Lamborghini Diablo slaví. Ďáblovi ze Sant' Agaty je 30 let
Nástupce Lamborghini Countach se světu představil v lednu 1990. Dostal ďábelské jméno, přežil několikerou výměnu majitelů výrobce a v produkci vydržel až do roku 2001.
Historie Lamborghini je plná ikonických supersporťů. V šedesátých letech to začalo „matkou superaut,“ elegantní Miurou, po níž následovala hvězda sedmdesátých let, klínovitý Countach, který díky úpravám Horacia Paganiho u verze 25th Anniversary dokázal oslovit ještě v osmdesátých letech. Snovým autem devadesátek bylo pak Lamborghini Diablo. Letos oslavilo 30 let od své premiéry.
Lamborghini Diablo se světu poprvé představilo v lednu 1990 na večírku v hotelu Paříž v Monte Carlu, tedy na typickém místě pro takový typ automobil. Byl výsledkem pětiletého vývoje, během něhož došlo ke změně majitele Lamborghini. Od švýcarských podnikatelů, bratrů Mimranových, ji koupila v roce 1987 automobilka Chrysler, která vůz nechala modifikovat.
Přepracovaný návrh
Původní návrh karoserie pochází z pera legendárního Marcela Gandiniho, který už navrhl předchozí vlajkové lodi značky, Countach i předcházející Miuru. U takzvaného projektu P132 opět vsadil na klínovitý profil a výklopné světlomety. Šlo tak svým způsobem o evoluci Countache.
Novému majiteli se však návrh nelíbil a nechal ho pod vedením Toma Galea upravit. To však znamenalo posun premiéry. Původně měl projekt P132 oslavovat 25. výročí od založení značky v roce 1988, kvůli přepracování vozidla se však toto datum nestihlo. Narychlo tak vznikl zmíněný Countach 25th Anniversary, na němž pracoval Horacio Pagani, známý z vedení stejnojmenného výrobce superaut.
Při pohledu na původní prototyp se však ukazuje, že přepracování vzhledu nebyl špatný nápad. Výsledek totiž působil rozhodně moderněji. Přitom základní myšlenky P132 zůstaly zachovány, ať už jde o boky karoserie nebo výklopné světlomety. Samozřejmě zůstaly také k nebi otevírané, tzv. nůžkové dveře, které se staly ikonickým znakem vlajkových lodí Lamborghini.
Dělal čest svému jménu
V útrobách pak pracoval ikonický atmosférický vidlicový dvanáctiválec. Technicky vycházel z toho v Countachi, jeho objem však vzrostl z 5,2 na 5,7 litru. Měl čtyři vačkové hřídele, čtyři ventily na válec a vícebodové elektronické vstřikování, výsledkem čehož byl výkon 485 koní a točivý moment 580 N.m. Předchozí Countach 25th Anniversary přitom dosahoval 455 koní a 501 N.m.
Stejně jako předchůdce byla zachována pětistupňová manuální převodovka a pohon zadních kol. Diablo přitom díky svému výkonu dosahovalo až rychlosti 325 km/h, což jej v době premiéry dělalo nejrychlejším autem v sériové produkci. Stál za tím také intenzivní vývoj, na němž se podílel i závodník Sandro Munari.
V době premiéry šlo přitom opravdu o ďábla, který mu dal jméno, zvlášť z dnešního pohledu. Díky pohonu jen zadních kol jej zvládali jen zkušení řidiči, zpočátku dokonce neměl ani posilovač řízení. Samotná kabina přitom spartánská nebyla, k dispozici bylo kožené čalounění, klimatizace, elektricky ovládaná okna nebo elektrické ovládání sedaček.
Diablo však bohužel přišlo na trh v době ekonomické krize, která silně ovlivnila poptávku po supersportech. V roce 1992 tak továrna v Sant' Agatě kvůli nízkému zájmu dokonce na čas zastavila produkci. Americký majitel přitom neměl s takovými výsledky trpělivost, a tak se Chrysler v roce 1993 Lamborghini zbavil a prodal ho firmě MegaTech, na Bermudách registrované společnosti, vlastněné indonéským seskupením SETDCO Group. V něm přitom držel podíl syn tehdejšího indonéského prezidenta Tommy Suharto. Stejné majitele měl mimochodem i americký výrobce supersportů Vector, který s Lamborghini začal spolupracovat, a proto použil jeho dvanáctiválcový motor ve svém modelu M12.
Postupné rozšíření nabídky
Rok 1993 byl ale pro Diablo důležitější v tom, že nabídku doplnila varianta nazvaná Diablo VT. Jméno VT znamenalo viskózní trakce a odkazovalo na použití pohonu všech kol, s nímž ostatně počítal už původní projekt P132. To už bylo Diablo jediným modelem značky ve výrobě, bohémský dvanáctiválcový offroad LM002 skončil v roce 1992.
Došlo i k několika dílčím mechanickým úpravám a stylistickým změnám, které převzala i zadokolka, nazvaná teď Diablo 2wd. Změnila se třeba palubní deska, která byla moderněji koncipována. Konečně pak byl k dispozici chybějící posilovač řízení nebo ABS.
Debutovala navíc varianta SE30 jako oslava tehdejších třicetin automobilky. Podobně jako u Countache 25th Anniversary došlo k mnoha úpravám. Poznávacím znakem byl přepracovaný nárazník s logem automobilky, kam se přesunul z kapoty, případně kryt s žaluziemi po vzoru Miury. Navíc se rozsáhle odlehčovala konstrukce. Boční okénka byla lehčí, byla totiž plastová a ručně otevíraná, interiér zkombinoval alcantaru a karbon. Výkon motor pak poskočil na 525 koní. Komu to pak nestačilo, mohl si objednat „okruhový“ paket Jota s výkonem dále zvýšeným až na 595 koní a dalšími úpravami s cílem ještě nižší hmotnosti.
Nové vedení pak jmenovalo do čela automobilky zkušeného manažera Michaela J. Kimberlyho, který se rozhodl reagovat na nízký zájem rozšířením nabídky. V roce 1995 tak debutoval nový základní model Diablo SV s pohonem zadních kol, ve stejném roce bylo realizováno i otevřené Diablo Roadster. To se poprvé představilo ve formě konceptu už v roce 1992, sériová verze ale místo nízkého větrného štítu dostala klasické čelní okno a elektricky ovládanou karbonovou střechu. Ta se posouvala nad motor, jehož chlazení tak muselo být oproti kupé upraveno. Diablo Roadster se navíc dočkalo i dalších několika úprav.
To už se ale blížila další změna majitele. Lamborghini se sice snaží opět rozšířit nabídku. Mluví se o nástupci LM002, který ale zůstává leda na papíře, blíže realizaci tak má baby lambo, menší sourozenec Diabla. Už na konci osmdesátých let vznikl prototyp P140, z něhož vycházel i koncept Cala z roku 1995. I kvůli další ekonomické krizi, tentokrát na asijských trzích, je však automobilka v červených číslech. Asijští majitelé nejsou Lamborghini schopnosti financovat, a tak se v roce 1998 automobilka stává součástí koncernu VW Group. Ten ji kupuje prostřednictvím automobilky Audi, která ji vlastní dodnes.
Diablo opravdovým ďáblem
Němečtí majitelé se rychle ujímají práce. Na trh je uvedena modernizovaná verze Diabla, vznikající ještě pod vedením předcházejících vlastníků. Ta znamená konec ikonických výklopných světlometů, které nahradila světla původem z Nissanu 300 ZX. Doplnily je i další stylistické úpravy, včetně upraveného interiéru s motivem vlnovky. Dále se rozšiřovala výbava a posiloval motor, konkrétně Diablo VT mělo nově 530 koní. Pokračovalo i odlehčené Diablo SV a otevřené Diablo VT Roadster.
Vzniká rovněž opravdu ostré Lamborghini Diablo GT. Dostalo agresivní styl s otvory v kapotě i na střeše a především dvanáctiválec, jehož objem vyrostl na šest litrů. To zvýšilo výkon na 575 koní, které byly posílány výhradně na zadní kola, a to prostřednictvím pětistupňového manuálu. Tahle bestie zkrátka dělala čest svému jménu a byla opravdu ďábelským náčiním. Ve své době šlo mimochodem o nejrychlejší sériové auto v produkci s maximální rychlostí 345 km/h, McLaren F1 se totiž tehdy přestal vyrábět. Postaveno bylo jen 83 kusů, produkce totiž byla limitována.
Místo nástupce další facelift
Audi nicméně také nechává přepracovat projekt nástupce Diabla, nazývaný interně P147. Dosavadní majitelé jakoby si s ním nevěděli rady, vznikly totiž prototypy s různým designem, opět od Marcella Gandiniho (tzv. Acosta), respektive od Norihoka Harada ze studia Zagato (Canto). Spekulovalo se též nad výrobou Lamborghini Raptor (rovněž Zagato) z roku 1996.
Těmto plánům je ale konec, nový vlastník si auto navrhne vlastními silami, výsledkem čehož bude v roce 2001 Lamborghini Murciélago. To ale zároveň znamená ještě jednu modernizaci Diabla, pro uchování zájmu. Na počátku nového tisíciletí tak přichází Lamborghini Diablo VT6.0 vznikající už čistě v hierarchii Audi.
Modernizovaný design měl interpretovat původní tvary pro nové tisíciletí, což znamená rozsáhlou proměnu při zachování charakteristického stylu. Designové úpravy mimochodem navrhl Luc Donckerwolke, dříve pracující u Škody Auto, který později navrhnul i novou generaci Lamborghini, již zmíněné Murciélago a menší Gallardo.
Dvanáctiválec byl opět šestilitrový jako v Diablu GT, naladěný v tomto případě na 550 koní. Klíčovou změnou byl také větší důraz na kvalitu zpracování, s níž Lamborghini pod vedením asijských majitelů značně bojovalo.
Lamborghini Diablo tak nakonec ve výrobě vydrželo až do roku 2001, svůj konec a příchod nového milénia oslavovala limitovaná edice jednoduše nazvaná Diablo VT6.0 Special Edition. Lišila se ale vlastně jen charakteristickým lakem karoserie. Na výběr byla pouze zlatá, nebo hnědá barva.
Diablo tak přežilo pod vedením tří majitelů a po těžkých začátcích se nakonec stalo díky průběžným inovacím úspěšné. Produkce se nakonec zastavila na 2.903 kusech, díky čemuž bylo Diablo ve své době nejvíce vyráběným modelem v historii značky. Nástupci, Murciélago s 4.099 vyrobenými kusy mezi lety 2001 a 2010, a Aventador, s více než 10.000 postavenými kusy od roku 2011, jej však překonali. Nebýt ale Diabla, nejsou ani oni.
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat