Autobianchi A112 v Česku skoro nikdo nezná. Je to takový italský Mini Cooper
Britské Mini zná skoro každý, stejně jako italský Fiat 500. Autobianchi A112 je o téměř dekádu modernější a povědomí o něm je v české kotlině mizivé.
Malá auta se sice vyráběla a vyrábí všude možně, ovšem asi nejvíce je s nimi spojena Itálie. Od historického Fiatu Topolino až po modernější a i v někdejším Československu dobře známé typy 500 a 600 s motorem uloženým za zadní poháněnou nápravou, podobně jako u naší Škody 1000 MB a jejích následovníků.
A zatímco Italové zachovali u těchto aut koncepci „vše vzadu“, Britové nabídli koncem 50. let mnohem modernější auto. Původně se jmenovalo Austin Seven a s několika modernizacemi vydrželo ve výrobě do roku 2000, tedy neuvěřitelných 41 let. Vyrábělo se pod několika značkami, jak se fúzoval britský automobilový průmysl. Šlo o tak moderní konstrukci, že se mini v letech 1965 až 1975 vyrábělo také v Itálii, konkrétně u již mnoho let zaniklé značky Innocenti.
Předjezdec 127
Ve snaze konkurovat britskému Mini, toho času vyráběnému také v Itálii, představila v roce 1969 dnes již takřka neznámá automobilka Autobianchi model A112. Šlo o menšího sourozence ve své době velmi moderního typu A111. Spolu s ním nabídlo A112 motor napříč, stejně jako britské Mini. Byl zde ovšem zásadní rozdíl. Zatímco Mini má převodovku se společným mazáním s motorem a tedy uloženou v jeho klikové skříni, dostalo A112 (a tedy i A111) modernější řešení, kdy převodovka měla oddělené mazání. Nacházela se vlevo vedle příčně uloženého motoru (z pohledu řidiče). Jde o stejné řešení, jaké se používá u aut s pohonem předních kol dodnes. Spolu s Fiatem 128, který se uvedl jen o pár měsíců dříve, šlo o jedno z prvních aut s touhle později nejrozšířenější koncepcí pohonu.
Ve skutečnosti bylo A112 jakýmsi předjezdcem mnohem známějšího Fiatu 127, který ve výrobním programu nahradil model 850. Ten se však uvedl až o necelé dva roky později po A112. Dle znalců a nadšenců do italských aut sice A112 vycházelo z větší 128, avšak většina součástek je shodná spíše s novějším Fiatem 127.
Třeba takový podvozek. A112 využívá vpředu pravý McPherson, tedy jednoduché příčné rameno doplněné o šikmou vzpěru, která je součástí stabilizátoru. Vzadu je uplatněno nečekaně sofistikované řešení. Kola jsou zcela nezávisle zavěšena, kdy každé je vedeno spodním příčným ramenem tvaru trojúhelníku, odpružení zajišťuje příčná listová pružina, uložená pod rameny a vedená v pryžových blocích. Dle dobového tisku mělo tohle řešení fungovat zároveň jako stabilizátor a mělo tedy omezovat naklánění karoserie v rychle projížděných zatáčkách. Zcela chybějí nápravnice. Ramena zadních kol jsou spolu s listovou pružinou upevněna do pomocného nosníku, v podstatě takového mostu, který je přivařen do karoserie. Obě nápravy jsou shodné se 127, zároveň je ale A112 užší a kratší.
Dokonce je popisované auto kratší než starší Fiat 600, a sice o 67 mm, jak mi před časem prozradil Aleš Martinec, člen Fiat Car Classic (FCC) klubu a sběratel nejen Fiatů 127, ale také vlastník zachovalé A112. Zmíněné menší rozměry stojí mimo jiné za jinak umístěným rezervním kolem v porovnání se 127. Ve Fiatu 127 je uloženo v motorovém prostoru před řidičem, kdežto v A112 našlo své místo pod podlahou zavazadelníku v prohlubni.
Třikrát A112
Pokud vás A112 zaujala a chtěli byste si ji koupit, asi nejlepší je se pro ni vypravit do Itálie. Pochodit s koupí ale můžete také u nás. Na internetu jsme našli k prodeji dvě auta, ale jen jedno z nich ve velmi dobrém, plně funkčním stavu. Pokud ale chcete opravdu krásný kousek, pak můžete mít některé ze tří aut, která vidíte na fotkách. Jsou součástí nabídky firmy Engine, která nám je zapůjčila ke krátkému vyzkoušení.
A112 existuje celkem v osmi sériích. Nejstarším zástupcem je velmi vzácný zelený Abarth z roku 1975 coby zástupce třetí série. V hantýrce příznivců A112 mu říkají velký Abarth, jelikož jeho motor má objem zvětšený na 1050 cm³. Jde o největší pohon A112. Starší takzvaný Abarth coby zástupce druhé série měl objem motoru 982 cm³. S výkonem 51 kW (70 koní) je autíčko nečekaně živé a dynamické. Uvnitř jsou sportovní sedadla a ještě původní verze palubní desky, která nemá přihrádku na autorádio. Nechybí ale otáčkoměr spolu s trojicí přídavných budíků s teploměrem a tlakoměrem motorového oleje. Vzácný Abarth v původní, velmi dobrém stavu si v Engine cení na 23.900 eur. To není úplně málo.
Pokud se ale spokojíte s horšími jízdními výkony a nepotřebujete mít auto s puncem slavné závodní značky (Abarth) s logem škorpióna, pak budete jistě, tak jako my, nadšeni ze dvou dalších kousků. Oba jsou z roku 1982, čili se jedná o vozy z šesté série, která se uvedla v polovině zmíněného roku. Modré auto je ve výbavě Elegante, která má například otáčkoměr či elektricky ovládaná skla předních dveří, modrošedé přijelo ve výbavě Elite. Druhý jmenovaný vůz má také velmi nízký proběh kilometrů. Cení si jej na 7900 eur, druhý, lépe vybavený vůz stojí 6900 eur.
Oba zástupci mají poslední verzi „plastové“ palubní desky. Oproti původní je modernější. Zajímavá je skříňka na autorádio zcela nahoře pod odklopným krytem. Audio je v palubní desce umístěno v podstatě svisle. Standardem byl pouze jeden reproduktor na pravém předním podběhu.
Zatímco u Abarthu jsme marně hledali přední bezpečnostní pásy, oba novější zástupci dostali dokonce takzvané automatické, nebo také samonabíjecí. Pásy jsou u nich dokonce i vzadu, byť statické, a překvapením je, že jsou auta pětimístná. Tedy s výjimkou Abarthu, který je vzadu jen pro dva.
Abarth se ale lišil také technicky. Třeba podtlakovým posilovačem brzd, který je ale velmi zvláštní koncepce, kdy klasický válec s membránou našel své místo na opačné straně než hlavní brzdový válec. Součástí válce brzdového posilovače je navíc pomocný brzdový válec.
Zbylí dva zástupci měli brzdy bez posilovače. A112 se nabízela také s atraktivní plátěnou shrnovací střechou, jak ostatně dokazuje auto Aleše Martince.
Historie
V letech 1969 až 1986 vzniklo celkem osm sérií. Liší se nejen vzhledem, ale v některých případech i technikou. Popis jednotlivých sérií berte pouze jako orientační, nikoliv vyčerpávající.
1969: Představení vozu. Motor 903 cm³ s výkonem 42 až 47 koní (dle cílového trhu). V roce 1971 vyjela verze A112E coby Elegante. Chromované malé nárazníky.
1973: Na jaře druhá série. Jiná maska chladiče. Nové gumové nárazníky s chromovanou lištou. Představení malého Abarthu s motorem 982 cm³.
1975: Představena třetí série. V rámci ní vyjel „velký“ Abarth s motorem 1050 cm³. Běžné verze dostaly pětimístnou kabinu (do té doby byla čtyřmístná). Modifikované nárazníky, drobné retuše designu.
1977: Na podzim vyjíždí čtvrtá série, která přináší poprvé také větší technické změny. Aby to výrobce podpořil, označuje tuhle sérii jako Nuova A112. Karoserie dostala delší střechu ve snaze nabídnout uvnitř více místa. Nový větší motor 965 cm³.
1979: Vyjela pátá série. Dostala větší zadní skupinové svítilny umístěné horizontálně (dosavadní verze měla menší vertikální). Nové plastové doplňky karoserie včetně velkých nárazníků. Výkony motoru 42, 48 a 70 koní. Abarth dostal pětistupňovou převodovku.
1982: V březnu uvedena šestá série se zcela novou palubní deskou. Další změny karoserie, mimo jiné přemístění předních ukazatelů (blikačů) směru do nárazníku. Lepší výbava včetně tónovaných skel, alternativně elektrické ovládání oken, digitální hodiny, metalický lak. Motor 903 cm³ vypuštěn z nabídky. Dále jen motor 965 cm³.
1984: Přijíždí sedmá série. Všechny verze kromě základní dostaly pětistupňovou převodovku.
1985: Představen nástupce Autobianchi Y10, na některých zahraničních trzích prodávaný jako Lancia Y10 (Autobianchi se auto jmenovalo v Itálii, Portugalsku, Francii a Japonsku). U A112 omezena nabídka verzí. Následující rok (1986) ukončení výroby.
Zdroj: Dobová literatura, vlastní info, Foto: David Rajdl
