Cestovatel Jarda Šíma zdolal na motorce milion mil: Milionář z paneláku
Bydlí na sídlišti, auto nemá, působí skromně. Přitom je Jarda Šíma milionář. Před dvanácti lety oslavil milion kilometrů v jedné stopě, teď mu na osobním tachometru padl milion mil, čímž se zařadil mezi světovou cestovatelskou elitu.
Motocestovatel Jarda Šíma je typ člověka, s kterým si potřesete rukou, začne vyprávět a do pár minut máte pocit, že se znáte celý život. Neznám nikoho, s kým by si vykal, přátelská „tykačka“ k němu patří stejně jako motorka, úsměv od ucha k uchu a černé brýle. Ty jsme ho donutili sundat alespoň na pár fotek, abyste si mohli dobře prohlédnout, jak vypadá opravdový šílenec.
Povídali jsme si v jeho svatyni, komorní expozici plné motorek s obrovským nájezdem, artefaktů a dobrodružné atmosféry. Je součástí motocyklového muzea Jawa ve středočeském Rabakově, kde můžete čas od času světoběžníka i osobně potkat.
Jardo, na motorkách jsi najel milion mil, tedy 1 609 344 km. Při vší úctě – to přece není normální, ty jsi šílenec!
Slyším to o sobě tak často, že mě to za ty roky přestalo urážet a dneska už mi to vlastně lichotí.
Po výletě na motorce bývám celý rozlámaný. Co na takový životní styl říkají tvé klouby, pozadí a v neposlední řadě žena?
Je mi 64, jezdím 37 let a zatím jsem fit. Nic nebolí, po návratu z Afriky klidně seskočím z motorky a vystřihnu ti dřepy. Základem je kvalitní prádlo a kožené oblečení – na to dbám odjakživa, abych neprofoukl nebo nepromokl na kost. Nepamatuju si, že by mě někdy bolel zadek, každé motorce se rychle přizpůsobím. A žena? Ta jezdí se mnou. Neřídí, ale jako spolujezdec má tipuju kolem 600.000 km.
Nenápadné slovíčko „tipuju“ je u cestovatelů časté. Ty svůj milion mil počítáš jak?
Každý kilometr, respektive míli, mohu doložit. Vedu si pečlivé záznamy, třeba dnes si do deníku zapíšu cestu Čelákovice-Rabakov a zpět, na jaké motorce, kolik jsem tankoval. Eviduji to od první velké motorky, začátky na pionýru nepočítám.
Může ti v Česku někdo konkurovat?
O nikom nevím. Řada lidí se chlubí vysokým číslem, ale často jen hrubě odhadují, každopádně i před nejlepšími mám drobný, asi milionový náskok.
A ve světě?
Kdysi jsem četl o Angličanovi, který si v sedmnácti pořídil motorku, jezdil na ní celý život do dvaaosmdesáti a ujel asi 2,2 milionu kilometrů. Na jedné a té samé mašině! Několik mílových milionářů jezdí také po USA.
Jak to všechno začalo? To ses jednoho dne probudil a řekl si, že procestuješ svět?
Ale vůbec ne. Začalo to úplně nevinně a žádnou honbu za rekordy jsem neplánoval. Motorky jsem měl rád odjakživa. Začínal jsem v patnácti na stadionu, který jsem koupil za tři stovky od souseda. Mimochodem po třiceti letech jsem jej dohledal, koupil podruhé a dnes je tady v mé sbírce.
Pak jsem přesedlal na pionýra, na něm jsme se ženou Lenkou převáželi po středních Čechách dokonce kontrabas, protože jsem tenkrát hrál v kapele.
Začátkem osmdesátých let jsme začali slintat po nové Jawě 350/634. Rok jsme ji chodili obdivovat do Bílé labutě, ale skoro celá produkce šla tenkrát do Ruska a koupit ji nebylo vůbec snadné. Sen o první velké motorce se nám splnil v roce 1984. Stála 10.500 Kčs. Dva roky nato nás čekala dovolená v Jugoslávii, ale ženě nedělala jízda autem dobře. Tak nás napadlo vyrazit na jawě. Neskutečně jsme si to užili, cestou jsem v Maďarsku pořídil ochrannou kapotáž, později ještě kufry a každá další dovolená už byla motorkářská.
Kam všude vás třistapadesátka dovezla?
Projeli jsme Francii, Bulharsko, Rumunsko, Benelux, Dánsko, Španělsko, Anglii, po deseti letech měla najeto 100.000 km.
To jsi při tom courání stačil ještě chodit do práce?
Stačil. V osmdesátkách jsem pracoval jako zámečník v Kovohutích Čelákovice, na cesty si vybíral dovolenou a neplacené volno. Zlom přišel v roce 1995, kdy se v práci začali cukat a já odešel pracovat jako novinář na volné noze. Tou dobou už moji vášeň evidovala Česká motocyklová federace, která brala mototuristiku za sportovní disciplínu. Začal jsem se tomu věnovat naplno, sbíral poháry za nejvzdálenější navštívená místa a nakonec vyhrál pět titulů mistra republiky. To už jsem jezdil na nové Jawě 250/593 Tempo, kterou mi k testu na 150.000 km půjčila továrna. Na té jsme projeli 29 států tří kontinentů.
Během kariéry novináře cestovatele jsi vyzkoušel motorky snad všech značek. Máš nějakou nejoblíbenější?
Osedlal jsem asi sedm stovek strojů. Každý mě něčím oslovil, každý mě dovezl do cíle. Mému srdci je nejbližší Honda Africa Twin. Na první sedmsetpadesátce jsem natočil dvě stě tisíc, na nejnovější jezdím teď. K africe se vždycky rád vracím.
Zatím se bavíme o plnohodnotných motorkách. Ty máš ale za sebou i pár pořádných úletů. A určitě víš, o čem mluvím…
Jaké úlety? Padesátka je přece také motorka. Když se v Česku objevila Jawa 50 New Pionýr, oslavující výročí slavného „fichtla“, plánoval jsem zrovna cestu na svůj oblíbený sraz motorek v portugalském Faru. To je největší akce svého druhu v Evropě. Vždycky jsem tam lákal spoustu kamarádů, ale slyšel jen výmluvy. „Tobě se to na těch parníkách jezdí, já mám jen nahé pětikilo, na něj nic nenaložím, to se přece nedá…“ Tak jsem si řekl, počkejte, pacholci, já vám ukážu! Skočil jsem na pionýra a vyrazil. Bylo to super, s větrem v zádech jel i 75 km/h, paráda! Odskočil jsem si ještě do Maroka a nakonec ujel 8350 km.
Proboha, vždyť jsi kus chlapa. Kolik měříš? Jak ses na to poskládal?
Fakt úplně v pohodě. Měřím 187 cm, ale usadím se na cokoli a okamžitě se adaptuju. Pionýr navíc nebyl zdaleka mým nejmenším společníkem. Tenhle titul nese Skyteam Explorer 125.
A to je prosím tě co?
Čínská kopie legendární Hondy Monkey. Taková malá věc, kterou si lidé vozí třeba v karavanu a jezdí na ní po kempu pro rohlíky. Tenkrát je v Česku prodával kamarád závodník Ivo Kaštan a mně se to hrozně líbilo. Říkal jsem si, že když to imituje Monkey, tedy opici, nabízí se vyrazit do mé milované Afriky. Tak vznikl projekt Na Opici do Afriky, spojil jsem se s armádou, vyřídil spoustu povolení a vyrazil do Mali za našimi vojáky.
Mě by cesta přestala bavit někde u Berouna…
No vidíš, a mně to přišlo vážně pohodlný. Jen jsem si musel zvyknout, že mám řídítka trochu blíž u těla. Motorka frčela až devadesátkou a nakonec z toho bylo úžasných 16.380 km napříč šestnácti státy během 93 dnů. Ani se nenadechuj, já vím, jsem magor…
Jak na cestách řešíš servis?
Co chceš na moderních motorkách opravovat? U své hondy se nedostanu ani ke všem svíčkám. Vozím základní nářadí, poradím si s defektem pneumatiky, prasklým lankem, zkrátka drobnostmi. Ale jinak jezdím na víru. Prostě věřím, že se nic nepodělá, a zatím mi to vychází.
Nikdy jsi tedy nemusel kvůli závadě cestu vzdát?
Nemusel, jen jednou jsem měl trochu komplikovanější návrat domů. Uprostřed Sahary na bavoráku praskl takový malý plastový nesmysl, kvůli kterému se potkaly písty s ventily. Díl za pár korun mašinu zastavil. Naštěstí jsem jel s kamarádem Ondrou, a tak mě vzal na lano a odtáhl do nejbližšího servisu.
Kde je prosím tě na Sahaře servis BMW?
Ve Španělsku. Byl to kousek, jen asi 2200 km. Když nad tím tak přemýšlím, možná to bude evropský, ne-li světový rekord v motojízdě na laně. Kamarádovi se blížil konec dovolené, takže spěchal a vláčel mě za sebou dnem i nocí, spali jsme jen pár hodin a chvílemi letěli i 120 km/h. Ale dojel jsem!
To je ten bavorák s oranžovým blatníkem a podpisem Jiřího Moskala?
Jo, jo, to byla taky akce… Jel jsem po boku zrenovované legendární liazky, když se po letech vydala na původní trasu Rallye Dakar. V cíli jsme čekali na tiskovku na ambasádě a znuděný kamioňák Jirka Moskal dostal nápad, že si vyzkouší moji motorku. Objel takový plácek, odbočil na silnici a tam ho po třiceti metrech sundala dodávka. Skončil na týden v nemocnici. Díky bohu všechno dobře dopadlo a já mám na památku jinak nalakovaný blatník s Jirkovým věnováním. Až zpětně jsem zjistil, že toho osudného dne bylo třináctého.
Ty jsi pověrčivý?
Hrozně moc. Vědět, kolikátého je, tak bych Jirkovi mašinu nepůjčil. Když mi třeba přeběhne přes cestu černá kočka, radši změním trasu. Nebo čekám, než přejede jiné vozidlo v mém směru, případně tři v protisměru. Taková jsou moje pravidla. Neporušuji je, byť v opuštěných oblastech se někdy načekám.
Křižuješ různé exotické země. Měl jsi někdy trable s lidmi?
Tak předně čím dál od velkých měst a civilizace, tím jsou lidé milejší a pohostinnější. Jedno jestli na Sibiři, nebo v Africe. Pár krušných chvil jsem za ty roky samozřejmě zažil. Některé byly dílem náhody, jako když mi v Dakaru ukradli všechny osobní věci, ale po pravdě za spoustu z nich si můžu sám. Jsem rozený provokatér. Kdyby se něco nemělo, tak mě to láká. Takže jsem měl třeba skvělý nápad vyfotit si v Burkině Faso manželku na mostě, když kolem projížděl vojenský konvoj. Okamžitě na mě mířili vojáci samopaly a jeden ofi cír mi rval z ruky zrcadlovku – můj poklad. Tak jsme se o ni tahali, řvali na sebe, a když začal praskat bajonet objektivu, nenapadlo mě nic lepšího než ho prostě pokousat do ruky. Kdyby tehdy nedorazil jejich velitel a situaci neuklidnil, asi by mě zastřelili. Nakonec jsme udělali kompromis, já smazal závadné snímky a jeli jsme dál. To byla tenkrát manželka dost vyděšená. A nebyla sama. Až v Praze mi došlo, že v té oblasti měl každý druhý AIDS, a já se do toho vojáka tak pěkně zakousl.
S tebou si žena vážně užije…
To nepopírám. Vzpomínám si na rok 2006, kdy mi šlo skutečně o život. Vracel jsem se z dakarské rallye přes Maroko a rozhodl se vydat opuštěnou pistou po staré španělské cestě do 380 km vzdáleného města Zag. Poprvé od roku 1997, kdy jsem začal jezdit do Afriky, mi zašlo slunce a začalo pršet, čímž jsem ztratil orientaci a totálně zabloudil.
Ty nepoužíváš GPS?
Jezdím zásadně bez navigace podle mapy a instinktu. Chytil jsem se tedy tenkrát vyjetých stop, které jsem považoval za nejčerstvější, a po asi 40 km dorazil k opuštěnému stanu. V něm jsem vegetoval dva a půl dne, než se vrátili domácí pastevci. Zažil jsem tam hotové peklo. Sám, neznámo kde, v šíleném počasí, docházela mi voda i jídlo. Ve stanu jsem našel jen kus arabského chleba, homoli cukru a sud s dešťovou vodou. Být tam déle, musel bych asi zabít a sníst některou z koz, což se mi příčilo, protože jsem v životě nezabil ani králíka. Děsila mě představa, že tam umřu a manželka ani nebude vědět kde. Signál tam samozřejmě nebyl. Lilo i po návratu pastevců, takže jsem s nimi zůstal další dva dny a pak mě jejich rodina s autem vyvedla do cílového města Zag. Bylo to jen 80 km, a my to jeli další dva dny. Na Sahaře se během bouřky udělala jezera a řeky, ty jsme museli společně zdolat nejdřív autem a potom motorkou. Plánovaná zajížďka 380 km mě tedy stála týden času a hromadu nervů.
Boural jsi někdy?
Jezdím na pohodu, rozvážně, chci dojet, a ne být v cíli co nejdřív. Párkrát jsem přesto boural, ale většinou vinou někoho jiného. V Rakousku mě sejmul 76letý Tyrolák, z Maroka mě jednou vezla domů letecká záchranka.
Najel jsi milion mil, tedy 1,6 milionu kilometrů. Co bude dál?
Když už jsem tak daleko, není těžké si domyslet, co mě láká. Pokořit dva miliony. A protože mám rád výzvy, líbilo by se mi to oslavit společně se sedmdesátinami. Akorát teď je mi 64, ročně teď najíždím kolem padesáti tisíc, do toho pandemie, takže mi to moc nevychází. Budu muset pohnout.
Máš vlastně děti?
Nemám. Tak dlouho jsme s manželkou courali po světě, až nám došlo, že už jsme na rodinu staří.
A auto máš?
Nemám. Zatím jsem ho k ničemu nepotřeboval. Na motorce jezdím celoročně a zatím jsem vždycky všechno odvezl. Včetně oblíbených běžek.
Tak ať ti to jezdí a těch 390.000 km do dalšího milionu rychle uteče!
Osudové motorky Jardy Šímy
1984-1995: Jawa 350/634
První velkou motorku, Jawu 350, si Šímovi pořídili novou v roce 1984 a za deset let na ní po Evropě najeli 100.000 km s jediným výbrusem motoru při 56.000 km. Tím začalo Jardovo velké cestování a přesná evidence nájezdu.
1984-1995: Jawa 350/634
1995-2000: Jawa 250/593
Soukromou Jawu 350 vystřídala v roce 1995 Jawa 250 Tempo, zapůjčená už továrnou pro dlouhodobý test na 150.000 km. Projela 29 zemí, nejdál se vydala do Sýrie a Jordánska na břeh Rudého moře. Ve sto tisících se měnil válec, píst a čerpadlo chladicí kapaliny, jinak sloužila bez problému.
1995-2000: Jawa 250/593
1998-2004: Honda XRV750 Africa Twin
Afrika je Jardův milovaný kontinent i motorka jeho srdce. S první svojí hondou nakroutil 200.000 km a poprvé se podíval do Dakaru. Po sto tisících kilometrů testu rozebral motor, byl jak nový.
1998-2004: Honda XRV750 Africa Twin
2004-2006: Honda XL 1000V Varadero
Na japonském cestovním enduru najel Jarda 100.000 km během pouhých tří let. Byl to spíš luxusní cesťák než teréňák, proto při tomto testu křižoval především Evropu. Posledních 20.000 km dokonce s přívěsným vozíkem Uni-PAV.
2004-2006: Honda XL 1000V Varadero
2007: Jawa 50 New Pionýr
U příležitosti padesátin slavné Jawy 20/21 Pionýr vznikl moderní retro stroj s čínskou technikou. Jarda přemýšlel, co s ním, a v noci vyskočil z postele s nápadem: vyrazí na svůj oblíbený monstrózní sraz motorek do Fara na jihu Portugalska. Stačil si ještě odskočit z Gibraltaru do Maroka. Nakonec ujel 8380 km a navštívil deset států.
2007: Jawa 50 New Pionýr
2008-2013: BMW F 800 GS
Bavorák se podíval do Vladivostoku, několikrát projel Saharu a coby doprovod Rallye Dakar zdolal jihoamerické Andy. Za 42 měsíců díky němu v deníku přibylo 200.000 km. Oranžový blatník je památkou na nehodu dakarského matadora Jiřího Moskala, který si chtěl motorku vyzkoušet. Na modrém laně Jardu táhl kamarád 2200 km ze Sahary do španělského servisu.
2008-2013: BMW F 800 GS
2015: Skyteam Explorer 125
Největší Šímův úlet byla cesta za českými vojáky do afrického Mali na miniaturním čínském prskoletu. Z domova byl 93 dní, projel 16 států a najel 16 380 km. Masochismus nejvyššího řádu.
2015: Skyteam Explorer 125
Doporučujeme
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat