Pět prvků, které ovládly automobilový svět: Nezbytnost, nebo pouhé výstřelky?
Každá automobilová éra má své výstřelky. Měnily se, jak se vyvíjel automobilový design, ale také nároky konstruktérů a zákonodárců na bezpečnost, výkony či ohleduplnost k životnímu prostředí. Přinášíme prvních pět zajímavostí.
Ploutvičky a rakety
Automobilový design ovlivňuje celá řada skutečností. Designér si může kreslit takříkajíc co chce, ve výsledku to však musí být kompatibilní s uplatněnou technikou a také by to mělo jít pokud možno nepříliš draze vyrobit. Navíc, jak se automobilový svět vyvíjel, vstupovaly do celé záležitosti stále přísnější požadavky zejména na bezpečnost a efektivitu, které obecně vzato svazují designérům ruce.
Ploutvičky a „rakety“ – nejen v USA
Design amerických automobilů ovládly koncem 40. let a celá padesátá léta ploutve ozdobené kulatými svítilnami na zádi tehdy až neuvěřitelně rozměrných amerických vozů. Měly evokovat obrovský rozmach letectví té doby a později také lety do vesmíru. Šlo pravděpodobně o inspiraci v někdejších raketách, ale i rychlých letadlech.
Za otce ploutviček na zádi je považován hlavní designér společnosti GM Harley Earl (1893 až 1969). Ve skutečnosti to byl ale spíše jeho nástupce Franklin Quick Hershey (1907–1997). Poprvé se ocasní ploutve objevily v roce 1948 na vozech automobilky Cadillac v rámci menší série. V následující dekádě se však tohle řešení stalo v zámoří doslova fenoménem, když se postupně objevily na většině amerických automobilů. Vrcholu dosáhly v roce 1959 na Cadillacu Eldorado. Ještě v šedesátých letech přežívaly, aby koncem desetiletí nadobro vymizely.
Důvodem bylo kromě vývoje designu také snaha dělat auta bezpečnější. To odstartoval americký právník Ralph Nader už v roce 1965 ve své knize Nebezpečný v každé rychlosti. Šlo v podstatě o veřejné obvinění amerických automobilek a zejména GM, které nabízely sice žádoucí auta, avšak z pohledu ochrany řidiče a posádky vozu vlastně žalostná.
O rok později byly myšlenky týkající se zvýšení bezpečnosti aut v USA projednávány kongresem. Vznikl Zákon o národní bezpečnosti silničního provozu a motorových vozidel. Prvním dokumentem ,který plošně na vládní úrovni řešil požadavky na bezpečnost silničních vozidel v zámoří, byl FMVSS No. 209. V roce 1970 pak vznikl známý dohlédací úřad NHTSA, který mimo jiné dodnes uskutečňuje nárazové testy aut prodávaných v zámoří.
U nás měla ploutvičky přelomová Škoda 1000 MB stejně jako starší vozy Tatra. Novější Škoda 100 je už ale nedostala. Tady spíše než o bezpečnost šlo o design a možná také o zjednodušení výroby karoserie.
Dřevěná auta
„Dřevěná“ auta – do 50. let běžně vídaná
V raných dobách stavby osobních automobilů bylo dřevo velmi využívaným materiálem. A sice k výrobě karoserií. Lidé, kteří renovují veterány, mluví o takzvané výdřevě. Auta s výdřevou se nabízela ještě v 50. letech. Dřevo bylo navíc odhaleno zrakům kolemjdoucích, jelikož v mnoha případech tvořilo vlastně kostru podvozkové (rámové) karoserie.
I poté, co se dřevo přestalo na karoserie používat, se ale občas „dřevěná“ auta objevila, a to zejména v USA. Přezdívalo se jim tam woodies a v tomhle případě už nešlo o stavební materiál karoserií, ale o ozdobu v podobě dřevěných panelů. Postupem doby také původně dřevěné panely začaly být nahrazovány imitací dřeva. Ta lépe vzdorovala zubu času a byla i levnější. Jedním z posledních takových aut byl Chrysler PT Cruiser, americké retro z první poloviny první dekády třetího tisíciletí.
Střecha z vinylu
Střecha karoserie z vinylu – symbol „lepší“ výbavy
Střecha z vinylu byla dle názoru odborníků pozůstatkem doby, kdy byla auta karosovaná specializovanými karosáři na rámový podvozek. Měla dodávat eleganci jinak na pohled trochu nudným sedanům. Později, kdy už měla auta samonosné karoserie, a tedy karosáři se omezili pouze na design nebo výrobu exkluzivních verzí (většinou kupé, kabriolety nebo roadstery), vinylová střecha stále přežívala coby příplatkové vybavení mnoha aut. Například jste ji mohli vidět na kupé Ford Capri. Nabízel ji ale také Rolls-Royce Silver Shadow coby kryt střechy nazývaný Everflex. A to až do osmdesátých let.
Vinylová střecha ale také měla svoji temnou stránku. To když se ji rozhodl použít nepoctivý prodejce ojetiny ve snaze zakrýt korozi střechy. Ta se stejně jako střecha samotná schovala pod vinylový potah a kupující nic nepoznal.
Okenní žaluzie
Okenní žaluzie měly i praktický význam
Na autech ze 70. a 80. let jste se mohli setkat s plastovými žaluziemi na zadním skle. Šlo o praktický doplněk, který snižoval ohřívání interiéru od slunečního záření. V noci pak snižoval oslnění vozidlem jedoucím za vámi na dálková světla. Přitom ale žaluzie zajišťovaly řidiči výhled vzad zpětným zrcátkem.
V nabídce byly většinou v rámci příslušenství, třeba od kdysi oblíbené firmy Kamei. Vzpomínáte na kultovní film o vekslácích Bony a klid, kde „slepejš“, „bíny“ a další sledují v Mercedesu W123 autobusy západních turistů s cílem je na parkovišti na Rudné u Prahy „vovekslovat“. Právě tady jsou žaluzie velmi dobře vidět, zejména při záběru, jak veksláci ujíždějí hlídce VB v žigulíku.
Historie zadních žaluzií je spojená s firmou Lamborghini u modelu Miura. Potí také s Lotusem, který jimi opatřil svůj model Esprit. Lamely na zadní okno ale nabízely také obchody s autopříslušenstvím. Ty ale většinou plnily svůj účel jen omezeně. Nešlo jen o výhled dozadu, ale také o aerodynamiku.
Výklopné střešní okno
Výklopné střešní okno – dodělej si „sám“
Původní střešní okna, která bylo možné zcela otevřít, nejsou záležitostí jen moderních aut. Objevila se už ve 30. letech, třeba na tehdy velmi pokrokovém Peugeotu 302. Doplněk to byl však dost nákladný, neboť zahrnoval mechanismus, který okno posouval do útrob zadní části střechy. Tohle bylo stejné tehdy i dnes.
Přání mít na autě střešní okno, ale neplatit za něj majlant, vyslyšely firmy v 70. letech a představily lacinější alternativu klasického „šíbru“. Ta neumožňovala plné otevření, ale pouze pootevření nadzdvihnutím zadní části. Šlo tedy o výklopné střešní okno. Na rozdíl od dražšího a staršího typu jej bylo možné dodělat i dodatečně. Tak tomu bylo v socialistickém Československu v případě škodovek s motory vzadu. Sklo se vyklápělo mechanicky a jeho těsnost bývala občas problém.
Derniéra výklopných střešních oken dodělávaných dodatečně skončila v průběhu devadesátých let z důvodu zlevnění originálních „šíbrů“. Později začala mít auta dokonce prosklené střechy. Hlavně však se do standardní výbavy postupně dostala klimatizace, takže střešní okno už nikdo moc nepotřeboval. Dokonce byly automobilky, kde jste v ceníku coby příplatkovou položku nemohli kombinovat klimatizaci se střešním oknem. Prostě buď chladný vzduch z výdechů topení, nebo čerstvý proudící ze střechy.
Zdroj: magazíny Autocar, Svět motorů a Automobil Foto: automobilky, archiv Světa motorů a výrobci příslušenství
