Zavzpomínejte na Ferrari F40, Lamborghini Countach Anniversary, Porsche 959 a další osmdesátkové supersporty
Osmdesátá léta se ve světě supersportovních automobilů nesla především na vlně soupeření mezi automobilkami Ferrari a Porsche. Nabídka výjimečných sportovních vozů se přitom v tomto desetiletí neomezovala pouze na zástupce těchto dvou značek.
Ferrari F40 a Porsche 959 naprosto dokonale charakterizují supersporty osmdesátých let dvacátého století, pro něž byl typická surovost jejich projevu a zároveň nejmodernější postupy v jejich vývoji a výrobě v čele s výpočetní technikou a kosmickými materiály.
Zároveň s Ferrari a Porsche patřilo mezi špičku ve světě supersportů osmdesátých let i Lamborghini, které cizelovalo Countach, jehož kořeny sahají hluboko do předchozího desetiletí. Vedle této trojice lze připomenout několik značek se skutečnými supersporty i modely mířícími do této kategorie pouze svými výkony nebo jen samotným vzhledem.
Aston Martin V8 Vantage Zagato měl výstavní premiéru na autosalonu v Ženevě v roce 1986 a představoval prvního zástupce obnovené spolupráce mezi britskou automobilkou a italskou karosárnou. Aston Martin pro tento model stavěl podvozky s dvouventilovým vidlicovým osmiválcem DOHC 5,34 l a ze svého sídla v britském Newport Pagnellu je odesílal do Milána, kde karosárna Zagato prováděla finální montáž.
Dvoumístné kupé svým designem plně odpovídalo módě druhé poloviny osmdesátých let, i když ne každému se tehdy díky svým možná až příliš přímočarým liniím líbilo, ale rozhodně díky svému motoru se čtyřmi dvojitými karburátory Weber 48 DIF a výkon 322 kW (438 k) v kombinaci s nízkou hmotností patřilo mezi tehdejší nejrychlejší vozy na trhu. Akceleraci z 0 na 100 km/h mělo kupé zvládnout za 5,0 s a dosahovat maximální rychlosti přes 300 km/h.
Aston Martin V8 Zagato v letech 1986 a 1987 vznikl v počtu pouhých 52 exemplářů a v letech 1987 až 1990 bylo vyrobeno 37 vozů Aston Martin V8 Zagato Volante, lišících se vedle plátěné střechy i provedením přídě se sklopnými kryty hlavních světlometů a hladkou kapotou motoru. Pod kapotou mířil osmiválec o objemu 5,34 l se vstřikováním paliva a výkonem 224 kW (305 k), umožňující akceleraci z 0 na 100 km/h za 6,0 s a maximální rychlost 257 km/h.
DeLorean DMC-12 sice vyvolává dojem, že je typickým supersportem osmdesátých let dvacátého století. Tento dojem vedle ostrých linií karoserie a rozměrných vzhůru výklopných dveří umocňuje i konstrukce, kombinující povrchové panely z nerezové oceli se skořepinou z vyztužených plastů a páteřovým rámem, v jehož zadním rozvidlení je za zadní nápravou uložen vidlicový šestiválec PRV (Peugeot-Renault-Volvo).
Dvoumístné kupé ve skutečnosti v době svého vzniku a především výroby v letech 1981 až 1983 nemířilo do nejvyšších pater světa sportovních automobilů, ale se svými výkony a cenou se pohybovalo na podobné úrovni jako Chevrolet Corvette, Ferrari Mondial, Maserati Merak či Porsche 911 SC. S výjimkou Corvette byla většina těchto vozů výrazně dražší než DeLorean a jejich dynamické schopnosti byly na vyšší úrovni.
DeLorean DMC-12, jehož šestiválec o objemu 2,85 l disponoval výkonem pouze kolem 97 kW (132 k), umožňujícím akceleraci z 0 na 100 km/h okolo 10,0 s a maximální rychlost přes 200 km/h, měl být vlastně sportovním vozem pro každý den. Dnes je však spojen především s filmovou trilogií „Back to the Future“, finančními potížemi své automobilky a jejího zakladatele. Díky tomu a liniím, pod nimiž je podepsán Giorgetto Giugiaro, je vnímán jako jeden z nejvýjimečnějších vozů osmdesátých let a přes nijak oslnivé dynamické schopnosti je řazen po bok tehdejších supersportů.
Ferrari Testarossa se veřejnosti poprvé představilo na autosalonu v Paříži v roce 1984 s karoserií, kterou ve studiu Pininfarina navrhli Leonardo Fioravanti, Ian Cameron, Guido Campoli, Emmanuele Nicosia a Diego Ottina. Celý tým vedl Leonardo Fioravanti, ale hlavní zásluhy za nezaměnitelné linie tohoto modelu má na svědomí Emmanuele Nicosia.
Srdcem vozu se stal dvanáctiválec s úhlem rozevření válců 180 stupňů a u tohoto typu motoru značky Ferrari poprvé použitými čtyřmi ventily na válec. Pohonná jednotka o objemu 4,04 l disponovala při své premiéře v roce 1984 výkonem 287 kW (390 k). Dvoumístné kupé díky výkonům své pohonné jednotky a propracované aerodynamice dosahovalo maximální rychlosti 290 km/h a z 0 na 100 km/h akcelerovalo za 5,8 sekundy.
Ferrari Testarossa, v podobě v jaké se představilo v roce 1984 a zůstalo s jednou modernizací z roku 1987 ve výrobě až do roku 1991, bylo při rozvoru náprav 2550 mm dlouhé 4485 mm, široké 1976 mm a vysoké 1130 mm. Pozornost si u tohoto vozu zaslouží rozchod kol, který byl vpředu 1518 mm, zatímco vzadu 1660 mm.
Ferrari 288 GTO bylo oficiálně představeno v roce 1984 jako Ferrari GTO, ale později bylo pro odlišení od slavného modelu 250 GTO jeho označení doplněno o číslo 288, které v sobě ukrývá informaci, že před zadní nápravou je podélně uložen motor o objemu 2,8 litru s 8 válci. Tato pohonná jednotka je přeplňována dvojicí turbodmychadel IHI a poskytuje výkon 294 kW (400 k).
Leonardo Fioravanti při návrhu Ferrari 288 GTO vycházel ze svého předchozího díla v podobě kupé 308 GTB. Základem vozu s celkovou délkou 4290 mm, šířkou 1910 mm, výškou 1120 mm a rozvorem náprav 2450 mm byl prostorový rám s pomocnými rámy vpředu i vzadu, který doplnily díly z kevlaru a nomexu. Tyto materiály pak byly spolu se sklolaminátem použity i na povrchové panely karoserie.
Ferrari 288 GTO s maximální rychlostí 305 km/h se v roce 1984 stalo prvním sériovým vozem, který skutečně pokořil magickou hranici 300 km/h. Akceleraci z 0 na 100 km/h pak toto kupé zvládlo za 4,9 s. Výroba modelu 288 GTO probíhala v letech 1984 a 1985. automobilka měla v plánu vyrobit pouze sérii 200 vozů, ale poptávka výrazně převyšovala nabídku a během dvou let vzniklo 271 vozů, k nimž se v roce 1986 přidal ještě jeden.
Ferrari F40, které bylo oslavou čtyřicátého výročí prvního startu vozu se značkou Ferrari na přídi a zároveň se stalo posledním, které odhalil Enzo Ferrari osobně, se veřejnosti poprvé představilo v září roku 1987 na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem. Automobil, který měl být vyroben pouze v omezené sérii, byl nakonec vyroben v počtu 1311 vozů. Ale i tak tržní hodnota F40 prakticky explodovala a už při výjezdu z bran továrny byla cena vozu zhruba o milion marek vyšší než v ceníku.
Přísně aerodynamickou karoserii se součinitelem odporu Cx 0,34 navrhl ve studii Pininfarina Leonardo Fioravanti. Základní linie navazovaly na 288 GTO a jeho předchůdce 308 GTB, ale všechny povrchové panely karoserie byly zcela nové. Prakticky všechny panely karoserie, jichž je celkem jedenáct, jsou vyrobeny z kompozitních materiálů.
Ferrari F40 s celkovou délkou 4430 mm, šířkou 1980 mm, výškou 1130 mm a rozvorem náprav 2450 mm mělo před zadní nápravou osmiválec do V o objemu 3,0 l s dvojicí turbodmychadel IHI a nejvyšším výkonem 351,5 kW (478 k). S tímto motorem, aerodynamicky optimalizovanou karoserií a při pohotovostní hmotnosti 1254 kg dosahovalo Ferrari F40 maximální rychlosti 324 km/h a z 0 na 100 km/h akcelerovalo za 4,6 s.
Isdera Imperator 108i má sice kořeny ve druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století a přímo navazuje na supersport CW311, který zazářil v německé komedii Únos aut, ale na trh tento model zamířil v roce 1984 a v nabídce své značky se udržel do roku 1993. Ve dvou sériích však podle dostupných materiálů vzniklo jen 30 vozů.
Základem kupé s křídlovými dveřmi byl prostorový rám z ocelových trubek s rozvorem náprav 2480 mm, který kryla karoserie ze sklolaminátu. Dvoumístné kupé s křídlovými dveřmi mělo celkovou délku 4220 mm, šířku 1835 mm a výšku 1135 mm.
Isdera montovala do modelu Imperator 108i osmiválcové motory z produkce značky Mercedes-Benz s objemy 5,0 až 6,0 l a výkony od 173 kW (235 k) až po 309 kW (420 k). Minimálně jeden exemplář byl údajně osazen vidlicovým osmiválcem z Porsche 928 S, poskytujícím z objemu 4,7 l nejvyšší výkon 228 kW (310 k), s nímž byl schopen dosáhnout rychlosti 290 km/h.
Lamborghini Countach se sice v podobě prototypu poprvé představilo na ženevském autosalonu v roce 1971 a první zákazník převzal první exemplář v roce 1974, ale poslední sériový kus opustil automobilku v roce 1990. Dvanáctiválcový supersport tak i díky průběžným modernizacím patřil po celá osmdesátá leta mezi špičku své kategorie.
Lamborghini Countach LP500 S, které se představilo v roce 1982 na autosalonu v Ženevě, převzalo od modelu LP400 S z roku 1978 jeho vzhled s rozšiřujícími lemy blatníků, ale dostalo dvanáctiválec s objemem zvětšeným na 4,75 l. Výkon 276 kW (375 k) měl stačit na maximální rychlost 288 km/h.
Pouhé tři roku po uvedení LP500 S, nabízeného na severoamerickém trhu pod označením LP5000 S, se opět v Ženevě představilo Lamborghini Countach 500 QV s motorem o objemu 5,1 l vybaveným čtyřventilovou technikou a disponujícím výkonem 335 kW (455 k). Nová verze byla přímou odpovědí na Ferrari Testarossa a byla schopná dosáhnout rychlosti 292 km/h při splnění všech tehdejších emisních norem na důležitém severoamerickém i evropském trhu.
Vrcholem vývoje typu Countach se v roce 1988 stal model Countach Anniversary, postavený na oslavu 25. výročí založení automobilky Lamborghini. Vůz byl mechanicky identický s modelem 500 QV, ale na karoserii došlo k řadě změn, hlavně v oblasti vstupů vzduchu do motoru a prahů. Pro řadu fanoušků je tento model, za jehož stylistickými úpravami stojí Horacio Pagani nejméně přitažlivý, ale zákazníci to viděli jinak a s téměř 660 prodanými exempláři je to obchodně nejúspěšnější Countach.
Porsche 959 bylo sice původně vyvíjeno pro skupinu B a veřejnosti byl jeho první prototyp představen již v říjnu roku 1983 během autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem, ale na tratě světových soutěží nakonec nezamířilo. Automobilka se v případě závodního nasazení omezila na rallye Paříž – Dakar a s odvozeným Porsche 961 na vytrvalostní závody v Le Mans.
Porsche 959 se v produkční podobě představilo v roce 1985 na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem. Kupé s uspořádáním interiéru 2+2 bylo dlouhé 4260 mm, široké 1840 mm a vysoké 1280 mm. Rozvor náprav mělo dlouhý 2272 mm a rozchod kol byl vpředu 1620 mm a vzadu 1602 mm. Pohotovostní hmotnost mělo 1450 kg.
Kola obou náprav Porsche 959 prostřednictvím šestistupňové manuální převodovky roztáčel přeplňovaný plochý šestiválec o objemu 2,85 litru s výkonem 331 kW (450 k). Porsche 959 zvládne akceleraci z 0 na 100 km/h za 3,7 s, 0 na 200 km/h za 12,8 s a maximální rychlost se má pohybovat okolo 319 km/h.
RUF CTR představuje nejvýraznější a nejslavnější model německé společnosti RUF Automobile GmbH. Tento model s přezdívkou Yellow Bird z roku 1987, který byl radikální úpravou tehdejšího Porsche 911 Turbo, dokázal na okruhu Nardo dosáhnout rychlosti 342 km/h.
RUF CTR se od výchozího modelu značky Porsche vedle relativně decentně pozměněného zevnějšku odlišoval především změnami provedeným v oblasti podvozku a pohonné jednotky. Plochý šestiválec se totiž dočkal zvýšení objemu z 3,2 l na 3,4 l a osazení dvojicí turbodmychadel namísto jednoho. Výsledkem byl výkon 350 kW (475 k). Ten stál spolu s nízkou hmotností za i na dnešní poměry nadprůměrnou dynamikou.
Foto: Pendine Historic Cars Limited., Hexagon Modern Classics, DeLorean Motor Company, Ferrari S.p.A., Isdera GmbH, Automobili Lamborghini S.p.A., Dr. Ing. h.c. F. Porsche AG, RUF Automobile GmbH, RM Sotheby's, Wheelsage.org, Auto.cz, archív