Proč mají některá auta velká a jiná malá zrcátka? Překvapilo nás, jaká je to vlastně věda
Velké auto musí mít rozměrná vnější zpětná zrcátka, kdežto malému stačí malá. Na první pohled je to logické, ve skutečnosti to ale tak jednoduché není.
Určitě jste si všimli, že různá auta mají různě rozměrná zpětná zrcátka. Zatímco třeba vozy z 90. let je mají z dnešního pohledu často nezvykle malá, novější auta vyvinutá v novém tisíciletí používají mnohem větší. Někdy se setkáte s tím, že na pohled velké auto má zpětná zrcátka spíše menší, a naopak u výrazně menšího vozu zpětná zrcátka připomínají uši slona afrického.
U některých aut je navíc zrcátko na řidičově straně výrazně větší než u spolujezdce. Tímto „asymetrickým“ konceptem proslul zejména Volkswagen Passat B5 i naše Škodovka. Ostatně původní první generace Škody Fabia to u naší automobilky v roce 1999 uvedla.
Jednotná norma
O tom, jak velká mají být zrcátka u konkrétního vozu, nerozhoduje jeho velikost ani libovůle designérů či konstruktérů, ale přesná a hlavně jednotná norma, nebo přesněji předpis Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů (EHK OSN) č. 46 – jednotná ustanovení pro schvalování zařízení pro nepřímý výhled a motorových vozidel z hlediska montáže těchto zařízení.
Stanovuje konstrukční prvky a požadavky na zařízení pro takzvaný nepřímý výhled z vozidla, a tedy určuje, jaká zpětná zrcátka mají být použita a v jakém počtu musejí být namontována na vozidla různých kategorií (M1, N1 atd.). Nás přirozeně nejvíce zajímají osobní auta, která spadají do kategorie M1.
Třída není jen ve škole
Z hlediska zrcátek existuje u motorových vozidel pět tříd vnějších zpětných zrcátek a jedna třída pro vnitřní zrcátko. To je vždy třídy I a je povinné pro vozy kategorie M1. Druhým povinným zrcátkem jsou ta vnější, takzvané hlavní zrcátko (malé) třídy III. Norma požaduje, aby jedno bylo na straně řidiče a jedno na straně spolujezdce. Všechna tři musejí být seřiditelná (nastavitelná).
Jiné typy vnějších zrcátek, například širokoúhlé třídy IV nebo blízkopohledové třídy V, nejsou povinné u osobních aut, přesněji u kategorie vozidel M1.
Z hlediska konstrukce, umístění a velikosti je rozhodující takzvané pole výhledu zrcátek konkrétní třídy. V případě vnitřního, tedy třídy I, platí, že pole výhledu musí být takové, aby řidič viděl přinejmenším 20 metrů širokou rovinnou a vodorovnou část vozovky, která má střed na podélné ose vozidla do vzdálenosti alespoň 60 metrů od takzvaných zorných bodů řidiče, což jsou vlastně jeho oči. Čili ona vzdálenost (60 m) se neměří od zrcátka, ale od očí řidiče. Uvedené je určujícím faktorem velikosti odrazové plochy v součinnosti s umístěním zrcátka, obvykle na čelním skle. Zrcátko tak může být menší, pokud je jeho poloha taková, že uvedené splňuje.
Plácačky být nemusí
Na rozdíl od vnitřního zpětného zrcátka jsou podmínky pro velikost a umístění vnějších zrcátek o něco složitější. Pokud zůstaneme u třídy III, pak se měří již zmíněné pole výhledu samostatně pro zrcátko na straně řidiče, respektive spolujezdce.
U obou zrcátek nezávisle na sobě platí, že pole výhledu musí být takové, aby řidič viděl přinejmenším 4 metry širokou rovinnou a vodorovnou část vozovky, jež je ohraničena rovinou rovnoběžnou se svislou rovinou souosou se střední podélnou osou vozidla procházející krajními body auta (v podstatě zadními rohy karoserie na levé, respektive pravé straně). Zmíněný 4 metry široký pás musí začínat minimálně ve vzdálenosti 20 metrů od osy kolmé na podélnou osu vozidla a zároveň procházející zornými body (očima) řidiče.
Z toho je jasné, že jelikož jsou uvedené podmínky shodné pro levé i pravé vnější zpětné zrcátko, k tomu, aby obě dané splnily, musejí mít rozdílné zakřivení odrazové plochy. Pokud je tedy pravé zrcátko menší než levé a jsou-li obě na vozidle umístěna symetricky (ve stejném místě na dveřích řidiče, respektive spolujezdce), musí malé rozměry kompenzovat jednak úhlem nastavení a dále optikou odrazové plochy.
Uvedené jsem si kdysi potvrdil sám, když jsem si na svůj Rover 25 Streetwise koupil pravé zrcátko v Anglii (poté, co mi ho ukopli). Mělo stejnou barvu krytu, bylo elektricky seřiditelné i vyhřívané. A bylo levné. Po jeho namontování však přišel šok, jelikož v něm nebylo skoro nic vidět. Důvodem byla skutečnost, že pocházelo sice ze stejného auta, jenže s pravostranným řízením.
Alespoň čtyři centimetry
Předpis EHK OSN č. 46 ale nepopisuje pouze zrcátka z hlediska předepsaného takzvaného nepřímého výhledu, ale rovněž specifikuje přímo minimální rozměry odrazové plochy. U vnitřního zrcátka, tedy třídy I, platí, že rozměry odrazové plochy musí být takové, aby bylo možné do ní vepsat obdélník o délce jedné strany 40 mm a délce druhé strany a.
Strana a se určí ze zlomku, kde v čitateli je hodnota 150 mm a ve jmenovateli je součet číslice 1 s hodnotou, která vznikne tak, že vydělíte číslici 1000 poloměrem křivosti odrazové plochy. U vnějších zpětných zrcátek třídy III je to opět komplikovanější. Platí, že rozměry odrazové plochy musejí být tak velké, aby do ní bylo možné vepsat obdélník o výšce 40 mm a délce základny s hodnotou a. Ta se určí úplně stejně jako u vnitřního zrcátka, s tím rozdílem, že v čitateli je místo hodnoty 150 mm 130 mm.
Druhá možnost, kterou předpis dovoluje, je vepsat do odrazové plochy úsečku o délce 70 mm, která je rovnoběžná s výškou obdélníku (40 mm).
Historické okénko
První zmínky o zpětných zrcátkách sahají do roku 1904. K praktickému využití ale došlo až v roce 1911, a sice na závodech na okruhu v Indianě Indianapolis 500. Startovalo zde 40 závodních vozidel. Z nich 39 mělo dvoučlennou posádku – řidiče a mechanika. Druhý jmenovaný se nestaral pouze o techniku auta, ale měl zároveň za úkol informovat řidiče, co se nachází za vozidlem. Jediným, kdo neměl mechanika a jel tudíž sám, byl závodník Ray Harroun, přičemž absenci mechanika nahradil zpětným zrcátkem umístěným na palubní desce. Historicky se jedná o první vozidlo se zpětným zrcátkem.
A protože jel sám, tak i díky výrazně nižší hmotnosti vozu závod vyhrál. Harroun později řekl, že inspiraci v uplatnění zpětného zrcátka našel u koňského povozu, který viděl v roce 1904 v Chicagu a jehož kočí používal zrcátko k tomu, aby věděl, co se za jeho povozem děje. První zrcátko umístěné v kabině vozidla se objevilo v roce 1921. Vyvinul jej a zároveň si ho nechal patentovat Elmer Berger. První exteriérová zrcátka se na auta montovala ve 30. letech 20. století. Standardním vybavením se vnější zpětná zrcátka stala až počátkem 60. let.
Dalším vývojem byla širokoúhlá vnější zpětná zrcátka, která jako první začalo používat švédské Volvo. V průběhu 80. let se uplatnila také u jiných výrobců. V následující dekádě jsme byli svědky uvedení asférických zrcátek, která výrazně rozšiřují pole záběru. Současně mají tu vlastnost, že dokážou eliminovat mrtvý úhel. Za tímto účelem je jejich vnější strana buď zakřivená, nebo lomená. Jednotlivé části odrazové plochy mohou být odděleny plnou nebo přerušovanou čárou. Asférická zrcátka se uplatňují i u současných automobilů. Další vývoj přinesl panoramatická zpětná zrcátka, která rozšiřují výhled řidiče do stran. Nejčastěji se objevují v interiéru vozidla.
Ve snaze zlepšit výhled vzad si mnozí řidiči v nedávné minulosti nalepovali na vnější zpětná zrcátka menší širokoúhlá zrcátka na standardní odrazovou plochu vnějšího zrcátka. Sice rozšiřují záběr výhledu, zároveň ale zakrývají část odrazové plochy původního zrcátka. Dvě různě tvarované odrazové plochy také od řidiče vyžadují větší míru koncentrace, což vede k únavě. Zatím posledním vývojem jsou zrcátka využívající kamery. Také se jim říká chytrá zrcátka. To už jsme se ale dostali do trochu jiné oblasti.
Zdroj: Předpis EHK OSN č. 46 – jednotná ustanovení pro schvalování zařízení pro nepřímý výhled a motorových vozidel z hlediska montáže těchto zařízení, Wikipedia, diplomová práce Kontrola situace za vozidlem, autor Bc. David Jánošík, Vysoké učení technické v Brně
Foto: výrobci aut, předpis EHK OSN č. 46 a archiv Světa motorů
