Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Tato malá motorka pomohla rozhodnout druhou světovou válku

Mirek Mazal
Diskuze (4)

Pár trubek na dvou kolech a tolik parády. Bohužel se zapomíná, jaké taktické výhody přineslo ostré nasazení odlehčených motorek snášených z nebe.

Měsíc květen tradičně začíná svátkem zamilovaných a hned týden nato přichází Den vítězství neboli svátek konce druhé světové války na evropském kontinentu. Strašlivý konflikt hnul minulostí a připravil o život cca 62 milionů jedinců. Dne 8. května 1945 po formální kapitulaci Německa zveřejnil Winston Churchill na vysílacích vlnách, že smrtící mašinérie v Evropě dále nebude pokračovat. Letos si lidé připomínali už 75. výročí tohoto symbolického dne.

Nekompromisní bitvy světových velmocí ovlivnila řada faktorů, včetně motorizovaných jednotek předhánějící se v pancéřování a palné technice. Důležitou roli sehrály i méně vybavené stroje, jako často zapomenuté dvoutaktní motorky, které byly vyhozeny z letadel hned za vysazenými výsadkáři. Zvláštní jednosedadlové modely ve výsledku citelně pomohly porazit agresivní nacisty.

 

Výsadkáři s motorkami

Výsadkové vojsko existovalo již v prvním světovém konfliktu lidstva, přesto se parašutisté osvědčili až ve 30. letech v SSSR a později v nacistickém Německu. Byli to právě Hitlerovy jednotky, které poprvé nasadily specializované výsadkové prapory.

Po vypuknutí válečných operací v roce 1939 neměla Británie žádné vzdušné síly, proto Churchill zaujatý německým vzorem nařídil počínaje červnem 1940 vytvoření pěti tisícového regimentu parašutistů. Pluk seskakoval z výšin, ale nevyjasněnou otázkou zůstával pohyb a celková přeprava jednotek po dosažení pevné země. Pěší přesuny v plné polní byly docela únavné.

První alternativou se stala skládací kola. Vojákům se však nelíbil nápad vyskočit z letadla s přivázaným kolem, nepředvídatelná zátěž z nich dělala spíše neřízené střely než přesně rozmístěné paragány. Přeživší kaskadéry čekaly na zemi obtíže s pohybem mimo rovné komunikace. Přirozenou evolucí se tak armáda přeorientovala na motorová kola čili motocykly.

Dostupné modely do terénu byly příliš velké, těžké, pomalé a zkrátka nevyhovující záměru snášet z nebe maskované osoby v přesném počtu k příslušným motorkám. Počátkem roku 1942 tedy začala kampaň za lehčí a všestrannější verzi odolnou těžkému nasazení. 

Tažení za lepším vybavením vojsk do značné míry vedl Arthur Bourne – redaktor tehdy nejprodávanějšího magazínu o motocyklech. V pozoruhodné ukázce předvídavosti a v reakci na rostoucí nacistickou hrozbu od poloviny třicátých let hlasitě prosazoval lehkou motorku jako efektivní nástroj vedení války. Ideálem měl být dvoutakt RT100 německého výrobce Dampf-Kraft-Wagen (DKW) ze Saské Kamenice. Státní úředníci ministerstva války zkřížili ruce, zavrtěli hlavami a řekli ne.

Schůdné prostředí vykrystalizovalo po několika letech, když se vývoj fronty dostal do dramatické fáze a vzrostla strategická podpora operativních výsadkářů přinejlepším podpořených motocykly. Bourne se tedy dostal do popředí zájmu, což se projevilo zahájením výroby značky Royal Enfield, která napodobila proporce DKW. Tak vznikl model jednoduše zvaný RE opatřený výkonnějším vzduchem chlazeným motorem.

Velitelé ozbrojených sil nevěřili troufalému triku s motocyklem, ale ironický smích vystřídalo zaujetí hned po prvních testovacích jízdách. Hbité RE připomínalo šikovného kamzíka hopsajícího neprobádaným terénem, až tak dobře fungovalo britské provedení lehkonohého stroje. Jedním z šokovaných oficírů byl generálmajor Frederick Browning oceněný za inovativní vedení výcviku i akce výsadkových vojsk. Sám nadšenec dvou kol prohlásil: „Musíme je mít“.

Válečné oddělení nakonec objednalo čtyři tisíce kusů RE, ovšem dvě písmena oficiálního názvu vzaly brzo za své. Vzhledem k střízlivým rozměrům motorky o váze pouhých 56 kilogramů se rychle vžila přezdívka „Flying Flea“ (létající blecha).

Ve srovnání se současnou přetechnizovanou produkcí je blecha prehistorické vozítko, byť svého času nebylo vůbec špatné. Pořád tu zásadně vynikala minimální hmotnost čili neskutečná manévrovatelnost a praktické využití v každém počasí. Necelých sedm litrů benzínu umožňovalo dovézt vojáka na úctyhodnou vzdálenost cca 240 kilometrů průměrnou rychlostí zhruba 60 km/h.

Ozubená kola třístupňové převodovky do sebe zapadala ručním řazením a s velmi nízkým kompresním poměrem mohl motor o objemu 126 kubických centimetrů běžet na nekvalitní válečné palivo. Je snadné věřit spalování všeho tekutého v rámci záchrany vlastního života. Tvrdý režim musel snášet také podvozek složený z bídného odpružení opět v rámci úspor nákladů.

Kostru RE tvořil ocelový trubkový rám sloužící mimo jiné jako pevnostní stavba proti kroucení motocyklu při průjezdu terénem. Tvůrci provedly i další změny, aby byla blecha připravena do víru války. Kvůli zmenšení rozměrů se dala více otáčet řídítka, startovací páka a stupačky byly nahrazeny skládacími díly, současně byla zvýšena výška pružinového sedátka za účelem vměstnání expanzní komory tlumící rachot výfuku. Ztišení koncovky sloužilo k utajení za nepřátelskými liniemi.

První hotové exempláře byly lakovány strakatou kamufláží Standard Camouflage Number Two, kterou vojáci připodobňovali psímu exkrementu. Pozdější série vyjížděli z továrny v olivové barvě Olive Drab, nebo Camouflage Color Number 15.

Nasazení v největších operacích

Kurátor parašutistického muzea Jon Baker je hrdý na jeden z výjimečně pozitivních dopadů druhé světové války. „Létající blecha byl fenomenální kus výbavy vyvinutý ve velmi krátké době a přizpůsobený pro použití ve vzduchu. Je to dobrý příklad toho, jak se průmysl zvedal během válečných podmínek.“

Názor může být podložen například největší výsadkovou operací v dějinách, kdy se v září 1944 u měst nizozemských měst Arnhem a Nijmegen sneslo z oblaků rekordní množství bojovníků. Za živými dušemi přistály krabice plné hnědých a olivových motorek.

Účastníci operace Market Garden jezdili po Holandsku v rámci různorodých úkolů od navázání komunikace mezi výsadkovými jednotkami v zemi přes průzkum, přepravu a záchranu vojáků. Ne vždy nad bojiště přiletěly stroje na palubě amerických Douglasů C-47, občas je dopravily britské dopravní kluzáky Airspeed Horsa, zbytek zásob doplula po moři hlavně během legendárního Dne D.

První divize na břehu byla vybavena 600 kusy RE, aby jezdci pomohli bleskově koordinovat bezpečné připlutí podpory. Stejně jako džípy, tanky a letadla byla lehká blecha součástí pohyblivé techniky utlačující nepřítele. Hromadné zapojení do akce způsobilo poškození většiny motocyklů, bezmyšlenkovitou vřavu několika států přežila hrstka původních vojenských mašin. Přes kanál putovaly zásilky jen s jednosměrným lístkem, proto je radost pohlédnout na jedny z posledních zachovalých jednotek hodných mimořádné péče.

Mirek Mazal
Diskuze (4)

Doporučujeme

25. 5. 2020 20:05
Agresivni nacisti
No ještě že tento národ agresivních nacistu už neexistuje. Hrozná to věc. A kde se vzali, tu se vzali...
Avatar - pradeda777
25. 5. 2020 16:22
Re: by me zajimalo, jak by asi ww2 dopadla
....ale to je přece úplně jasné.............psali bychom tady německy.......... ;-)
Avatar - pradeda777
25. 5. 2020 16:20
Titulek "jak noha"....
"Tato malá motorka pomohla rozhodnout druhou světovou válku". :-!
25. 5. 2020 12:49
by me zajimalo, jak by asi ww2 dopadla
kdyby se amici zachovali stejne jako CCCP.
tedy kdyby amici pote, co hitler napadl CCCP, poskytli materialni a potravinovou pomoc misto CCCP hitlerovi, podobne, jako CCCP hitlerovi poskytoval materialni a potravinovou pomoc v dobe, kdy hitler napadl a okupoval ceskoslovensko, polsko a Zapadni evropu.
CCCP behem tech necelych 2 let na zacatku ww2 dodal hitlerovi napr. 1.7mil tun obili, 1mil tun ropy, a jeste mesic pred napadenim CCCP 5tis tun kaucuku, cimz sovetsti komunisti pomohli nacistum vyresit kriticky nedostatek pneumatik, tolik potrebnych pro napadeni komunistickyho raje ...