i na nový Leon Cupra.
Norma M20FC
Už mám svoje roky a nejhorší machírkovské roky snad za sebou, ale po slušných výsledcích v Octavia Cupu jsem začínal pojímat podezření, že snad umím řídit. Norma M20FC pana Janíka mi ukázala, že jsem ještě pořád řidičské embryo. S touhle plackou musíte jet tak strašně rychle, aby alespoň trochu začala fungovat, že jsem si to nedokázal vůbec představit. Čeká mě ještě dlouhá cesta.
Zklamání
BMW 320d
S BMW se děje něco zvláštního. A přitom stále umí, viz pětka nebo X5. Ale třeba osmička nebo velmi bohužel trojka… Na bavorácích se mi strašně dlouho líbily právě základní modely, které jsem si díky výkonnému motoru bezezbytku užil, jejich dokonalý podvozek byl totiž skvěle připraven na mnohem silnější motorizace. I proto jsem si hodně sliboval od nového BMW 320d, navíc jsem slyšel cosi o návratu ke kořenům. Testované 320d se nevrátilo, sice nedělá nic vyloženě špatně, jeho jízdní projev je ale naprosto zaměnitelný a bohužel naprosto nudný. Zatím mi naštěstí pořád zbývá pětka a X5.
Mercedes-Benz A 180
Malé mercedesy nikdy neuměly přenést kouzlo třícípé hvězdy do skromnějších rozměrů, letošní áčko 180 mě ale nebývale zklamalo. Strašlivá kombinace třináctistovky s dvouspojkou se ani v nejmenším neblíží tomu, co si myslíte o mercedesech, to samé platí o uskákaném podvozku. Interiér nevypadá zle, výplně dveří testovaného kousku ale příšerně vrzaly. Stejně jako v případě BMW ale i tady platí, že Mercedes pořád umí, naše dlouhodobé éčko nemělo chybu. Snad to u BMW s Mercedesem nezapomenou ani v příštích letech.
David Bureš
Rok 2019 se blíží ke konci, a tak nastal čas zrekapitulovat, jaký byl z hlediska testovaných aut. V mé paměti nejvíce utkvěly dva modely. Nová Mazda 3 a Audi SQ8 TDI.
Mazda kvůli tomu, že je to zkrátka auto, které bych si nejraději koupil. Dokazuje, že i v mainstreamové kategorii můžete dostat vůz, který skvěle jezdí a za jeho volantem se budete neustále bavit. Dodnes vzpomínám na to neskutečně perfektní manuální řazení, které vás nutilo s radostí řadit sem a tam, klidně jen tak. S atmosférickým benzinovým dvoulitrem bych si klidně vystačil a mávnul nad tím, že má trojka zboku tlustý zadek a že vzadu není zrovna moc místa. Tohle je zkrátka auto, které chci a pořád se na něj dá relativně snadno vydělat.
To Audi SQ8 TDI bych chtěl taky, to už ale mluvíme o cenové kategorii zcela mimo mé finanční schopnosti. Vždyť základní cena startuje na 2,76 milionu Kč. Jenže ono mě SQ8 TDI zkrátka nadchlo. Dodnes nechápu, jak se konstruktérům povedlo naladit pět metrů dlouhé SUV tak, že je obratné skoro jako nějaký hot hatch. Je to navíc neskutečný univerzál, v zatáčkách vás bude udivovat svými schopnostmi, na dálnicích zase svým neskutečným komfortem. A mimo to vypadá prostě fantasticky!
Zatímco s Audi SQ8 TDi a Mazdou 3 jsem měl od začátku jasno, že do mého top výběru roku 2019 patří, nad třetím zástupcem jsem váhal. Nové Porsche 911, protože je to zkrátka 911? Nové Suzuki Jimny, protože mně bavilo už po pár stovkách ujetých metrů? SsangYong Rexton, který ukázal, že kdysi vysmívaná značka se na český trh vrací s parádní nabídkou? Nebo snad modernizovaný Jaguar XE, který je nečekaně zábavným sedanem?
Nakonec jsem však vybral Hyundai Santa Fe. Překvapilo mě, jak je to komplexní auto. Je to zkrátka rodinný ideál, který uveze celou rodinu i množství jejich zavazadel, navíc jim poskytne během jízdy neskutečný komfort. Takhle se má rodinné SUV dělat!
A jaký je opačný konec spektra, tedy má největší automobilová zklamání roku 2019? Hned na začátku řeknu, že mě mrzí, že do tohoto přehledu musím zařadit modernizované Subaru Levorg. Verze před faceliftem nejen mě nadchla svým výtečným podvozkem, jenže letošní modernizace, při níž se změnil motor (z přeplňované šestnáctistovky na atmosférický dvoulitr) i naladění (ze sportovně laděného kombíku se stal komfortní pohodář) zcela změnila jeho charakter. Z Levorgu je najednou nic neříkající auto, které vlastně ničím zvlášť nenadchne, navíc je poměrně drahé. Téhle proměny je mně obzvlášť líto!
Také druhé zklamání roku mě svým způsobem mrzí, protože se mně to auto z designérského hlediska na rozdíl od mnoha kritiků nesmírně líbí. Řeč je o nové Toyotě RAV4, jejíž drsňácký styl mně neskutečně sedne. Jenže bohužel bych si neuměl vybrat z nabídky motorů. S benzinovým dvoulitrem ravka moc nejede, navíc v kombinaci s CVT se v sebemenším stoupání nebo při snaze o jakékoliv zrychlení dočkáte jen vytí vytočeného agregátu, které není moc příjemné. Zklamala mě ale také hybridní verze, srovnání s konkurenční Hondou CR-V totiž dokázala, že hybridní pohon umí konkurence lépe. Hybrid v CR-V je zkrátka v praxi mnohem příjemnější na použití, což je vzhledem k tomu, jaký je Toyota propagátor tohoto pohonu, pro tuto automobilku celkem špatná vizitka.
Ondřej Mára
V barvách Auto.cz jsem sice zatím strávil pouze půl roku, přesto se mi do rukou dostalo několik zajímavých aut, z nichž se mi řada vryla do paměti. BMW 540i xDrive Touring bylo skvělým společníkem na dlouhé cesty, v terénu jsem žasl nad dovednostmi Jeepu Wrangler Rubicon, příjemně mě překvapila nová SUV Rexton a Korando od značky SsangYong a Suzuki Vitara si u mě oprášila pověst skvělého kompaktního SUV do města i terénu. Na nejvyšší příčky jsem však nakonec dosadil dvě jednoduše skvělá auta a jednoho zástupce technologie, která mi do budoucna rozhodně dává smysl.
Toyota GR Supra
Když jsem dostal za úkol vybrat pro mě nejzajímavější auta uplynulého roku, jako první se mi okamžitě vybavila nedávno testovaná Toyota GR Supra. Pro někoho zklamání, pro mě však obrovská koncentrace skvělých dojmů, zážitků a emocí. Oslovil mě design, obdivuji motor, bavilo mě řízení a řada prvků sdílených s BMW mě absolutně neurážela. Jakmile totiž nastartujete a vydáte se na cestu, začne vám být všechno okolo tak nějak jedno. Supra se mi vryla pod kůži a strašně rád bych se s ní ještě někdy v budoucnu setkal i na delší čas.
Suzuki Jimny
Pro mě osobně asi nejočekávanější auto roku. Značka Suzuki je mi dlouhodobě sympatická svým přístupem k technice i designu, což Jimny dokonale zúročil. Jednoduchá a léty ověřená technika pravověrného offroadu totiž nabízí jedinečné kouzlo, které u moderních vozů příliš často nezažijete. Stejně jako Supra, i Jimny je auto, které vás baví ještě předtím, než do něj nasednete. Co Jimny dokáže v terénu je až neuvěřitelné a pokud mu odpustíte pár vrtochů, bez kterých se poctivý offroad neobejde, pak vám udělá službu i jako líbivá stylovka do města. Pro mě osobně je Jimny auto, kvůli kterému bych se klidně přestěhoval i do hor – jen abych měl o důvod víc si ho koupit.
Hyundai Nexo
Zatímco Supra a Jimny jsou skvělými auty, vodíkové Hyundai Nexo je především skvělou ukázkou alternativního pohonu budoucnosti. Na trase z Bruselu do Prahy nás Nexo překvapilo komfortem, bohatou výbavou, příjemným řízením a moderními technologiemi, včetně skvěle fungujícího systému semi-autonomního asistenta řízení. Třešničkou na dortu pak bylo tankování vodíku, které trvalo do pěti minut. Vadou na kráse vodíkové budoucnosti stále zůstává vysoká cena aut, vysoká cena paliva a řídká síť plnících stanic. To by se však časem mělo změnit. Na rozdíl od současných bateriových elektromobilů, které mi nejsou příliš sympatické, si u mě vodíková alternativa získala díky Nexu velké sympatie.
Zklamání
Co se týče zklamání za volantem, byl můj výběr poněkud omezený. Vyložené zklamání jsem nezažil snad nikdy – každé auto si nakonec dokázalo alespoň něčím získat můj zájem nebo pozornost. Nakonec jsem proto vybral dvě auta, která zkrátka nenaplnila má (možná až příliš vysoká) očekávání.
Range Rover Evoque
Značka Range Rover pro mě vždy představovala jakýsi odraz britské monarchie: bohatá minulost, hrdé tradice, majestátní design a touha po dobývání nových území. Nový Evoque už ale působí spíše jako módní záležitost, která se chce zavděčit jednoduchým interiérem se spoustou obrazovek a sofistikovaně působícím ovládáním. Na mě však interiér působil až příliš chladně a neosobně, u infotainmentu i způsobu jeho ovládání byl rozhodně prostor na zlepšení a i když jízdní vlastnosti nebyly špatné, spotřeba mi přišla celkem extrémní – stejně jako cena. Přesto věřím, že se Evoque spoustě zákazníků zavděčí a snad i zalíbí.
Toyota Yaris GR Sport
Standardní Toyota Yaris je příjemným městským společníkem, v limitované edici GRMN však nabízí i fantastické sportovní zážitky. Model GR Sport se svým názvem i designem snaží vyvolat dojem, že představuje zajímavý kompromis mezi každodenní využitelností a dynamickým svezením. Jenže v praxi se to tak nějak úplně nevyvedlo. Pod kapotou se totiž ukrývá hybridní patnáctistovka, kombinovaná s převodovkou e-CVT, jejichž 100 koní zkrátka není žádný zázrak. Dojem navíc kazí i dost tuhý podvozek na 17 palcových kolech, který vám na typických českých okreskách způsobí spíše bolest zad, než příjemné zážitky. Největší dojem tak nakonec zanechala spotřeba okolo 5 l/100 km – a to i při snaze o sportovní jízdu.
Stanislav Kolman
Vybrat tři nejlepší auta za uplynulý rok pro mě není nikdy snadné. Obzvlášť ne ve chvíli, kdy to nechám na poslední chvíli a většinu z těch, která na mě udělala dojem, už si rozeberou moji kolegové. Naštěstí mám v rukávu esa, která na stůl mohu vytáhnout jen a pouze já. Proto jsem letos výběr pojal trochu netradičně a snad prominete, že z velké části jde o vozy, které byste na silnicích vyhlíželi marně.
Pro první takový zážitek se musíme vrátit až do února, kdy si nás Jaguar pozval do svého testovacího centra v Anglii, aby nám do rukou svěřil produkt jménem F-Type Rally. Pod vcelku nenápadným názvem se však skrývá něco unikátního. Jaguar postavil pouze dva exempláře modelu F-Type v rallyeové úpravě, čímž oslavil 70 let historického odkazu sportovních jaguarů. A já jej mohl nejen řídit, ale dokonce i potrápit v rámci lehké terénní vložky. Bylo to sice jen na pár minut, ale vzhledem k té unikátnosti to byl hezky zvláštní pocit. Jak jsme se totiž později dozvěděli, tyto speciály se nechystají ani na žádné soutěže a ukazovat se budou převážně staticky. Řídilo je nanejvýš pár desítek lidí a já byl jeden z nich. Díky za to!
Střih do září. Zvoní mi telefon, ve kterém se dozvídám, že za nějakých 48 hodin budu stát na startu svého vůbec prvního závodu. Pravda, 6 hodin Le Most je amatérskou záležitostí, na kterou ani nepotřebujete závodní licenci, i tak je to ale adrenalin jako hrom! Obzvlášť pro někoho, kdo zná atmosféru závodních okruhů jen z herních konzolí. Díky Radicalteamu a hlavně Martinu Příhodovi se na hodinku stanu jezdcem BMW 325i (E36) „B“.
Auto v úpravě pro nováčky, které je svižné, ale vcelku nezáludné, a lze jej řídit bez předchozích zkušeností. Šest válců, nějakých 200 koní a pětistupňový manuál pochází ze série. Všechno nepotřebné šlo ale z auta ven, takže váží jen necelou tunu. A řeknu vám, bylo to fakt něco! Byť jde o baby-závoďák, neskutečně jsem si tuto příležitost užíval. Navíc to nebylo jen obyčejné kroužení za instruktorem, tohle byl skutečný závod s opravdovými soupeři. Jestli chcete tuto atmosféru nasát, musím vás odkázat na článek, který jsem psal jen pár hodin po jízdě. A když jej teď po pár měsících čtu, pořád mám úsměv na tváři.
Abych ale nemluvil pouze o takovýchto specialitkách, musím sem zařadit jedno auto, které si může koupit každý – Ford Ranger Raptor. Jasně, spojení užitkového vozidla se sportovním jízdním projevem může znít zvláštně (obzvlášť, když pod kapotou tluče pouze naftový čtyřválec), ale ono to nějakým způsobem funguje. Ano, Ranger Raptor měl dostat objemnější a výkonnější motor, svým skvělým podvozkem si mě ale naprosto získal. Nejprve v Maroku, kde zdolával ten nejnáročnější terén a písčité duny s prstem v nose. Později na rozbitých českých okreskách, na kterých jste neměli nejmenší důvod zpomalovat. Dokonce ani v místech, kde byste s jakýmkoliv jiným autem riskovali ztrátu nápravy.
No a potom jsou tu auta z opačného spektra, která už zaujala o něco méně. V mém případě je to Lexus UX. Ne snad, že by tohle malé SUV dělalo něco vyloženě špatně, nějak jsme si ale vzájemně nesedli. Lexusy mám moc rád, ze sportovního kupé LC 500 jdu do kolen pokaždé, když jej vidím, limuzína LS je zase pohodlným manažérským přepravníkem. Crossover UX jsem ale vyzvednul, po týdnu vrátil a za deset minut v metru vlastně nevěděl, že existuje.
Druhým takovým „slabším“ automobilem je pro mě Peugeot 208. Vypadá skvěle, určitě je to jedno z nejkrásnějších malých aut dneška, ale jeho kabina je pro mě zklamáním. Je sice moderní, ale koncepce i-Cockpitu vyhovuje jen hodně malému vzorku postav. Já s výškou 176 cm, jsem si za volantem udělal pohodlí a nedokázal se posadit tak, abych viděl celý přístrojový štít. Asi jsem moc malý, říkám si. Za volant se posadí kolega s výškou 190 cm a... má stejný problém. Malý kufr či stísněný prostor vzadu bych přehlédl, ale že se za volantem musím já přizpůsobovat autu, to tedy ne.
Stanislav Švarc
I když jsem v roce 2019 řídil více než 60 aut, vybrat z nich trojici nejlepších bylo až překvapivě snadné. Tyhle tři vozy mi jednoduše v paměti (a možná i v srdci) utkvěly nejvíc.
Správně by tedy měly být čtyři, ovšem absolutní vítěz chybí. Původní Honda NSX. Ta mě naprosto odrovnala. Jenže jízdní dojmy s japonskou legendou teprve chystám a dočkáte se jich až v roce 2020.
No ale nebudu to protahovat. Z aut, jejichž testy na Auto.cz už najdete, mě za posledních dvanáct měsíců zaujala trojice Mazda MX-5 30th Anniversary Edition, Jaguar F-Pace SVR a Hyundai i30 Fastback N Performance.
Miata je prostě Miata, výroční edice, která oslavuje 30. narozeniny lehkonohého roadsteru, je navíc zřejmě tou nejlepší verzí, jakou si můžete koupit. Přidává totiž pár milých "drobností" jako lepší brzdy, 17palcová kovaná kola nebo skvělá sedadla od Recara.
Je obdivuhodné, kolik předností se vešlo do takového drobka. Atmosférický dvoulitr dodává více než důstojnou dynamiku a hezký, přirozený zvuk, přitom není kdovíjak žíznivý. A hlavně - ty jízdní vlastnosti! S Miatou si můžete dělat, co chcete, je hravá, ale současně poslušná a čitelná. Sečteno, podtrženo, MX-5 byla zřejmě autem, které jsem vracel nejvíc nerad.
Jen těsně na druhé místo bych poslal Jaguar F-Pace SVR. Je zvláštní, jak silně jsem se dokázal sblížit s autem, které by mi vlastně mělo připadat zbytečné. Vždyť jde o poměrně velké SUV s kompresorem přeplňovaným osmiválcem a snahou hrát si na sporťák, který by ale měl být také použitelný každý den. Je tu prostě příliš mnoho požadavků, to by nemělo fungovat. Jenže funguje - a jen s pár výhradami. Nejlepší částí ostrého F-Pacu je jednoznačně motor, tenhle pětilitr považuji za mistrovské dílo.
A proč Hyundai i30 Fastback N Performance? Protože jihokorejská automobilka postavila úžasný hot-hatch (tedy něco jako hot-hatch, bavíme se o liftbacku), který dokonale splňuje moje představy o takovém druhu automobilu. Když chcete, umí za to vzít a okresky drtit takovým způsobem, že byste to při pohledu na nenápadnou karoserii asi nečekali. Ale "enko" je současně i docela hodné a čitelné. A hlavně se ním dá jezdit každý den, je pohodlné a praktické, takže v něm nebudete nikdy trpět.
Tak to by bylo. Pojďme na druhý konec. Přiznávám, že s výběrem největších zklamání jsem se vyloženě trápil, v roce 2019 jsem neřídil žádné auto, které by se mi protivilo. Nakonec jsem ale něco našel.
Začněme u Audi S7 Sportback. V testu jsem německé novince udělil mimořádně vysoké hodnocení. A byl jsem z ní opravdu nadšený, vážně, rád bych S7 řídil každý den. Je mimořádně pohodlná, hodně rychlá, stabilní, moc hezká a díky naftovému motoru vás nebude tak často tahat k čerpací stanici. Skvělé auto. Jenže se prostě mělo jmenovat jinak, třeba A7 55 TDI quattro. Sportovnější "esko" by si zasloužilo "exkluzivnější" benzinový motor s charakterem a více vzrušujícím projevem. A pak jsou tu ty čtyři totálně falešné koncovky výfuku, to je opravdu bizarnost.
Tuším, že za svou druhou volbu to schytám. Mezi zklamání jsem se totiž rozhodl zařadit Renault Mégane R.S. Trophy. Ano, jde o hodně rychlý hot-hatch, ale mně prostě moc nesedl, vadilo mi, že působí až příliš nervózně a neposedně. V každodenním provozu, i když nechcete jet rychle, je podle mě moc náročný na řízení a skoro až nepříjemný. Stačí vyjeté koleje a už se musíte rvát s řízením. A stejný neklid z vozu vyzařuje i při rychlé jízdě, až jsem měl někdy pocit, že renault neřídím, ale snažím se ho přeprat.
Ano, tuhle vlastnost mám u některých aut rád, třeba u amerických muscle a pony cars. Ale k evropskému hot-hatchi, který by měl být vozem pro každý den, podle mě nepatří.
Doporučujeme
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat