Vydali jsme se za rolbami do Alp: Co obnáší údržba sjezdovky?

Po šesti stovkách kilometrů a šesti hodinách za volantem konečně míjíme značku Vipiteno (německy Sterzing). Čím si získalo zhruba sedmitisícové italské městečko ležící v provincii Bolzano naši pozornost? Nachází se zde továrna jednoho z největších výrobců sněžných pásových vozidel na světě. Parkujeme před branou fabriky Prinot a vcházíme dovnitř.

Na nože

Fuč jsou časy, kdy svahy zušlechťovaly tuzemské rolby Lavina. Dnes se výběr smrskl v podstatě do dvou značek. Dá se to srovnat s volbou Velkého Vonta: buď Losna, nebo Mažňák. „Jedni milují mašiny Kässbohrer, druzí pak zase nedají dopustit na Prinoth. Skoro se někdy jedná až o náboženství,“ poznamenává k soupeření Diego Clara, jenž zastupuje spolek italských alpských středisek Dolomiti Superski. Vykazují však trojlístek společných rysů. Touhu za každou cenu dominovat, malosériovou produkci a konečně opravdu vysoké ceny, jež často přešplhají ranici deseti milionů korun bez daně. V dalších věcech se už rozchází.

Svezli jsme se s CF Moto Gladiator X600 a X1000 s pásy Camso: Pásovec sněžný!

Najdi deset rozdílů

V čem se nesmiřitelní sokové tak liší? Horal laik je detekuje jednoduše už na dálku podle barevného provedení. Zatímco německý Kässbohrer obléká své PistenBully do ohnivě červené, italský Prinoth si libuje ve stříbrnošedých odstínech. Pokud se jim člověk podívá ještě blíž na zoubek, zjistí, že toho fi rmy mají společného asi jako Severní Korea s demokracií. Styl ovládání? Řidiči prinothů kreslí manšestr především za pomoci joysticků. „Přijde mi to pohodlnější. Nevím proč, ale (půl)volant bych nechtěl,“ říká jasně pětatřicetiletý Hans, který žehlí kopce ve vyhlášeném areálu Rosskopf již osmou sezonu. Naopak v tomatových PistenBullech se spíše setkáte s kormidlem. I pro motor zvolili konkurenti jiný prostor. Tým červených jej umístil dopředu, zatímco šedivá parta až za kabinu.

Zakázky za desítky milionů

Na recepci továrny Prinoth si nás vyzvedává Markus Ploner, muž mající na starost logistiku. „Každoročně vyplodíme v průměru kolem pěti set strojů. Nejvíc zakázek nasbíráme ve druhé polovině roku, teď v březnu to je trochu volnější,“ vede nás na první stanoviště Ploner. Na něm ve dvou řadách leží šestiválce od Mercedesu, které jedenáctitunová monstra pohánějí. Za jak dlouho je vlastně skládačka kompletní? „Za dvanáct dnů jsme schopni rolbu doručit. Když má klient nějaké speciální přání, trvá to trochu déle. Ale do tří týdnů to stihneme vždy,“ pokračuje sedmačtyřicetiletý šéf logistiky. Zákazníci pak volají ze všech koutů planety: od Rakouska přes Skandinávii až po Ameriku nebo Japonsko. Následující zastávka – kokpit modelu Everest.

Jezdili jsme na skútru Horské služby: Raketa, která nikdy nezradila

Smůla, zavíráme

„Tati, vezmeme to po červené, černou zavřeli,“ mává klučina hůlkou v jednu hodinu odpoledne na vrcholku Klausbergu. Nastává totiž obligátní renovace muld. K našemu údivu nikoli v režii „domácích“ prinothů, nýbrž konkurenčního Kässbohreru. Chceme však zažít akci, a tak se po detailech nepídíme. Padesátiletý Bruno Hartmann startuje sněžnou kočku (jinak tady rolby nenazvou) a vyráží. Fréza červené PistenBully 600 o výkonu 339 kW pomaličku mele zmrzlou plochu, fi nišery vzápětí rozbombardovaný povrch učesávají, čímž vznikají kýžené varhánky. Hotová symfonie. „Existují ale i prudší sjezdovky, kde to taková legrace nebývá. Tam zahákneme rolby radši na ocelová lana, jež se mnohdy našponují i na stovky metrů. Hodí se i při mokrém sněhu, abychom se nezahrabali,“ hodnotí práci ve ztíženějších podmínkách Bruno, jenž uhlazoval tratě pro řadu sportovních es. Třeba pro českou reprezentantku Ester Ledeckou.

U moře

„Račte,“ otevírá dveře kabiny Ploner. Odpružené, vyhřívané a zatraceně pohodlné sedačky. Promakané audio, kamera pro pohled vzad nebo klimatizace. „Řidič klidně může navléct triko a šortky, jako by šel na pláž,“ vtipkuje vrchní logistik, aby vzápětí zase zvážněl:  „ Za nejnovější trend můžeme označit sofistikované systémy GPS, které činí práci efektivnější. Varují před nebezpečnými úseky, rýsují optimální trasu a ukazují spoustu zajímavých dat.“ A co se týče celkové výdrže strojů? To je vážně dost individuální. Největší centra vyměňují vozový park v zásadě po šesti tisících motohodin, čili po pěti šesti letech zápřahu,“ dodává Markus.

Účastníci koncertu

Na poslední čtvrt hodinu vystoupení nás po dlouhém přemlouvání bere Bruno Hartmann na palubu své červené lásky. „I když pojedeme maximálně kolem dvaadvaceti kilometrů v hodině, buďte opatrní,“ chce předejít zraněním zkušený harcovník, zvlášť když vidí, že se naloďujeme v přezkáčích. Šedesátiminutové představení končíme odklizením hromady, již si tu šofér devítimetrové krásky nachystal včera. „Polohu radlice musím stále hlídat, aby se nezaryla zbytečně hluboko,“ upozorňuje rolbař. Úkon však zvládá s grácií. Na závěr už jen povinný dotaz na spotřebu. Tak kolik, chlape? Podle Bruna spolyká jeho milá v průměru kolem třiadvaceti litrů nafty za hodinu. Přesto by svůj kässbohrer nikdy a za nic nevyměnil. Ano, je to náboženství…

Víte, že...

… v jihotyrolské továrně Prinoth pracuje sedmdesát zaměstnanců? Čtyřicet lidí ve výrobě, dalších třicet v kancelářích a vývoji.

… o design prinothů pečuje známá italská společnost Pininfarina?

Autor: Tomáš Hadač