Ford s motorem od Boeingu: Thunderbird poháněla v roce 1956 spalovací turbína

50. léta minulého věku byla hlavně za Atlantikem obdobím odvážných studií, které se běžně ukazovaly veřejnosti, mnohdy i jezdily. Konkurence sílila a výrobci se snažili najít půdu pod nohama. Experimentální automobily testovaly nejen odvážný design inspirovaný zejména pokrokem v letectví a později i kosmonautice, ale rovněž i revoluční techniku. Věk turbín, dalo by se říci. Jenže s tou je předběhl britský Rover, ten na bázi sériového P4 postavil speedster Jet1 už v roce 1949. Později se do těchto experimentů pustil také Fiat. Ale zpátky za Velkou louži…

Hřmící pták

Ford uvedl 20. února 1954 na prvním poválečném autosalonu v Detroitu, tedy pro modelový rok 1955 auto, které vzbudilo zasloužený ohlas. Thunderbird se při troše dobré vůle dal považovat za sporťák, tedy alespoň v americkém pojetí. Dvoumístný otevřený krasavec s možností pevné odnímatelné střechy byl zkrátka sexy. První sériové vozy poháněl naprosto konvenční vidlicový osmiválec Y-block 4,8 l, jak jinak?.

Cena původně měla začínat na 2.645 dolarech, ale první exempláře se nakonec prodávaly za 2.944 dolarů. Což nebyly v té době rozhodně malé peníze. Nic dražšího v té době americká automobilka v portfoliu neměla – přesto se objednávky jen hrnuly. Kromě toho vyráběla třeba sedany Fairlane a Mainline a slavní pick-upy série F. Mimochodem, název Fairlane nesly i první prototypy pozdějšího Thunderbirdu…

Ford Forty-Nine (2001-2002): Retro vzpomínky na poválečné časy se fanoušci nedočkali

188 tisíc dolarů

Jenže… modrý ovál se zabýval i aplikací alternativních pohonných jednotek. Tedy konkrétně jedné – a šlo o dosti nekonvenční řešení. Do „T-birdu“ nacpal něco radikálně odlišného: plynovou turbínu. Automobilky tuto možnost v 50. a 60. letech minulého věku zvažovaly ve velkém, ale z dnešního pohledu jde o zajímavost. „Pohonná jednotka budoucnosti“ - hlásali ti nejodvážnější, „postupně vytlačí konvenční pístové motory.“ Dnes už víme, že se tak nestalo…

Projekt byl spuštěn v srpnu 1955, vůz připraven k testování v březnu 1956. Cílem bylo získat zkušenosti z provozu auta poháněného plynovou turbínou. Ford si chtěl také ověřit výhody a nevýhody takového řešení, poznat „na vlastní kůži“ problémy a zaznamenat je. Investoval horentních188 tisíc dolarů, nejedná se o přepočet na současnou měnu, ale skutečně vloženou částku. 180 tisíc utratil za materiály, přestavbu a inženýrské práce a zbylých 8 tisíc za údržbu.

Motor z vrtulníku

Malou turbínu si ale nevyvinul sám, koupil ji od výrobce letadel Boeing. Do prototypu ji namontoval klasicky dopředu místo „véosmičky“. Šlo o typ T50, továrně Model 502. Používala ji široká škála dopravních prostředků od helikoptér a bezpilotních raket přes letadla a motorové čluny, americké námořnictvo mělo ve výzbroji vrtulníkové drony pro pronásledování nepřátelských ponorek.

Agregát s označením 502-8C poskytoval 130 kW (177 k). Produkční V8 byla se 149 kW (203 k) silnější... Vážil ale jen 150 kg, což bylo oproti benzinovému „ingotu“ o dost méně. A pochopitelně vydával zvuk, který spíše připomínal proudovou stíhačku než auto. A hřměl, takže byl hoden svého jména.

Výfuky

Hlavně ale potřeboval odvádět surové horké spaliny ven, proto se za levými předními koly objevily obří díry a v každé po jedné gigantické koncovce výfuku. Na zadním blatníku je pak vidět masivní větrací otvor, ty se nacházely rovněž na obou stranách vozu. V „kufru“ tedy bylo nejspíš namontováno další přídavné chlazení. „T-bird“ každopádně vzhledově dost zdrsněl. Parkovací světa se přesunula pod speciální kryty na předním nárazníku, nová vypouklejší a zvýšená kapota dostala žaluzie. Chyběly také odnímatelné kryty zadních kol.

S výfuky byly problémy, jejich umístění vpředu na bocích se ukázalo jako nevhodné…Jenže prodloužit a natáhnout je klasicky dozadu by znamenalo více práce a vynaložených peněz i spoustu konstrukčních komplikací, takže konstruktéři zvolili takovéto jednoduché řešení. Nadměrné teplo i hluk určitě pronikaly do kabiny, i když testovací vůz měl nasazený hardtop.

Neúspěšné modely: Ford Thunderbird (2002-2005)

Bez vibrací, ale s prodlevou

Turbína má sama o sobě jednu nehezkou vlastnost: značnou prodlevu při sešlápnutí plynového pedálu. Ta se samozřejmě projevovala také, ve středních rychlostech ovšem „T-bird“ akceleroval velmi svižně. Pohonná jednotka nepotřebovala složitou údržbu, byla prakticky prostá vibrací a a zaujal i příznivý poměr výkonu a hmotnosti prototypu, byť konkrétní čísla chybí. Spalovací turbína má obecně méně pohyblivých částí než konvenční pístový motor. A může jezdit s nadsázkou skoro na všechno, co hoří a je tekuté. Jaké druhy paliv lili testovací jezdci Fordu do nádrže, to ovšem není známo.

Jenže trablů bylo zkrátka tolik, že alespoň malosériová produkce nepřipadala vůbec v úvahu. Použitelné a spolehlivé vozidlo dle původních představ Fordu to prostě nebylo. Turbínový Thunderbird představoval vlastně spíše testovací mulu než hotový projekt experimentálního prototypu. A hlavně za prostou konverzi utratila automobilka snad až příliš mnoho…

Fotografie i finální dokument s výsledky zkoušek odhalil 31. března 2022 archivář Fordu Ted Ryan. O osudu kuriózního prototypu nenapsal nic, je velmi nepravděpodobné, že by přes 60 let odpočíval někde v zapadlých koutech depozitáře pod plachtou. Experimentální vozidla tenkrát končila na šrotištích. Ale je jasné, že tohle na rozdíl od jiných skutečně jezdilo.

GM a Chrysler

V šílených experimentech pokračovali další. Z detroitské „Velké trojky“ to vlastně už dříve zkoušeli u GM. Série tří Firebirdů z let 1953-1959 byla ovšem na hony vzdálená hromadné produkci nejen použitou technikou, ale i designem. Svět byl fascinován raketami, tryskovými motory, UFO a vším, co mělo do činění s obrovským neznámem. Poté, co Sověti vypustili Sputnik, první umělou družici na světě, která vstoupila na oběžnou dráhu Země, se rozhořely vesmírné závody. Ty pochopitelně ovlivnily i automobilový svět.

Ve vývoji osobních vozů se spalovacími turbínami to dotáhl nejdále Chrysler, který svůj Turbine Car z roku 1962 dokonce nabídl v padesátce kusů klientům, předtím ještě postavil pětici prototypů, za vznikem vozů stály Mopar a Ghia. Zákazníci si je vyzkoušeli v reálném provozu, většinu z nich ale automobilka vykoupila zpět a v roce 1966 nechala sešrotovat.

Dochovalo se jich devět, většina stojí v muzeích, dva jsou v soukromých rukou, dva zůstaly u výrobce. Výfukové svody měly mimochodem už klasicky vzadu. Chrysler se sice dostal dál ve výzkumu možnosti pohonu osobních aut spalovací turbínou, ale rozhodně ne o moc. Jeho projekt zabily šílené výrobní náklady a auta nebyla ani moc praktická. Ford sice u zkoušek těchto pohonných jednotek ještě nějaký čas zůstal, ale v útrobách nákladních vozidel. Nejznámější je prototyp Big Red z roku 1964. S „tryskovým“ Thunderbirdem ovšem konkurenci předběhl o nějakých šest let. Pravda, není tak ikonický, dlouhá léta upadl v zapomnění. Ve vývoji pokračoval i britský Rover, spojil se s BRM a společný turbínový sportovní prototyp vyzkoušel v letech 1963-1965 v Le Mans.

11 generací

Sága rodu Thunderbirdů pokračovala až do roku 1997, celkem vzniklo deset generací, měnily se rozměry, technika i samotná forma. Po pauze přišla ještě jedenáctá v retro stylu připomínajícím tu první, sériově se vyráběla v období 2001-2005, ale klientelu moc nezaujala. Pak se příběh uzavřel. Spalovací turbína se už nicméně v útrobách nikdy neobjevila. Ford požádal 13. ledna 2021 o obnovu ochranné známky a šušká se o sportovním kupé... Tak se nechme překvapit!

Zdroje: Motor Authority, Wikipedia, Hotcars.com, Auto World Press, Hemmings, Motor1, Autoevolution, Slash Gear, HappyWithCar.com, MotorCityGarage, msn.com, Bestocming.Autos, Ford Corporate

Foto: Ford Motor Company