Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Seriál: Evropské Automobily roku. Peugeot 504 (1969)

Aleš Dragoun
Diskuze (11)
Solidní sedan střední třídy Peugeot 504 proslul robustností. Vyráběl se celých 41 let, dožil v Jižní Americe, Africe a Číně.

„Pětsetčtyřka“ debutovala 12. září 1968 na autosalonu v Paříži coby vlajková loď automobilky. Ve Francii vznikala jen do roku 1983, její aktivní kariéra mimo starý kontinent byla ovšem daleko delší. Jednalo se vlastně o nástupce typu 404, ale jen ve své domovině se oba vyráběly souběžně celých deset let, typ 504 konkrétně v Sochaux. Úhledné a originální tvary „limousine“ se zkosenou zádí a nízkou přídí dostal na starosti pozapomenutý Aldo Brovarone, tehdejší šéfstylista u Pininfariny.

Komfort na prvním místě

Nejprve 4,49 m dlouhý, 1,69 m široký a 1,46 m vysoký vůz poháněl podélně umístěný zážehový čtyřválec 1796 cm3, který dával v karburátorové verzi 59 kW, s mechanickým vstřikováním paliva Kugelfischer pak 80 kW. Čtyřstupňová přímo řazená převodovka s řadicí pákou na sloupku řízení poháněla zadní kola, k mání byl záhy i ke karburátorovému motoru i třístupňový automat ZF. Auta se rozjela na 155, respektive 170 km/h.

Podvozek disponoval velkorysým rozvorem 2740 mm, obě nápravy měly vinuté pružiny s dlouhými drahami pro nezpevněné cesty, vpředu bylo dnes již klasické zavěšení McPherson, vzadu pak vlečená ramena. Nechyběly ani příčné zkrutné stabilizátory. Díky komfortu se vozům přezdívalo „francouzský mercedes“. Měly také standardně kotoučové brzdy Girling s posilovačem. Zavazadelník o objemu 420 l neomezovalo náhradní kolo, které bylo umístěno zespodu. Minimálně 1200 kg vážící sedany dostaly také nově stylizované logo lva s jednoduchými konturami.

Z Turína do Sochaux

Okamžitě po uvedení na trh ocenili díky ladným tvarům, pohodlí a silnému motoru pětsetčtyřku rovněž motorističtí novináři, zvolili ji evropským Vozem roku 1969, tehdy ještě 1968/1969. V březnové Ženevě byly k vidění kupé a také kabriolet, oba poháněly jen motory 1,8 l/71 kW se vstřikováním, s nimiž přesáhly 170 km/h. Jejich podvozky byly zkráceny na 2,55 m, sportovnější varianty neměly se čtyřdveřovými modely ani jeden shodný karosářský panel, měřily na délku 4,36 m, na šířku 1,7 m a na výšku 1,35 (kupé), respektive 1,36 m (kabriolet) a jejich příď se dívala do dáli čtveřicí světlometů. Ani 45 let jim nic na půvabu neubralo, ba právě naopak! Krátce po zahájení výroby se hned dočkaly zvýšení výkonu na 74 kW. Karoserie se vozily vlaky od Pininfariny do Sochaux, kde probíhala konečná montáž.

Kombíky i nafta

Dočkali se i zájemci o vznětovou verzi sedanu, a to v roce 1970. Šlo o legendární a takřka nezničitelný atmosférický motor Indénor 2112 cm3/48 kW , který se později objevil nejen v dalších peugeotech, ale třeba i fordech.. Pod kapotu si také v úvodu sedmdesátých let našel cestu výkonnější benzínový agregát o objemu 1971 cm3 se 72, respektive 78 kW. V září do prodeje přišla verze kombi, nejdříve jako pětimístný Break, následoval ji sedmimístný Familiale. Obě měly vzdálenost mezi nápravami prodlouženou na 2,9 m, na 1,55 zvýšenou střechu, měřily 4,8 m a přito nevážily ani 1,4 tuny. Dozadu dostaly jednodušší tuhou nápravu, ovšem se čtveřicí vinutých pružin, aby lépe zvládaly užitečné zatížení až 640 kg.

V dubnu 1973 byla představena úsporná verze 504 L, kterou si vynutila palivová krize. Ta dostala do vínku kromě zadní tuhé nápravy s bubnovými brzdami také původní zážehovou osmnáctistovku ve verzích 59 a 60 kW (vyššího výkonu dosahovala s automatem). Motory mohly spalovat levnější benzin, zvenčí se lišila jen nárazníky bez ochranných rohů. Pro silnější dvoulitry se od té doby používalo označení GL a TI. Do „pětsetčtyřek“ se od podzimu 1973 dávaly i diesely s objemem 1948 cm3. V červenci 1974 se začaly vyrábět modernizované modely druhé série se zapuštěnými klikami a standardním posilovačem řízení u TI. Modely pro USA byly jiné na první pohled, prozrazovaly je masky se čtveřicí světlometů a „pětimílové“ nárazníky.

Na autosalonu v Paříži v říjnu 1976 slavil premiéru silnější naftový Indénor 2304 cm3/52 kW, který bylo možné kombinovat i se samočinnou převodovkou. Všechny sedany a kombi modelového roku 1977 měly také dva větrací otvory pod mřížkou chladiče, v září ´77 původní chromovanou vystřídala černá plastová s novým znakem a dvojicí vodorovných blyštivých pásků. Vstupy vzduchu záhy zase nadobro zmizely. O rok později se definitivně proměnila přístrojová deska a nárazníky, klasického faceliftu v dnešním pojetí nebylo třeba... V létě 1979 ve francouzských limuzínách skončil motor 1,97 l, jednodušší osmnáctistovky byly ke koupi ve výbavách GR a SR s novými bočními ochrannými lištami. Složitější konstrukce zadní nápravy s vlečenými rameny se u sedanů stala minulostí, zvítězila ta jednodušší a levnější. V osmdesátém roce ještě přišla na trh sportovní verze s takřka plnoobjemovým dvoulitrem (1997 cm3/95 kW) a nastavitelným zavěšením.

Dodávky a pick-upy

Už od dubna 1971 existovala pětimístná dodávka Commerciale schopná převézt až 1.9 m3 nákladu, Heuliez na tomtéž základě stavěl sanitky. Jako poslední na podzim 1979 přišel na řadu pick-up s listovými pery na zadní nápravě, benzinovým čtyřválcem 1618 cm3/46 kW a dieselem 1,95 l, ten si oblíbili francouzští venkované. Během své kariéry se dočkal větších naftových motorů 2,11 a 2,3 l, zážehového 1,8 l i pětistupňové převodovky. Dangel je uměl, stejně jako kombíky, přestavět na čtyřkolky, celkem takto modifikoval 5,5 tisíce vozů s oběma karoseriemi (1980-1994). Jediný prototyp Loisirs ovšem vznikl zase u Heuliezu, jednalo se o luxusní vůz se zvýšenou bohatě prosklenou střechou. Zvládl i valníky s hydraulicky ovládanými korbami a dalšími speciálními nástavbami. Karosárna Durisotti měla na svědomí pick-up s dlouhou kabinou, také však zůstalo u jediného kusu.

Sportovní verze

Kupé a kabrioletům nalinkoval Peugeot trochu odlišnou kariéru. Od podzimu 1970 se mohly radovat z motoru 1971 cm3/77 kW, alternativně i s třístupňovým automatem. V palubní desce se objevil otáčkoměr místo hodin. V roce 1973 dostaly vidlicový šestiválec PRV (Peugeot-Renault-Volvo) 2664 cm3/100 kW. Jeho zástavba si vynutila odvětrávané kotouče vpředu a palivová nádrž o objemu 84 nahradila původní šestapadesátilitrovou. Posilovač řízení byl od té doby také standardem. Na podzim 1974 se objevily nové modely s upravenou mřížkou chladiče, integrovanými dveřními klikami, novými ocelovými koly a modifikovanými nárazníky. Hlavní světla dostala krycí skla, koncová měla od té doby obdélníkový tvar místo tří samostatných šikmých svislých segmentů a pod nimi čněla dvojitá koncovka výfuku. Přední sedadla se chlubila tříbodovými samonavíjecími pásy a opěrkami. Kupé s motorem V6 dostalo i nový třístupňový automat od General Motors ze závodu ve Štrasburku.

Na podzim 1977 přišlo zvýšení výkonu čtyřválce na 78 kW, šestiválec měl od té doby vstřikování Bosch K-Jetronic a pětistupňovou manuální převodovku, jeho síla narostla na 106 kW. Samočinná skříň od GM však nezmizela, stejně jako přímo řazené „čtyřkvalty“ a automaty od ZF v případě čtyřválců. Přesně o dvě léta později prošly kupé a kabriolety poslední větší modernizací. Tu charakterizovaly rozměrné plastové nárazníky a vyboulená kapota motoru, uvnitř pak nový volant, dřevěná palubní deska a bezpečnostní pásy i vzadu. Čtyřválce konečně dostaly následující sezónu převodovky s pěticí rychlostí, šestiválce se zase dočkaly litých kol. Výroba kupé skončila ve Francii spolu se sedany a kombi v červnu 1983, kabriolet dal své sbohem již koncem roku 1982. Bylo jich postaveno jen 8,2 tisíce, uzavřených dvoudveřových elegánů pak skoro 23 tisíc. To jasně dokazuje jejich extrémní vzácnost. V souvislosti s nimi nelze nezmínit ještě prototyp Pininfarina Break Riviera (1971). Turínská karosárna překarosovala jediné kupé na půvabný třídveřový shooting brake.

Výroba mimo Francii

Ve Francii vzniklo 3,3 milionu vozů, ale Peugeoty 504 se vyráběly i jinde, dohromady se jich zrodilo přes 3,71 milionu. Celých třicet let (1969-1999) běžela produkce v Argentině s benzinovými motory 1,97 l a diesely 2,3 l, poslední modely dostaly zapuštěné černé plastové nárazníky, masku ze stejného materiálu a nový interiér. Pick-upy z této produkce s krátkými a nakonec i dlouhými kabinami se dovážely do Francie ještě v roce 1996. Populární byl tento vůz například rovněž v Chile, kde se montoval, na Tchaj-wanu a na Novém Zélandu. Zajímavá situace vznikla v Austrálii, tam vyjížděly vozy z bran továrny úhlavního soupeře Renaultu!

Kapitolou samou pro sebe byla Afrika. Obzvláště v bývalých francouzských koloniích jsou tyto automobily dodnes oblíbené. používají je hlavně místní taxikáři, hlavně s diesely Indénor, své příznivce si našly i náklaďáčky. Montovaly se v Egyptě, v Keni, JAR i Tunisku. V Nigérii Peugeot 504 vznikal již od roku 1968 a vydržel až do listopadu 2006, kdy mateřská automobilka zastavila produkci dílů určených k montáži. Na oficiálních stránkách Peugeot Nigeria byl dostupný i jeho konfigurátor, a to až do května 2008. Vyráběl se také v Číně, zde produkce pick-upů skončila až před šesti lety, v roce 2009.

Vítěz

V Africe také prožil tento vůz chvíle své největší sportovní slávy, pro náročné vytrvalostní soutěže byl totiž velmi vhodný. Vyhrával Safari, Rallye du Maroc i Bandama v Pobřeží slonoviny, pravidelně pronikal mezi bodovanou desítku v Argentině. Na startovních rampách rallye se objevovaly jak klasické sedany, tak rovněž kupé s motory V6 a dokonce pick-upy! Vavříny přinesly automobilu přezdívku „vytrvalec“, která vzhledem k době jeho výroby časem získala i další, neméně lichotivý význam.

Technika posloužila také íránským Paykanům s britskou karoserií Hillmanu Hunter. Nástupce 505 z května 1979 se takových sportovních úspěchů nedočkal, i když rovněž závodil a s 504 sdílel z velké části mechaniku včetně zadního pohonu. Ani kupé a kabriolet se v této řadě nevyráběly sériově, zůstaly pouze ve stadiu prototypů.

Aleš Dragoun
Diskuze (11)
1. 12. 2015 16:54
Super článek a o super autu
Dík autorovi za moc pěkné čtení, vždycky se už těším na další díl. 504 a 505 považuji za mimořádně povedená a krásná auta. Bohužel toto slavné období (spolu s modely 205,206, 305,309, 306, 405, 406 apod.) už má dávno za sebou, současná nabídka už zdaleka není tak atraktivní.... :'-(
30. 11. 2015 21:14
Re: reklama
Zdarec,jak se tam filtr v adblocku přidává,nepřišel jsem na to,poraď. :-)
30. 11. 2015 18:53
Safari Rally 1975
vyhrál Ove Andersson se spolujezdcem Arne Hertzem na sedanu 504 s relativně komorním obsazením teamu. Peugeot tehdy obsazoval jen vybrané soutěže.
Safari byla pro Peugeot důležitá, protože tehdy vyráběl velmi trvanlivé vozy vhodné do drsných afrických podmínek a potřeboval kvalitu vozů podpořit i sportovním výsledkem. Předchozí úspěchy typu 404 byly už téměř zapomenuty. Jenže Andersson papírově neměl šanci.
Jel proti Sandro Munarimu a Bjoernu Waldegardovi, kteří tehdy vyhrávali kam přijeli. Pilotovali totiž Lancia Stratos. Navíc Lancia brala vše velmi vážně, takže kromě velkého teamu doprovodu nasadila i, tehdy neobvyklé, doprovodné letadlo.
Andersson vyhrál uvážlivou jízdou, citem pro vůz a odolností typu 504 a prý časy soupeřů vůbec nesledoval, protože, jak řekl, kdyby měl se Stratosy závodit, zničil by vůz hned v úvodu soutěže.
30. 11. 2015 17:08
Dobré auto
Spolužák z VŠ Peugeota 504 měl, krásnou tyrkysovou barvu, když jsem sním jezdil ipo Brně, tak to bylo jako zjevení.
Pohodlné a velké auto, které mělo duši. Až bych slzu zamáčknul.
30. 11. 2015 16:59
Re: Tohle nějak nechápu.
Díky, opravím.