Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Zavzpomínejte na nejpřitažlivější supersporty devadesátých let!

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (15)

Devadesátá léta přinesla pestrou paletu sportovních a supersportovních automobilů tradičních i téměř neznámých značek. Připomeňte si nezapomenutelné i téměř zapomenuté hvězdy konce dvacátého století.

Supersportovní automobily prakticky v každém desetiletí své existence patří k průkopníkům v trendech designu, konstrukce i použitých materiálů. Mezi nejbouřlivější období jejich rozvoje rozhodně patří poslední desetiletí dvacátého století.

Na konci osmdesátých a počátku devadesátých let se zrodila řada dodnes nezapomenutelných supersportovních a sportovních automobilů, z nichž řadu připomíná náš skromný výběr a stejně jako v každé jiné době i tehdy vzniklo mnoho dnes již téměř zapomenutých projektů, z nichž lze připomenout například Zender Fact 4 nebo Innotech Mysterro.  

 

Bugatti EB110 se v první polovině devadesátých let zařadilo mezi nejobdivovanější supersporty své doby a dnes si do jisté míry užívá novou vlnu popularity i díky modernímu Bugatti Centodieci. Při jeho vývoji, zahájeném již ve druhé polovině let osmdesátých, vzniklo několik prototypů, z nichž nejznámější je ID90 od studia ItalDesign, ale v plně funkční stroj a základ pro Bugatti EB110 GT se nakonec proměnil návrh, za nímž stál Marcello Gandini. Modrý prototyp s poměrně ostrými liniemi posloužil především pro vývoj sériového vozu, pod jehož finálními liniemi je nakonec podepsán Giampaolo Benedini.

Přesně 110 let od narození Ettore Bugattiho byl 15. září 1991 na zámku ve Versailles a zároveň i pod Velkým obloukem v pařížské čtvrti La Défense představen zcela nový model Bugatti EB110 GT. Supersportovní kupé ohromilo svět svým vzhledem a především technikou.

Bugatti EB110 GT s celkovou délkou 4400 mm, šířkou 1940 mm, výškou 1114 mm a rozvorem náprav 2550 mm bylo vybaveno vidlicovým dvanáctiválcem o objemu 3,5 litru s přeplňováním čtveřicí turbodmychadel IHI. Motor o výkonu 412 kW (560 k) spolu s šestistupňovou manuální převodovkou, pohonem všech kol a propracovanou aerodynamikou umožňoval akceleraci z 0 na 100 km/h za méně než 3,5 s a jízdu rychlostí přes 340 km/h.

V roce 1992 byla představena odlehčená a výkonnější Bugatti EB110 SS, která se na první pohled odlišovala kruhovými vstupy vzduchu za bočními okny a designem kol. Výkon pohonné jednotky byl zvýšen na 450 kW (612 k) a EB110 SS umělo vystřelit z 0 na 100 km/h za 3,3 s a dosahovalo rychlosti přes 350 km/h.

 

Ferrari F50 mělo světovou výstavní premiéru na autosalonu v Ženevě v roce 1995. Svým jménem i designem dával tento model jasně najevo, že je nástupcem modelu F40 z osmdesátých let. V případě techniky byla situace ovšem poněkud odlišná.

Základem vozu byla samonosná konstrukce s tuhou střední částí z uhlíkových kompozitů s pomocnými trubkovými rámy vpředu i vzadu, která podobně jako motor vycházela z konstrukce tehdejších vozů F1. Podélně před zadní nápravou modelu F50 byl uložen atmosférický vidlicový dvanáctiválec o objemu 4,7 litru s výkonem 382 kW (519 k), který roztáčel kola zadní nápravy prostřednictvím šestistupňové manuální převodovky.

Ferrari F50 s celkovou délkou 4480 mm, šířkou 1986 mm, výškou 1120 mm, rozvorem náprav 2580 mm dosahovalo maximální rychlosti 325 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h za 3,87 s.

Specifickým designérským prvkem modelu F50, který umožnil monokok z uhlíkových vláken, je možnost proměny kupé v roadster a zpět. K tomu sloužil jeden jediný snímatelný díl, který tvořila střecha se zadním oknem. Tímto typickým prvkem se může pochlubit všech 349 vyrobených silničních vozů.

 

Isdera Commendatore 112i se na rozdíl od Bugatti EB110 a Ferrari F50 dnes řadí k téměř zapomenutým vozům, i když v době své premiéry na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1993 tento supersport ohromoval svým vzhledem, technikou, jízdními výkony i cenou.

Za značkou Isdera, jenž je zkratkou pro Ingenieurbüro für Styling, Design und Racing, stojí Eberhard Schultz, který pracoval pro automobilku Mercedes-Benz a svou vlastní společnost založil na počátku osmdesátých let dvacátého století. Isdera Commendatore 112i měla představovat zcela novou generaci vozů své značky.

Dvanáctiválec o objemu 6,0 l a výkonu 304 kW (414 k) pocházel od značky Mercedes-Benz. Řada komponentů pak byla sdílena s vozy značky Porsche. Zmínit lze šestistupňovou manuální převodovku Getrag určenou pro model 911 Turbo, odpružení kol původem od osmiválcového kupé 928 a hlavní světlomety od čtyřválcového typu 968. Dvoumístné kupé s celkovou délkou 4623 mm, šířkou 1867mm a výškou 1032 mm mělo akcelerovat z 0 na 100 km/h za 4,7 s a dosahovat maximální rychlosti 341 km/h.

Isdera Commendatore 112i vznikla podle dostupných informací původně v jediném exempláři, který v roce 1999 doplnil druhý vůz. Ten se lišil použitými koly, konvenčním párem vnějších zpětných zrcátek namísto jediného na střeše umístěného a především dvanáctiválcem o objemu 6,9 l a výkonu 455 kW (619 k), umožňujícím údajně jízdu rychlostí až 370 km/h. Tento druhý exemplář je pak většinou zmiňován jako Silver Arrow.  

 

Jaguar XJ220 se sice veřejnosti poprvé představil již v říjnu roku 1988 na autosalonu v Birminghamu, ale tehdy se jednalo o koncept s vidlicovým dvanáctiválec a pohonem všech kol. Rozhodnutí o jeho proměně v sériový model padlo až v prosinci roku 1989 a po intenzivním vývoji zamířil model XJ220 do sériové výroby v roce 1992.

Jaguar XJ220 v sériovém provedení sice na první pohled připomínal původní koncept, ale ve skutečnosti se od něj v řadě ohledů lišil. V první řadě před jeho zadní nápravou již nebyl vidlicový dvanáctiválec, ale dvojicí turbodmychadel přeplňovaný vidlicový šestiválec objemu 3,5 litru s výkonem 404 kW (550 k), který nepoháněl kola obou náprav, ale prostřednictvím pětistupňové převodovky roztáčel jen kola zadní nápravy.  

Dvoumístné kupé se od původního konceptu lišilo i výrazným zkrácením celkové délky o 220 mm na 4930 mm, ale stále disponovalo impozantní šířkou 2220 mm a minimalistickou výškou 1150 mm.

Jaguar pro sériové provedení modelu XJ220 oficiálně udával maximální rychlost 343 km/h. Martin Brundle s ním však v roce 1993 na oválu v Nardo dosáhl rychlosti 349,2 km/h, čímž získal pro XJ220 zápis v Guinnessově knize rekordů. O rok později na stejném místě tento rekord o 22 km/h překonal McLaren F1.

 

Lamborghini Diablo se představilo 21. ledna 1990 v hotelu Paříž v Monte Carlu jako přímý nástupce modelu Countach. Původní linie karoserie pro tento model navrhl Marcello Gandini, ale automobilku Lamborghini získal pod svá křídla Chrysler a došlo na jisté úpravy, které provedli návrháři v Detroitu.

Lamborghini Diablo ve své původní podobě s celkovou délkou 4470 mm, šířkou 2040 mm a výškou 1100 mm využívalo k pohonu atmosférický vidlicový dvanáctiválec o objemu 5,7 l s výkonem 362 kW (492 k), který prostřednictvím pětistupňové převodovky poháněl zadní kola. Akceleraci z 0 na 100 km/h toto provedení zvládlo za 4,1 s a maximální rychlost se pohybovala kolem 325 km/h.

V průběhu devadesátých let se model Diablo dočkal řady verzí, z nichž první bylo provedení VT s pohonem všech kol, které bylo uvedeno v roce 1993. Následně došlo i na verzi s odnímatelnou střechou, výroční edice a průběžné modernizace.

Lamborghini se v roce 1998 stalo součástí portfolia koncernu Volkswagen a jeho vliv pocítila veřejnost již v roce 1999, kdy došlo k představení modernizované podoby v té době nabízených verzí Diablo VT, Diablo VT Roadster a Diablo SV. Historie Lamborghini Diablo se pak uzavřela v září roku 2001, kdy jej nahradil model Murciélago.

 

McLaren F1, mistrovské dílo konstruktéra Gordona Murraye a designéra Petera Stevense, se oficiálně představil 28. května 1992 při Grand Prix Monaka. Příběh tohoto výjimečného supersportu se však začal psát již ve druhé polovině osmdesátých let, v době, kdy McLaren dominoval Formuli 1. Pohár konstruktérů tehdy získal celkem šestkrát v letech 1984, 1985 a 1988 až 1991.

Třímístný supersport s karoserií, jejímž základem je skelet z uhlíkový vláken, má při rozvoru náprav 2718 mm celkovou délku 4288 mm, šířku 1820 mm a výšku 1140 mm. Před zadní nápravou má uložen šestilitrový vidlicový dvanáctiválec původem od automobilky BMW, který disponuje výkonem 461 kW (627 k) a roztáčí zadní kola prostřednictvím šestistupňové manuální převodovky.

McLaren F1 akceleroval z klidu na 100 km/h za pouhých 3,2 sekundy a hranici 100 mph (160 km/h) atakoval za 6,3 s. Maximální rychlost vyzkoušel 31. května 1998 na testovacím okruhu Ehra Lessien nedaleko německého Wolfsburgu závodník Andy Wallace, který za volantem dosáhl rychlosti 386 km/h.

McLaren F1 vznikl v letech 1992 až 1998 v počtu pouhých 106 exemplářů, z nichž byl čtyřiašedesát určeno pro běžný silniční provoz. Každý kus byl vlastně originál, protože celkové smontování se provádělo ručně a trvalo neuvěřitelných 16.500 hodin. Později se tento čas o něco zkrátil a nejrychleji byl McLaren F1 sestaven za 13.140 hodin.

 

Mercedes-Benz CLK GTR byl odvozen koncem devadesátých od závodního speciálu pro třídu GT1, jejíž tehdejší předpisy požadovaly existenci minimálně jednoho vozu schváleného pro běžný provoz. AMG nakonec postavilo kolem třiceti vozů, z nichž je dvacet kupé, pět kupé Super Sport a šest roadsterů.

Mercedes-Benz CLK GTR pro běžný provoz má před zadní nápravou uložen atmosférický benzinový dvanáctiválec do V o objemu 6,9 litru s výkonem 612 koní (456 kW). V případě provedení Super Sport byl použit dvanáctiválec o objemu 7,3 l a výkonu 488 kW (664 k). Prostřednictvím šestistupňové převodovky jsou roztáčena pouze zadní kola.

Dvoumístný supersport na základech závodního speciálu má s rozvorem náprav 2670 mm, celkovou délku 4854 mm, šířku 1951 mm a výšku 1102 mm. Mercedes-Benz pro CLK-GTR uváděl zrychlení z 0 na 100 km/h za 3,8 s a maximální rychlost 320 km/h. Provedení Super Sport má být ještě rychlejší.

 

Porsche 911 GT1 Straßenversion se zrodilo podobně jako Mercedes-Benz CLK GTR, což znamená, že bylo odvozeno od závodního speciálu pro třídu GT1, což ostatně hrdě oznamuje již ve svém oficiálním označení. V letech 1996 až 1998 vzniklo několik verzí a celkový počet zástupců tohoto modelu pro běžný silniční provoz má představovat 25 vozů.

Porsche 911 GT1 ve své původní podobě spojovalo design a části skeletu karoserie modelové řady 911 generace 993 se zadní částí a především pohonnou jednotkou původem z čistě závodního Porsche 962. Před zadní nápravou byl díky tomu uložen kapalinou chlazený a dvojicí turbodmychadel přeplňovaný šestiválec o objemu 3,16 l, který u provedení pro běžný silniční provoz disponoval výkonem 370 kW (503 k) a později 400 kW (544 k) .

Porsche 911 GT1 Straßenversion v původní podobě s designem předních i zadních partií odkazujícím na generaci 993 měla automobilka postavit pouze dvě. Následující vozy již mají karoserie s designem odpovídajícím Porsche 911 generace 996. Tyto vozy s celkovou délkou 4890 mm, šířkou 1990 mm a výškou 1140 mm mají akcelerovat z 0 na 100 km/h za 3,9 s a dosahovat maximální rychlosti 308 km/h.

 

Vector W8 se sice představil již v roce 1989 a jeho kořeny lze díky přímému předchůdci v podobě prorotypu W2 vysledovat až do druhé poloviny sedmdesátých let dvacátého století, ale i díky skutečnosti, že jej jeho mateřská společnost nabízela v modelových rocích 1990 až 1993 bude asi již navždy spojen především s první polovinou devadesátých let.

Vector W8 se zrodil jako přímá evoluce prototypu W2, na němž pracoval Jerry Wiegert se svou firmou Vector Motors od druhé poloviny sedmdesátých let, což se ostatně projevuje i na ostře řezaných liniích karoserie. Inspirací však má být prototyp Alfa Romeo Carabo od studia Bertone z roku 1968, který patřil k průkopníkům později tolik populárního stylu klínovitého tvarování karoserií.

Dvoumístný supersport severoamerické značky s dveřmi otevíranými podobně jako u vozů značky Lamborghini či zmíněného prototypu Carabo měl při rozvoru náprav 2616 mm celkovou délku 4369 mm, šířku 1930 mm a výšku 1080 mm. Před zadní poháněnou nápravou měl uložen dvojicí turbodmychadel přeplňovaný vidlicový osmiválec Rodeck o objemu 6,0 l a výkonu 466 kW (633 k), který však mohl disponovat výkonem až 895 kW (1216 k). Zrychlení z 0 na 100 km/h zvládal vůz s třírychlostní automatickou převodovkou v čase kolem 4,2 s a dosahovat měl rychlosti přes 350 km/h.

Foto: Bugatti Automobili S.p.A., Ferrari S.p.A., Isdera GmbH, Jaguar Cars Limited, Automobili Lamborghini S.p.A., McLaren Automotive Ltd., Daimler AG, Dr. Ing. h.c. F. Porsche AG, Vector Motors Corporation, Wheelsage.org, Auto.cz, archív

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (15)

Doporučujeme

Avatar - Emel
8. 10. 2019 13:30
Re: Legendární dekáda
Podepisuju McLaren.
Avatar - Uživatel_5340709
8. 10. 2019 09:51
Re: Létající
Já si říkal, že to není možné. Za nepochopení ironie se omlouvám. :-)
8. 10. 2019 08:29
Re: Létající
Však já to myslel taky z legrace pro eko aktivisty ;-)
Avatar - 3_diamanty
7. 10. 2019 18:46
Re: Legendární dekáda
vzdy hovorim .. zlate 90 roky .. za mna najkrajsie roky automobilizmu ale aj filmu hudby ci sportu ... taka uzasna dekaza uz asi nikdy nebude .. diky za tie roky :yes:
Avatar - 3_diamanty
7. 10. 2019 18:44
pre mna
je z tychto aut najkrajsie a najsympatickejsie diablo a XJ220 ... :yes: