Toyota WiLL Vi (2000-2001): Excentrická kovová želva nahlížela do minulosti
Automobilová historie je plná podivností na kolech. Jednu takovou nabídla na přelomu milénia mladým zákazníkům japonská Toyota. A dokonce na ní nebyl ani jeden její emblém...
Toyota občas japonským zákazníkům nabídla trochu zvláštní modely v retro stylu s běžnou velkosériovou technikou. WiLL Vi byl podobný případ, ale s jedním rozdílem. Hrstka předních společností z ostrovního císařství v srpnu 1999 odstartovala marketingový projekt. Toyota mezi nimi byla jedinou automobilkou. Různorodá skupina firem si dala za cíl vytvořit širokou škálu produktů pod společnou značkou WiLL. Elektronický gigant Panasonic (tehdy ještě Matsushita Electric), pivovar Asahi a výrobce hygienických potřeb, čisticích prostředků a kosmetiky Kao k tomuto účelu vytvořily s Toyotou joint venture. Přidala se k nim Kokuyo, která produkuje kancelářské potřeby, cestovka Kinki Nippon Tourist Company, ta poskytovala prázdninové zájezdy a výrobce cukrovinek Ezaki Glico.
Toyota chtěla oslovit tzv. mileniály, nebo také Generaci Y, tedy tehdejší osmnácti- a devatenáctileté s ještě „čerstvými“ řidičskými průkazy. A pochopitelně také individualitu a preference této nové generace dospělých spotřebitelů.
Osobní kapsle
Vytvořila drobné čtyřdveřové auto, doslova „osobní kapsli“, která nabídla kvalitu a spolehlivost značky spojenou se zábavou a autenticitou. Tzv. neo retro styl byl tenkrát hodně v módě. První s ním přišel Nissan u série tzv. Pike cars už v polovině 80. let minulého věku. Toyota vyráběla větší modely Classic (1996) a Origin (2000-2001). Subaru převléklo do retro hávu maličké Vivio a nazvalo jej Bistro (1995-1998), Mitsubishi nabídlo pouhý rok (1997-1998) Minicu Toppo Town Bee, vysokou kei dodávku. V retru už se desítky let vyžívá Mitsuoka.
Jestli někomu přijdou toyoty nudné, tak tady to rozhodně neplatí. WiLL Vi (interní kód NCP19) měl opravdu výrazné tvary, které dávaly vzpomenout na minulost. Pro oko Evropana, pravda, trochu bizarní. Symetrický design byl plný sbíhajících se rovin a výrazných úhlů s nápadným zvlněním po stranách tvořeným trojicí hlubokých i širokých vodorovných prolisů. Vznikl ve Virtual Venture Company, kterou vedl Jim Shimizu, byla založena v srpnu 1997. Postarali se o něj Michio Tada a Jiro Goto.
Obrácené zadní okno
Zadní okno mělo negativní sklon. Vytvářelo siluetu, kterou automobilka oficiálně popisovala jako „připomínající kočáry tažené koňmi z minulých let“. Obrácený úhel ovšem používali mnozí předchůdci na přelomu 50. a 60. let minulého věku, třeba Citroën Ami 6, Ford Anglia 105 E a první Mazda Carol (KPDA). A tehdy už se koňmo moc nejezdilo…
Co PR oddělení výrobce k této formulaci tenkrát vedlo? Vždyť auto spíše připomínalo velkou kovovou želvu, někomu možná i kachnu tedy Citroën 2 CV. Jinému zase dýni nebo autíčko na dálkové ovládání. Vypadalo docela jako vytesané z kamene. Příď a záď byly vzhledově téměř identické a tvarované jako polovina kupole, tak, aby se prý tvářily přátelsky. Nechyběly na nich opět prohlubně, tentokrát svislé. Navazovaly na ně i linie bočních oken a useknuté střechy.
Kola v rozích
Základní pevnou mohla nahradit plátěná shrnovací, která poskytovala čerstvý vzduch řidiči a spolujezdci. Ovládala se ručně a po shrnutí dozadu se dala svázat. „WiLL Vi zaparkovaný pod jasnou noční oblohou s otevřenou střechou a sklopeným opěradlem sedadla vám nabízí jinou osvěžující perspektivu, ať už jste astronom nebo romantik." V tiskovém oddělení Toyoty tenkrát evidentně seděli básníci…
Patnáctipalcová kola spolu takřka v rozích karoserie spolu s vypouklými puchýřovitými blatníky dodávala pocit vizuální stability. Mimochodem obouvala vysokoprofilové pneumatiky 165/65, dělilo je od sebe 1450, respektive 1430 mm a jejich plastové kryty měly připomínat mořského ježka. Zavazadla šlo naložit po otevření zadního víka s viditelnými panty, Rezerva byla uložena na tradičním místě: v prohlubni kufru. V případě defektu však bylo nutné vše zevnitř vyndat…
Technika z Yarisu
WiLL Vi byl tříprostorovým sedanem, rozměrově typickým malým vozem. Na délku měřil 3760 mm, do šířky 1660 mm, jen do výšky čněl značných 1575 mm, s „canvas topem“ pak přidal ještě 25 mm. Pokus o zavedení značky WiLL vyústil ve zvláštnost: Na Vi zcela chyběla loga Toyoty, nesl pouze oranžové znaky se čtveřicí bílých písmen.
Trochu ulítlý vzhled se kombinoval s aktuální technikou, konkrétně tehdy novou první generaci malého modelu Vitz XP10. My ho v Evropě známe coby Yaris. Podvozek měl naprosto shodný rozvor 2370 mm, vpředu vzpěry McPherson a vzadu nápravu s torzní příčkou, na všech kolech pak vinuté pružiny. Světlost 155 mm k přejezdu městských nerovností stačila…
Třináctistovka
Vpředu napříč umístěný řadový čtyřválec s označením 2NZ-FE nabídl z přesných 1298 cm3 (průměr 75 x 73,5 mm) celých 88 koní (65 kW) v 6000 otáčkách. Na atmosférickou jednotku tenkrát velmi slušné hodnoty. Šestnáctiventilový motor pracoval s kompresí 10,5:1, pochopitelně i v zemi vycházejícího slunce už měl vícebodové elektronické vstřikování paliva. Vitz se mimochodem honosil v Japonsku čerstvým titulem Automobilu roku 1999-2000.
Nejmenší člen zážehové rodiny NZ byl spřažen se čtyřstupňovou samočinnou převodovkou. Super ECT. Proč? Protože s „inteligentním“ automatem vykazoval nejmenší spotřebu. Volič se nacházel na sloupku řízení z levé strany. 123 Nm ve 4400 otáčkách putovalo na přední kola. Brzdou provozu Vi určitě není, motor táhne slušně, vzrušující jízdní vlastnosti je ale třeba hledat jinde. K deceleraci mimochodem stačila kombinace předních kotoučů a zadních bubnů doplněná ABS. Hřebenové řízení nepostrádalo posilovač. Ještě ke spotřebě: WiLL Vi na každých 100 kilometrů spálil průměrně 5,8 l benzinu. Palivové nádrži stačilo ke štěstí 45 litrů, hrdlo bylo umístěno pod krytem a víčkem na levém zadním blatníku.
Výrobce také zdůrazňoval menší dopady na životní prostředí, lhostejno na tom, zda to cílovou skupinu zajímalo, nebo ne. K výrobě nárazníků a interiérových plastů použil vysoce recyklovatelný a vlastními silami vyvinutý a patentovaný polymer Super Olefin. Na odhlučnění kabiny posloužily materiály z vyřazených vozidel, které prošly drtičkou. A chladič, topné těleso i kabelové svazky neobsahovaly žádné olovo.
Uvnitř
Svérázný 940, s onou plátěnou střechou pak 950 kg vážící WiLL Vi hýřil v kabině podzimními barvami: odstíny hnědé a béžově krémové. Spolu se zaoblenými tvary tak panovala v interiéru pohodová atmosféra. Řidič i spolujezdci se uvnitř měli cítit spíše jako doma v obýváku než v autě. Tomu odpovídaly lavicové sedačky, které vytvářely dojem, jako když seděli na pohovce. I když byly čalouněny jen látkou, vynikaly měkkostí a pohodlím. Boční vedení postrádaly, komu to však vadilo? Středová konzola chyběla. Uživatelsky přívětivý pocit navodily i úložné prostory, které byly rozmístěny všude možně v množství větším než malém. Akorát člověk pak nesměl zapomenout, co kam dal… Pravda, v předních dveřích se nacházely pouze síťky místo odkládacích přihrádek, v zadních pak nebyly ani ty.
Tvar palubní desky připomínal bagetu – a vlastně i ony barvy. Hlavní přístroje spočívaly v centrálně umístěné kapličce. Konkrétně rychloměr v kilometrech za hodinu (cejchovaný do 180), malý displej se stavem paliva, ujetou vzdáleností a digitálními hodinami, ukazatel zvoleného jízdního režimu a několik kontrolek ve dvou pásech nad a pod obrazovkou. Kromě tradičních (olej, voda, baterie) také signalizovaly nezapnuté pásy a nedovření dveře. Otáčkoměr byl vzhledem k přítomnosti automatu zbytečný WiLL Vi se mimochodem dokázal rozjet na 165 km/h.
Stříbřitý ovládací panel s ovládáním manuální klimatizace a audiem s CD a přehrávačem kazet měl jednoduchý a intuitivní design. Toyota si dala za úkol minimalizovat vizuální přeostřování, řidič se přece musí dívat hlavně na silnici. Otázkou je, zda tradiční poloha budíků není lepším řešením než ty ve středu palubky, byť umístěné mnohem výše. Střed výškově stavitelného tříramenného volantu potaženého kůží dostal podobné zářezy jako kapota a víko kufru, opět svislé místo vodorovných na bocích. Všechny vypadaly solidně. Komfort obsluhy zvyšovala standardní elektrická okna. Interiér byl robustní a funkční.
Výbava
Ke standardní výbavě patřilo i centrální zamykání, tříbodové bezpečnostní pásy s předpínači a omezovači tahu, dva airbagy pro řidiče a spolujezdce, ochrana proti bočnímu nárazu, antireflexní vnitřní zpětné zrcátko a úchyty pro dětské sedačky. Pokud chtěl zákazník utratit více, mohl se rozhodnout pro litá kola, spoiler, zadní mlhovku a audio mohl nahradit jednotkou Kenwood s navigací a dotykovým displejem.
Klimatizace byla mimochodem vybavena pylovým filtrem zmíněné zrcátko zamezovalo oslnění. Boční airbagy a ESP chyběly. „Vše, co by řidič chtěl, je již standardem," řekl v době premiéry projektový manažer WiLL Jun Yasumatsu. „Krása vozidla spočívá v jeho jednoduchosti.“
Hrátky s barvami
Ve městě mrštný WiLL Vi, otočil se na 9,8 m, nebyl rozhodně masovým modelem. Debutoval na 33. ročníku autosalonu v Tokiu 23. října 1999 a upřímně, přitahoval doslova davy. V listopadu se začal objevovat ve specializovaných showroomech. Sériová výroba a prodej začaly 17. ledna 2000. Základ s pevnou střechou stál s daní 1.365.000 jenů (454.500 korun v té době), verze s plátěnou střechou 1.522.500 jenů (cca 506.900 korun). Toyota nabídla černou, bílou a dále metalické laky: stříbrný, modrý, světle růžový opál a žlutozelený. Vi sice sdílel značené množství dílů s Vitzem alias Yarisem, ale vnější zpětná zrcátka pocházela z Daihatsu Opti první generace a boční směrovky byly stejné jako na Eunosu Roadster, tedy japonské verzi Mazdy MX-5 NA! Ani jedno z těchto aut se ale už nevyrábělo.
Do 16. února 2000, tedy za první měsíc evidovala 4,5 tisíce objednávek, což byl trojnásobek jejího cíle. 3. srpna přibyly do katalogu další tři barvy: zelená slída, bordó slída a zlatá metalíza. Automobilka se je rozhodla doplňovat a obměňovat dle ročního období, tyhle byly připraveny pro kolekci podzim/zima. Součást strategie… 3. října uvedla na oficiálních stránkách limitovanou edici stovky vozů nazvanou Web. Měla dvoubarevný lak v kombinacích bílá/jahodová a růžová/jahodová. Byla dokonce číslovaná.
10. ledna 2001 se brzdový systém dočkal posily v podobě asistentu EBD. Objevily se další nové barvy karoserie: levandulová a vanilková coby jarní kolekce. 21. června se objevila limitka Vanilla Top v borůvkové a černé rybízové, vždy s pevnou střechou vanilkové barvy, odtud název. Vozy byly k dispozici do konce srpna 30. července přišla na řadu další speciální série Cinderella Pearl v bílé perleti.1. října 2001 oznámila Toyota konec výroby WiLL Vi a nabídla auta znovu v oblíbené růžové metalíze, bordó a vanilkové.
16 tisíc a něco navíc
WiLL Vi se vyráběl do prosince 2001 u Central Motors v Ohiře a Kanto Auto Works v Jokosuce. Produkce byla na měřítka Toyoty opravdu malosériová. Zrodilo se přesně 16.649 aut, zkrátka zklamání. Ve stejném dvouletém období automobilka vychrlila přes 697 tisíc Vitzů, který mu posloužil coby „dárce orgánů.“ V roce 2000 vzniklo 12.428 exemplářů, v tom následujícím už jen 4.184. Zbylých 37 připadlo na předprodukční kusy z roku 1999. WiLL Vi byl ve srovnání s bestsellerem vzácností i na tamní poměry. Prodával se hlavně v obchodní síti Toyota Vista s výjimkou Okinawy, na tomto ostrově jej nabízeli dealeři Toyota Corolla Okinawa.
Podle celkových počtů se neujal. Průměrně necelých sedm stovek prodaných exemplářů místo očekávaných patnácti set měsíčně je docela málo, start byl dobrý, ale pak se odbyt zasekl. Veselé pastelové a metalické barvy včetně béžové a mátově zelené měly mladým sedět… Design určitě polarizoval, buď se líbil, nebo naopak. Za originalitu zákazníci, polovině bylo nakonec mezi 20 a 30 lety, platili o polovinu víc než za Vitz, který stál tenkrát v základu 875 tisíc jenů. Vi byl jednoduchý a funky, přesto se jako teplé housky na krámě neprodával.
Jenže původních plánů Toyota dosáhla. Druhá polovina byli totiž oni mladí a 80 % ze všech kupců si pořídilo automobil této značky poprvé v životě. Většinu navíc tvořily ženy, na které cílily i reklamní kampaně, konkrétně na svobodné kolem 20 let, nezávislé a individualistické. Takže je těžké říct, zda marketing skutečně selhal. Projektový manažer Yasumatsu prohlašoval: „Madam, váš kočár čeká.“ Myšlenka podobnosti s dopravním prostředkem taženým koňmi nebyla tak úplně absurdní, jak se na první pohled zdála. Mladé ženy přece fantazírují o krásných princích…
Reklama na nebezpečnou jízdu
Nepovedla se televizní reklama, ve které jel WiLL Vi po železničních kolejích těsně před vlakem, vypadalo to, že se srazí. Mnoho diváků si myslelo, že Toyota propaguje nebezpečnou jízdu. Spot publicitě jistě nepřispěl…
Neobvyklé křivky určitě ztěžovaly řidiči získat představu o tom, kam je ještě možné zajet při parkovacích manévrech. Některé automatické mycí linky si také nevěděly rady, takže se hodily ty, kde bylo možné zvolit několik programů. Nejvhodnějším se ukázal být pro minidodávky, zkušenosti majitelů ukázaly, že nedělá žádné problémy.
Hlavně na Ostrovech
Po bezmála čtvrtstoletí je Vi dokonalým jednorožcem, i když Toyota slibovala dlouhou životnost. Ve své domovině bohužel prošlo mnoho přeživších exemplářů tuningem. Oficiálně se tenhle podivný sedan nedal koupit mimo Japonsko, to také znamená, že měl výhradně volant vpravo. Už v době krátké kariéry byl tedy „mezinárodně neviditelný.“ V Evropě na něj dnes narazíte hlavně v Británii, což je vzhledem k levostrannému provozu logické. Ale i tam Driver and Vehicle Licensing Agency (DVLA) eviduje pouhých 21 registrovaných vozidel tohoto typu! Občas se nějaký z nich objeví v aukci či v běžné inzerci.
Auta, která se vzepřela konvencím, nejsou nijak drahá, stojí mezi 2,3 a 3 tisíci liber (69-90 tisíc korun), nejlepší kusy pak atakují částku 7 tisíc liber (210 tisíc Kč). Jezdí ale i za oceánem, kupříkladu v Kanadě, pak také v Irsku a na Novém Zélandu. Auto přitahuje hlavně ty, kterým nechybí smysl pro humor a jsou ochotni se odlišit od davu. Ten, kdo si ho pořídí, se díky jedinečnému vzhledu na srazech určitě zviditelní. Zajímavý příklad pokusu masového výrobce automobilů vytvořit něco mimořádného vzbudí náležitou pozornost a otočí se za ním určitě všichni, když ho spatří na silnici. Romantické astronomky se zálibou v odhalených pantech už na něj jistě stojí frontu.
Svolávačky
Do výstředního kabátku převlečený Yaris navíc určitě není drahý na provoz. A bude svými drzými a zábavnými tvary vynikat v davu nejen malých aut. Je trochu obskurní a hodně výrazný, s ničím jiným si ho nelze splést, tohle není nějaký plebejský prcek. Mechanické díly se dají v Evropě stále sehnat, technika byla na rozdíl od designu všední, pohonné ústrojí je díky tomu pevné jako skála. S karosářskými a interiérovými díly to bude horší…
Vadil aerodynamický hluk při vyšších rychlostech, který byl daní za design. Jízda byla jinak pohodová, plynový pedál měl lehký chod, tlumiče a pružiny nastaveny do měkka. Vadilo jen ruční nastavení vnějších zpětných zrcátek a absence popelníků. Pokud si dlouhán nastavil přední sedadlo nadoraz, druhá řada byla prakticky nepoužitelná.
WiLL Vi se ale nevyhnul svolávacím akcím. V říjnu 2002 musela auta do servisů kvůli brzdovým hadičkám vzadu. Ty mohly zamrznout kvůli nahromaděnému sněhu u bubnů a popraskat. V říjnu 2005 zamířily vozy ke značkovým mechanikům znovu – tentokrát kvůli předním světlům, která omítala fungovat. Na vině byly kontakty jejich spínačů. V červenci 2006 došlo ke třetí svolávačce, kdy do snímače polohy klikového hřídele pronikal olej, auta nemusela vůbec nastartovat. Tato akce se týkala 2.146 vozidel, stačilo vyměnit příslušný senzor.
Další osudy
Pod značkou WiLL vyráběla Toyota ještě další dva modely: kompaktní hatchback VS (2001-2004) se „střevy“ Corolly a nástupce Vi Cypha (2002-2005). Pětidveřová Cypha si zachovala vystouplé blatníky, jinak ale na retro prakticky zanevřela. Stala se také labutí písní projektu WiLL, který byl po pěti letech stopnut. Přestaly se nabízet také domácí spotřebiče, notebooky, faxy a jiná elektronika, skládací kola, pivo i zařízení usnadňující práci, dceřiná společnost s tímto názvem ukončila činnost.
Toyota už v roce 2003 vytvořila samostatnou značku Scion pro mladé Američany a Kanaďany a její sídlo umístila do kalifornského Torrance. Tento experiment byl přece jen úspěšnější, zrušila ji až 9. února 2016.
Zdroje: Toyota UK Magazine, Wikipedia, MotorReviewer.com, gov.uk. Autobild.sk, propagační materiály Toyota Motor Corporation. Kao.com, Auto World Press, CAR FROM JAPAN, MSN.com, Carro e Motos, Car & Driver, ultimateSPECS, SlashGear, Toyota-Cůub.eu, Car Throttle, Car and Classic, Bring A Trailer, Jalopnik, jdm4all.com, katalogvozu.cz, sauto.cz, Global Toyota, CarSensor.net, HubNut, BestCarWeb.jp, Auto-forever.com. TTAC – The Truth About Cars, injapan.gaijinpot.com, toyota.jp, bilibili.com, MotorDays.com, PetrolBlog.com, CurbSideClassic.com
Foto: Toyota Motor Corporation, Media Toyota UK, Car and Classic
