Rozhovor se spisovatelem Vlastimilem Vondruškou: Je těžší psát knížky, nebo řídit?
Vlastimil Vondruška je v současnosti nejčtenějším českým spisovatelem. A možná i nejplodnějším. Co rok, to čtyři knihy. Ale jaký je za volantem?
Za úspěšným autorem jsme se vydali do malé vesničky nedaleko Bezdězu. Do téhle krajiny situuje část svých příběhů. A bavili jsme se o řízení, o zelené ideologii i o tom, jakým způsobem tvoří. Není snad oblast, na kterou by neměl jasný názor. Prostě výjimečný člověk.
O životě za volantem
Co je těžší: naučit se psát knížky, nebo řídit?
Každá činnost potřebuje praxi. Když jsem začal psát první knížky, nešlo mi to snadno. S řízením auta to bylo stejné. K volantu jsem se pořádně dostal až po vysoké škole, byť jsem měl papíry už od střední. Řidičák jsem měl, ale auto naše rodina nevlastnila. Až když jsem začal chodit se svou současnou ženou Alenou, začal jsem jezdit. Měla auto a dobře řídila. Vždycky jsem ji obdivoval, že byla ochotná sedět vedle mě a do řízení mi mluvila, jen když už opravdu hrozil průšvih. Metodou zkoušek a omylů jsem to nakonec zvládl. Práce mě posléze donutila, abych za volantem trávil spoustu času. Takže jsem se i já „vyjezdil“.
Patří mezi omyly za volantem i havárie?
Pochopitelně jsem se taky několikrát „sťukl“. Ale za svoji největší havárku jsem opravdu nemohl. Jel jsem v zimě po namrzlé silnici do České Lípy a tam byla taková nepříjemná zatáčka. Teď už ji upravili, ale tehdy se jí říkalo „zatáčka smrti“ a byla vyhodnocena jako jedno z deseti nejnebezpečnějších míst na českých silnicích. Proti mně jelo auto s návěsem, který mu v zatáčce ustřelil, bouchl do mě a já se skutálel do lesa. Auto skončilo téměř ve svislé poloze opřené o strom, na kterém visel křížek, neboť se tam přede mnou už zabili dva lidi. Tak jsem na ten křížek koukal a přemýšlel, jak se dostanu ven. Nakonec jsem to zvládl, i když ne úplně bez úhony. Ani ne tak ze samotné havárie. My jsme tehdy měli sklárnu a já jsem vezl na zadním sedadle skleněná těžítka. A od těch jsem to schytal.
Pamatujete si, kolik jste měl v životě aut?
Bylo jich hodně. Začal jsem škodovkami, na které rád vzpomínám. Ve svých sklářských časech jsem měl formana a rozvážel jsem zboží nebo jezdil na veletrhy. Soutěžili jsme, komu se podaří dovnitř naskládat víc banánových krabic se zbožím. Vím, že rekord byl 27.
Kdo vyhrál? Já, samozřejmě…
Díky znalostem deskriptivní geometrie. Měl jsem bedny i na sedadle spolujezdce, ale když jsem chtěl zařadit pětku, musel jsem jednu nadzvednout. Ale šlo to. Forman byl skvělý pracant, měl jsem ho rád. Potom jsem auta střídal. Když jsem se sklářstvím skončil, musel jsem vůz přizpůsobit nové práci. Přesedlal jsem na SUV, teď už mám druhé. Když člověk stárne, potřebuje se do auta pohodlně posadit a zase vystoupit. A taky věřím, že SUV je bezpečnější než jiná auta.
Kupujete nové, nebo ojeté vozy?
Výhradně nové. Kdysi dávno jsem koupil ojeté s veškerými garancemi, ale když jsem ho dal poprvé do servisu, zjistili, co tam bylo staré, opravované, vyměňované. Člověk se chybami učí, navíc mu nic jiného nezbývá, protože hospodaří se svými penězi. Vláda, která hospodaří s našimi penězi, je nepoučitelná. To je ten drobný rozdíl v utrácení vlastních a cizích peněz.
Kolik kilometrů najedete ročně?
Před covidem to bylo hodně. Mám nakladatele v Brně, plno věcí se sice dá vyřídit na dálku, ale já mám raději osobní kontakt. Kromě toho mám ve zvyku navštěvovat místa, o kterých píšu. Často mám iracionální představu, že v každém místě jsou otisky událostí, které se tam kdysi staly. Když jsem navštívil papežský palác v Avignonu a vešel do velkého sálu, kde se konávala konkláve, tedy volba papeže, najednou jsem doslova viděl ty kardinály a cítil napětí, které tam vládlo. Také jsem hodně jezdil do knihoven na besedy se čtenáři. Klidně jsem byl tři i čtyři dny mimo domov a křižoval jsem Čechy, Moravu i Slezsko. V té době jsem najezdil za rok 40 i 50 tisíc kilometrů.
A teď už je to slabší?
Covidová opatření hodně akcí zastavila. Nikam se nemohlo, natož do zahraničí. A člověk zleniví. Také přibyly roky. Náročnější cesty jsem omezil a myslím, že přes 15, maximálně 20 tisíc kilometrů se nedostanu.
Co vás na silnici dokáže nejvíc rozčílit?
Jsem klidný řidič. Určitě mě nikdo nevytočí tím, že mě předjede, v podstatě mě nerozčílí nic. Silnice je jako život. Je odrazem naší společnosti, takže i na cestách je dnes mnohem méně ohleduplnosti než dřív. Logicky se proto snažím, aby se nic nestalo mně a abych nikomu neublížil.
Máte za volantem nějaký zlozvyk?
O ničem nevím. Jen trochu zápolím s někdy přehnaným množstvím nových technologií. Dneska je pro mě nastavit v autě klimatizaci doslova kumšt. Musím totiž oči obrátit na displej, hledat mezi ikonami a příkazy, a v tu chvíli mírně stočím volant. Nejde o zlozvyk, ale spíše motorickou vadu.
Máte vysněné auto, které byste chtěl vlastnit? Nebo se s ním aspoň projet?
Jsem nenáročný na světské statky. Stačí mi jedny kalhoty, tričko a auto, které jede. A je mi jedno, jestli je takové, nebo makové. Mým světem je hlavně to, co prožívám, takže se nemusím realizovat auty, milenkami, zlatými řetězy a šaty, které šijí v salonech. Žiju spíš hodnotami duchovními než světskými. A značky aut vůbec neřeším. Teď mám ford, také kvůli tomu, že mám blízko servis.
Řídíte někdy i něco jiného než auto?
Čas od času. Žijeme na chalupě na dohled Bezdězu. Máme tři velké spojené zahrady, pěstujeme ovoce, zeleninu, brambory, vysázeli jsme hodně stromů. Snažíme se být co nejvíce soběstační a zároveň si rozumět s přírodou. Zvláště při sekání trávy a vyvážení bioodpadu mi pomáhá traktůrek. Ovšem mým nejčastějším přepravním prostředkem na zahradě je obyčejné kolečko. Bez motoru. Tím jsem já.
O významu kola
Základem auta jsou kola. Často se říkává, že kolo je největší vynález v historii lidstva. Souhlasíte s tím?
Moc ne, protože už před námi byly neuvěřitelně vyspělé civilizace, které kolo neznaly. První kola vznikla nikoliv proto, aby ulehčila člověku práci, ale jak to v lidských dějinách bývá, aby se lépe zabíjelo. První kola totiž dostaly válečné vozy a díky nim ovládli Hyksósové starověký Egypt. V té době to byla doslova zbraň hromadného ničení. To platí i o válečných vozech Peršanů. V některých civilizacích, třeba u Mayů nebo Aztéků, kolo nemělo vůbec využití kvůli horskému terénu. Až Římané ho začali využívat i v hospodářství. Přitom římské silnice nebyly původně stavěné pro vozy, ale pro co nejrychlejší přesun pěšího vojska. Žádný vynález sám o sobě nikdy není převratný, ale vždy musí být zasazen do systému a až pak funguje. Takže ke kolu bylo třeba ještě vymyslet chomout, do kterého zapřáhnete koně. A chomout antika neznala. Kola a vozy tak začaly být důležité až ve středověku, kdy stálo za to suroviny a zboží přepravovat na dlouhé vzdálenosti. Už nešlo jen o sůl nebo jantar, které mohl člověk nést na zádech, ale o přepravu železa, stříbra, obilí. Teprve tam to začalo.
Kočár, vůz, auto – to vždy byly i odznaky moci. Nebo ne?
Každá doba si vytváří symboly, které odrážejí status člověka ve společnosti. Ve středověku byl odznakem moci kůň. Vlastnit koně, to znamenalo být „někým lepším“. Ostatně i slovo rytíř je odvozeno z německého „reiten“, tedy jet na koni. Ovšem nebyl kůň jako kůň. Bitevní koně rytířů byli v kohoutku až o 20 centimetrů vyšší než koně k práci na poli. Navíc rytířští koně byli cvičeni na to, aby v bitvě šlapali na ležící lidi. V době baroka bylo prestižní vlastnit luxusní kočár. V 19. století zase bylo odznakem moci, že si někdo zavedl elektřinu nebo telefon, na venkově si koupil motorovou mlátičku. Na počátku 20. století tuto roli opravdu hrálo auto. Ale je otázkou, zda to platí i dnes. Potkal jsem se totiž s pár opravdu bohatými lidmi a pochopil, že odznakem prestiže je, jaké má kdo soukromé letadlo. I dnes jsou auta určitým znakem úrovně, ale teď už to platí spíš o nás starších. Mám pocit, že mladé víc zajímá, zda mají nejmodernější mobil. Možná se brzy společnost začne dělit na ty „pokrokové“, kteří budou jezdit elektromobily, a pak na ty konzervativní a „zaostalé“, kteří budou stále jezdit se spalovacími motory.
O GreenDealu
Dá se někde v historii najít paralela se současným stavem v Evropě, která na základě zelené ideologie zcela likviduje průmysl? Starý kontinent dlouhodobě zaostává prakticky ve všem, jedině u aut tomu tak zatím nebylo.
Po pravdě řečeno pro dnešní ekonomickou sebevraždu nedokážu vhodné paralely najít. Přesto jsem přesvědčený, že všechno se v historii opakuje a všechno už tu mnohokrát bylo. Žijeme v nesmyslné době, kdy se programově negují všechny zkušenosti našich předků. Chováme se jako lumíci, kteří se z naprosto nepochopitelných důvodů jednoho dne vydají k moři a tam se utopí. Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik je cílený útok na tradiční evropské hodnoty záležitostí pouhé ideologie, či zda v pozadí není konkurenční boj. A co je pro konkurenci lepší než podsunout společnosti hodnoty, které jsou vlastně destruktivní?
Opravdu se v historii nenajde nic podobného dnešku?
No, snad přece jen něco. Ve 13. století začala se změnou klimatu klesat výnosnost zemědělství a současně rostla populace. Začaly se objevovat hladomory, na které reagovala církev prosazováním půstů jako výrazu zbožnosti. Měly se držet každou středu a pátek. A pak ještě v době významných svátků. To samozřejmě nevytvářelo tlak na intenzifikaci zemědělství, aby se s klimatickou změnou vypořádalo. Navíc měly půsty smysl pouze od jara do léta, kdy už docházely zásoby. Držet půst v době sklizně a dostatku potravin nemělo smysl. Šlo tedy o klasický ideologický výstřelek. Nicméně žádný z kroků našich předků se nepodobá dnešnímu komplexnímu útoku na fungování společnosti.
Dá se s tím ještě vůbec něco dělat?
Masaryk říkával, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. A pokud se děje to, co se děje, asi jsme si to způsobili sami. Svého času jsem psal komentáře k současnosti, ale časem jsem pocítil marnost takového snažení. Většina lidí nechce přemýšlet, nechce nést odpovědnost. Stačí se podívat na volby. Nedávno jsem slyšel trefný bonmot: ukažte mi zvířecí druh, který si do čela své smečky zvolí nejneschopnějšího jedince. Něco takového zvířata prostě nemohou udělat, protože by smečka zahynula. Nedělo se to kdysi ani v lidské společnosti. Nebyly samozřejmě volby, ale do čela se nakonec vždycky musel prodrat někdo silný a schopný.
Za feudalismu země patřily panovníkům, kteří ve svém zájmu prosazovali politicky dlouhodobé, a hlavně výhodné plány. Jim nešlo jen o ně samotné, ale o budoucnost rodu, a tedy celé země. Současné pojetí demokracie nevidí dál než v horizontu čtyř let do dalších voleb. Podstatou politiky je udržet se i za cenu nereálných slibů a zbytečného vyhazování státních prostředků. Základem se stal fakt, že se ustupuje tlaku ideologie na úkor reality a racionality.
Máte na mysli „slavný“ evropský Green Deal?
Během svého života jsem zažil nejméně tři velké hrozby, které prognózovaly klimatickou katastrofu. Před nějakými čtyřiceti lety se například hovořilo o tom, že se blíží nová doba ledová. I princ Charles tehdy bil na poplach, že musíme udělat něco, abychom nezmrzli. Teď se přišlo na to, že bude teplo. Přitom v desátém a jedenáctém století byla Evropa „globálně oteplená“ víc než dneska. Tehdy to nebyla katastrofa, právě naopak, vedlo to k vzestupu zemědělství a společnosti, jak popisuji v knize Breviář pozitivní anarchie. V minulosti klima vždycky kolísalo, protože nedokážeme ovlivnit intenzitu slunce. Pouze komunisté tvrdili, že dokážou poručit větru a dešti. Neumím si představit, jak to dokážeme my. Je jasné, že jsou kolem nás přírodní hodnoty, které musíme chránit, jako je čistota planety, čistota moří, zdravé ovzduší a přirozeně regenerativní orná půda. Jsou však i další faktory, které budou podmiňovat existenci lidstva na téhle planetě. Musíme se začít zamýšlet nad růstem populace a její spotřeby, nad omezením těžby surovin a exploatací zdrojů. Ale právě Green Deal plundruje planetu neuvěřitelným způsobem. Kvůli ideologii zavíráme oči a zavádíme násilím zařízení, která jsou materiálově a energeticky náročná při výrobě i provozu a budou fungovat jen omezenou dobu. Nevíme, co s nimi potom. Co budeme dělat se starými solárními panely, co budeme dělat s lithiovými bateriemi? Obojí je nerecyklovatelné.
Takže ještě jednou. Dá se s tím ještě něco dělat?
V krátkodobém horizontu ne. Problém je totiž v myšlení společnosti. Pokud se tady už dvě generace vychovávají lidi v tom, že je ideologické dogma nadřazeno nad realitou a devastuje se pragmatické myšlení a vzdělání, to se prostě nedá jen tak změnit. Jedině tvrdý dopad ideologických chyb na životní úroveň může přinést obrat v tom, že lidé začnou hledat racionálnější cesty. Známý politolog Zbygniew Brzezinski připodobnil tenhle mechanismus k pohybu kyvadla. Vývoj ve společnosti osciluje jako kyvadlo zleva doprava a zase zpátky, když se dostane do mrtvého bodu, vrací se prudce zpět. I my se k tomu zlomu blížíme. Nikdo však neumí předpovědět, co může přijít pak.
Problém je v tom, že většina lidí čeká, že někdo přijde a zachrání je. Vychovali nás tak, že se nemáme ničeho obávat, stát se přece postará. Přál bych nám to. Víra v Mesiáše sílila vždycky v dobách krize. Ale zatím se nikdy Mesiáš nezjevil.
O psaní
Hrají ve vašich knihách auta nějakou roli?
Logicky musím odpovědět, že ne, protože většinou píšu romány ze středověku. Výjimkou snad je má kniha Kronika zániku Evropy. Je to dystopický román, který v první části popisuje reálně prvních dvacet let našeho století, a druhá část je fikce, jak by to mohlo skončit. Ve svých statích jsem často předvídal události, které se staly. Je to i v téhle knize. Mám tam ukrajinskou válku, nepokoje ve Francii, sucha v důsledku klimatických změn. I auta tam pochopitelně hrají jistou roli, ale nenapadlo mě, jaký osud jim uchystá Evropská unie.
Psát o středověku je vlastně skvělé. Nikdo vás nemůže kontrolovat.
Moji čtenáři jsou velice důkladní a kontrolují mě, zda je „můj“ středověk věrohodný. A věřte mi, nachytat mě není tak snadné! Jeden čtenář mi napsal, že podle mé knihy Zdislava a ztracená relikvie sestavil itinerář. Spočítal, kudy můj vyšetřovatel jel na koni, jak dlouho mu to trvalo a jakou vzdálenost během dne překonal. Jeho závěr byl, že to nemohl stihnout. Já si itineráře nesestavuji, ale tenhle kraj znám a jeho závěr se mi nezdál. Tak jsem zašel za známou, která chová koně. Podívala se na to a řekla: „On má pravdu, ale pouze podle norem Evropské unie, která stanovila, kolik kůň má za den maximálně ujet, abychom ho nepřetěžovali.“ Lidé a ani koně tohle ve středověku nevěděli, a tak jezdili na vzdálenosti opravdu značné. Mám radost, že dokážu věrohodně vykreslit atmosféru té doby. A čtenáři mi to vracejí tím, že moje knihy čtou. Každý můj titul má minimálně 20 tisíc prodaných výtisků, takže to jsou podle současných kritérií bestsellery.
To jsou úžasná čísla.
To platí pro historické detektivky. Historické romány jsou na číslech ještě vyšších. Třeba Přemyslovská epopej má aktuálně kolem šedesáti tisíc prodaných výtisků. Ukazuje se, že český národ je čtenářsky nadstandardně kultivovaný, protože takováhle čísla v poměru k počtu obyvatel žádné jiné země nemají.
Pak je ale dost divné, že jinak vcelku upadáme.
Je otázka, co naši politici čtou, nakolik jsou schopni se poučit právě z historie. A čím jsou ochotni se řídit. U nás existuje samozřejmě velká masa vzdělaných lidí. Ale pak je tu spousta těch, co v životě nepřečetli jedinou knížku. V demokracii rozhoduje většina a je úplně jedno, jestli je ta většina vzdělaná, nebo nevzdělaná. Ale tak to prostě je.
Přesto si žijeme určitě lépe než ve středověku?
Pojem štěstí je relativní. Ve svých knížkách se snažím vysvětlovat, že současné pocity nemůžeme srovnávat s tím, jak se žilo kdysi. Míváme pocit, jak ve středověku museli být lidé nešťastní, protože měli zlomek toho, co my. Když se na to však podíváte očima té doby, oni se nemohli trápit tím, co neznali a mít nemohli. Jejich jistotu a spokojenost jim dávalo to, co je obklopovalo. Štěstí je třeba hledat v tom, co máme a co si zasloužíme, a ne v tom, co chceme, ale jsou to jen vzdušné zámky. A když je nedostaneme, jsme zoufalí. Naši předkové byli pragmatičtí a paradoxně byli v mnoha ohledech svobodnější. Neměli internet ani sociální sítě. Žili realitou, a ne virtualitou! Prostě se sešli v hospodě, tam si zanadávali na vrchnost, každý si od plic řekl, co chtěl, a bylo vyřízeno. Chtít své názory přenášet na středověk je stejně velký omyl, jako když je chceme exportovat do jiných světadílů, do jiného politického, kulturního či náboženského prostředí. Nejsme ti jediní správní a ostatní národy mimo Evropu neslezly právě z palmy.
A ve vašich knihách najdeme co?
Přesvědčuji čtenáře, aby o životě přemýšleli a nenásledovali slepě ideologické poučky. Moji hlavní hrdinové to také řeší. Spor zdravého rozumu a církevních dogmat. A většinou vyhrává rozum. Původním smyslem umění bylo, a podle mne stále je, dávat lidem naději a víru, že náš život má smysl, i když se někdy můžeme ocitnout v šílených podmínkách.
Jste velmi plodný autor. Na kolik knih ještě máte náměty?
Vždycky rok a půl dopředu děláme s nakladatelem ediční plán, který obsahuje tituly a krátké anotace. To znamená, že musím mít vždycky v zásobě několik námětů. Teprve když začnu konkrétní titul psát, příběh se začne rozvíjet a někdy se stane, že se od původního záměru liší. Píšu tak, jako bych mezi své hrdiny vstoupil, a příběh s nimi prožívám. Mám jen obecnou představu o ději, teprve tím, jako ho „žiji“, dostává přesnou tvář. Tenhle imaginativní způsob je ale v literární tvorbě celkem obvyklý. Jeho efektem je třeba to, že vrahem může nakonec být někdo jiný, než jsem původně myslel, protože teprve při psaní zjistím, že takhle je to lepší.
Neleze vám už Oldřich z Chlumu krkem?
V létě vychází jednatřicátá kniha s tímto hrdinou a obávám se, že by čtenáři demonstrovali, pokud bych s jeho osudy skončil. Mám ale tu výhodu, že není mým jediným literárním tématem, takže si mohu „odpočinout“ v detektivních příbězích renesančních nebo při psaní historických ság podle skutečných událostí. Napsal jsem čtyřdílnou Přemyslovskou epopej, sedmidílnou Husitskou epopej, čtyřdílný Křišťálový klíč, což je rodinná kronika sklářského rodu z 18. století. Teď píšu Lucemburskou epopej, která bude mít také čtyři díly. Takže nejen Oldřichem z Chlumu se plní můj spisovatelský úděl.
Vaše knihy jsou docela obsáhlé. Čtyři do roka, to je asi tak 1600 stránek. To musíte psát skoro pořád.
Je to řemeslo a to znamená, že se člověk musí se svou prací rozumně vyrovnat. Píšu prakticky každý den. Někdy déle, jindy jen chviličku, podle toho, co jiného mne čeká. Nechci být a ani nejsem strojem na literaturu, mám i svůj nespisovatelský život. Mám velkou výhodu, že se dokážu rychle přepnout a soustředit. Nejsem ten typ, co musí jít pro inspiraci do hospody, tam se opít a teprve pak je schopen dělat umění. To mě spíš znervózňuje blížící se jaro. Vidím z okna zahradu a v hlavě mi běží, co všechno mě tam čeká. A že té práce bude! Ale na druhé straně mi fyzická práce pomáhá, protože si při ní dokonale vyčistím hlavu. Vlastně už se docela těším, až budu tlačit své zahradní kolečko.
Vlastimil Vondruška
- Český spisovatel, publicista, historik a etnograf. Narodil se 9. května 1955 v Kladně.
- Vystudoval historii a etnografii na FF UK v Praze, prošel vědeckou aspiranturou v ČSAV, kde kromě titulu PhDr. získal titul CSc. Pracoval v Národním muzeu v Praze.
- Po roce 1989 založil v Doksech sklárnu, kde se až do roku 2009 vyráběly kopie historického skla.
- Od roku 2007 je spisovatelem na volné noze. Dosud vydal přes 80 historických románů a detektivek, napsal tři divadelní hry, několik knih pro děti a spolu se svou ženou Alenou 20 populárně-naučných publikací o historii.
- Podle statistik Národní knihovny je v posledních letech v našich knihovnách nejčtenějším českým autorem.
- Prodal více než 2 miliony tištěných knih. Několik titulů vyšlo v zahraničí (Německo, Řecko, Polsko, Srbsko). Jedna kniha v angličtině je v nabídce na Amazonu.
- Největší ohlas má série detektivních příběhů z doby vlády Přemysla Otakara II. Hlavním hrdinou je vzdělaný čestný rytíř a královský prokurátor Oldřich z Chlumu, správce hradu Bezděz.
- První knihy publikoval pod pseudonymem Jan Alenský.
- Jeho velkým koníčkem bylo horolezectví.
Autor: Zbyšek Pechr
Doporučujeme
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat