Volkswagen Transporter: Design po generacích

Je-li řeč o automobilových legendách, nejčastěji se hovoří o osobních vozech – často v souvislosti s jejich novými návrhy, navrženými v retro designu. Ikonické projekty, jež se nesmazatelně zapsaly do dějin automobilového designu, však najdeme také v oblasti užitkových vozidel. Jedním z nich je Volkswagen Transporter, vůz mnoha tváří, který i přes tvarovou svébytnost každého svého generačního vydání představuje osobitou modelovou řadu s pozoruhodnou mezigenerační návazností – Transporter je rozpoznatelný již na první pohled, přitom však každá jeho generace odráží tvarové proměny svého výrobce. Pokusme se je tedy stručně zmapovat (se zaměřením na tvarovou stránku věci), přičemž pro označení jednotlivých řad použijme přehledné alfanumerické členění – takové, s nímž přišla až čtvrtá generace T4 (1990), díky níž byly její předchůdkyně zpětně pojmenovány jako T1, T2 a T3.

Připomeneme si také studie designérů, kteří si byli dobře vědomi potenciálu dvou nejstarších modelů a vytvořili kreaci Microbus (2001), jež měla oprášit estetický věhlas historických dodávek a vstoupit tak do oblasti retrospektivně laděných dodávkových vozidel. I přes slibné vyhlídky a následné netrpělivé očekávání sériové výroby se tak nestalo. Před dvěma lety ale byl představen koncept New Bulli, který se k tématu reinkarnace kultovní dodávky vrací – a to rovnou ve dvoubarevném provedení.

Dodávkový Volkswagen napříč generacemi – Užitkový Brouk a jeho nástupci

Nejstarším vozem řady je dodávkový model, postavený na podlahové plošině Volkswagenu Type 1 a pojmenovaný jako Type 2. Dodávka se vyznačovala děleným čelním sklem a nezaměnitelným prolisem, který znázorňoval hranici mezi hmotou bočních partií a prosklenou částí. Tato dělící linie ústila do přídě, jíž tak propůjčila nezaměnitelný výraz a vybízela ke vzniku dvoubarevných provedení, často s kontrastními barvami. Tvary vycházejí z představy dánského prodejce Volkswagenů Bena Pona, jenž naskicoval užitkový automobil vycházející z technického základu Volkswagenu Type 1.

V roce 1967 byl uveden modernizovaný model (v roce 1990 přejmenován na T2). Jeho výroba probíhala v letech 1967 až 1979, přičemž omlazený automobil důkladně modernizoval tvary předchozího vozu – z přídě zmizel charakteristický prolis, v jehož ploše se nacházelo mohutné logo výrobce. Omlazené čelní partie tvořila plocha se zvýšeným reliéfem, do níž byly zakomponovány kulaté světlomety. Takto provedená příď – společně s vodorovným pásem a postranními směrovkami – lépe odpovídala horizontálnímu profilu a svým nekonfliktním vzhledem zdatně odolávala stárnutí.

VW Kombi: Legendární Bus asi nekončí, zachrání ho výjimka na povinné ABS a airbagy

Radikální změnu představovala třetí generace z roku 1979, jež reagovala na dobové změny a stylové proměny v designu Volkswagenu. Objemná karoserie opustila zaoblené proporce a jemné linky nahradila žiletkovými hranami, jimž dominoval horizontální prolis v boční části karoserie. Hranaté proporce – včetně zmíněné horizontální linky se souvislým a ničím nenarušeným průběhem – se váží s tvorbou Herberta Schäfera, klíčového muže designu Volkswagenů v letech 1972 až 1993. Proměna tvarů je zřetelná na exteriéru modelu Chicco (1975), s příklonem k hranám se však setkáváme již na prototypu Golfu s označením EA 276 z roku 1969.

Historie crash-testů: Volkswagen T3 (video)

Čtvrtá generace (1993) přináší změny, jež souvisejí s devadesátými léty. Zároveň však rozvíjí mnohé prvky svého předchůdce, zejména nové uspořádání přídě a její tvarové pojetí – na čelní části se můžeme setkat s typickým znakem designu VW z první poloviny devadesátých let, a sice se zmenšováním masky chladiče a postupným příklonem k jejímu horizontálnímu prokladu. Rozměrová redukce masky přispěla k vizuální atraktivitě přídí dobových Volkswagenů, neboť kontrastovala s kryty světlometů a opustila tak dřívější ucelení přídí do několika vodorovných linek. Také záď postihují dobovým trendem podmíněné změny – namísto horizontálních lamp, s nimiž pracoval předchozí model, jsou použita koncová světla s novým uspořádáním jednotlivých světelných segmentů. Transporter T4 je také prvním vozem své modelové řady s plně integrovanými nárazníky, které dodaly karoserii na optické ucelenosti a modernosti.

Po deseti letech přišla na trh nová, v pořadí již pátá generace modelu, která důkladně rozvíjí tvary minulého provedení. Trendem stále zůstávají spíše oblé plochy, nově jsou však prokládány ostrými přechody mezi plochami a dekorativnějšími detaily, které jsou plnohodnotnou složkou samotné formy (nejde tedy o styling, nýbrž o esteticky dotažený design bez jakýchkoliv nadbytečností). Na čelní části generace T5 se objevuje rys, který pramení již ve druhé polovině devadesátých let (známe jej například z exteriéru studie CJ z roku 1997) – jde o harmonické propojení prvků přídě, jež v některých případech evokuje písmeno U. Maska chladiče elegantně navazuje na hrany kapoty, díky čemuž je reprezentativnější. Příď je také členitější a více se přibližuje osobním automobilům, což je patrné zejména na modernizovaném provedení dodávky z roku 2010, jejíž vzhled je zdobnější a modernější – zvláště díky nové optice světlometů. Na současném modelu T5 je rovněž patrný příklon k ucelení čelních partií do horizontálních linií, jimž sekundují chromové linky zasahující do světelné optiky. Změny vynikají zejména při čelním pohledu.

Prototypy – Návrat k legendárním tvarům a dvoubarevná vize

Dnes již nejsou retro návrhy ničím ojedinělým. Nejeden výrobce si uvědomil potenciál svých kultovních vozidel a angažoval designéry, aby navrhli jeho moderní podobu. Dosud jsme se však setkávali převážně s osobními realizacemi, nejčastěji pak ve dvou nejmenších automobilových segmentech. V roce 2001 však navrhlo kalifornské designérské a vývojové středisko Volkswagenu kreaci Microbus, jež byla prezentována v témže roce na autosalonu v Detroitu. Koncept se zaměřením na požadavky amerického trhu patří mezi typické reprezentanty retro-futurologického designérského postupu – s odkazem na legendární design historie pracuje s moderními technologiemi a kultovní prvky (zejména provedení čela vozu) kombinuje s experimentálními nápady. S tím se můžeme setkat zejména v kabině, kombinující minimalistické tvary a futuristicky vyhlížející výstupek ve spodní části přístrojové desky, na němž se nachází hlavice řadící páky.

Reakce na módu počátku nového milénia je patrná z prezentace konceptu, který býval často zachycen s (tehdy velmi moderní a oblíbenou) skládací hliníkovou koloběžkou. Vůz byl představen rok po retro konceptu Dune Concept, vizi modelu Beetle s odnímatelnou střechou a předurčením do terénu.

O deset let později, konkrétně na autosalonu v Ženevě, byl představen projekt New Bulli. Kompaktní dodávka, navržená v moderním designu VW (za nějž je zodpovědný Walter de Silva), rozvíjí některé rysy nejstarších Transporterů, převážně dvoubarevný exteriér a tvarově čisté čelo s mohutným logem výrobce. Design jako celek je však zcela nový a vychází z aktuálního trendu německé značky, jehož součástí jsou ostré hrany a světelná optika s důrazem na samostatnost segmentů. Ostré linky jsou zjemněny zaoblenými vnějšími zpětnými zrcátky. Ačkoliv jde jen o výstavní kreaci, je model New Bulli důležitým počinem. Propojuje dva zdánlivě neslučitelné světy (historii a současné designové poměry), zároveň je však sondou do budoucnosti wolfsburgského tvarového počínání.