Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

To nejlepší z historie motocyklů značky Yamaha hezky pohromadě

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (1)

Yamaha dnes představuje jednu ze čtyř nejvýznamnější japonských motocyklových značek, ale její začátky ve světě jedné stopy byly poměrně skromné. Připomeňte si její zrod i jedny z jejích nejvýraznějších modelů druhé poloviny dvacátého století.

Torakusu Yamaha ve svých šestatřiceti letech založil v japonském Hamamacu v roce 1887 společnost Nippon Gakki Co. Ltd., zabývající se opravami varhan a pian. Od deset let později již tato firma produkovala vlastní hudební nástroje a přijala logo tří zkřížených ladiček, které dodnes používá koncern Yamaha Corporation, v nějž se vyvinula.

 

V první polovině dvacátého století původní výrobce hudebních nástrojů rozvíjel své aktivity. Během druhé světové války se pak musel věnovat i strojírenské výrobě pro japonskou armádu. Po skončení války byla obnovena výroba hudebních nástrojů, ale ta nemohla plně vytížit kapacitu rozšířeného koncernu. V první polovině padesátých let proto padlo rozhodnutí zahájit výrobu motocyklů.

 

Yamaha Motor Company byla jako součást koncernu založena 1. července roku 1955, ale již o pět měsíců dříve byly zahájeny dodávky prvních motocyklů se zkříženými ladičkami ve znaku obchodníkům. Yamaha YA1 se tedy v polovině padesátých let stala prvním zástupcem nově se rodící motocyklové značky. Japonská společnost přitom za základ svého prvního modelu zvolila německou konstrukci značky DKW, kterou charakterizoval moderní vzduchem chlazený jednoválec o objemu 123 kubických centimetrů s výkonem 4,1 kW (5,6 k).

 

 

 

Yamaha YA1 se však od svého vzoru lišila řadou změn a to včetně čtyřstupňové namísto třístupňové převodovky. Lehký a obratný motocykl zaujal svými jízdními výkony, kvalitním dílenským zpracováním i vzhledem, stojícím díky použitým barvám za přezdívkou „Rudá vážka“. Koncem roku 1955 vyráběla společnost Yamaha Motor Company kolem 200 motocyklů měsíčně. Povědomí o nové značce mezi zákazníky začala zvyšovat i úspěšná účast jejích motocyklů v závodech.

 

Druhá polovina padesátých let dvacátého století přinesla rozvíjení původní koncepce motocyklů značky Yamaha a nové modely. Ty byly i nadále věrné dvoutaktním motorů, ale jednoválec doplnil dvouválec o objemu 250 kubických centimetrů. Vedle pohonné jednotky se vyvíjela i konstrukce rámů a došlo k použití moderní kyvné zadní vidlice. Koncem padesátých a v průběhu šedesátých let se motocykly značky Yamaha s dvoutaktními motory začínají prosazovat i na evropském a severoamerickém trhu.

 

Yamaha XS1 se v roce 1970 stal prvním zástupcem své značky se čtyřtaktním motorem, stojícím na počátku dlouhé linie úspěšných velkoobjemových silničních modelů. Pohonnou jednotkou tohoto modelu byl vzduchem chlazený řadový dvouválec OHC o objemu 654 kubických centimetrů s výkonem 39 kW (53 k), jehož konstrukce byla inspirovaná motory motocyklů tehdejších britských značek.

 

Vstup značky Yamaha mezi výrobce motocyklů se čtyřtaktními motory byl na počátku sedmdesátých let logickým krokem, souvisejícím s vývojem severoamerické i evropské legislativy v oblasti emisí výfukových plynů i hluku a zároveň poptávkou ze strany zákazníků. Vedle čtyřtaktních motorů se však Yamaha i nadále věnovala i vývoji a výrobě dvoutaktů.

 

 

 

Yamaha RD200 se spolu s modely RD125 a RD350 stala v roce 1973 zakladatel linie dvoutaktních modelů, které spojovalo označení RD a jejichž vývoj vyvrcholil v polovině osmdesátých let dvacátého století výkonnými sportovními motocykly s kapalinou chlazenými dvoutaktními motory. Původní RD200 však v sedmdesátých letech využívala vzduchem chlazený dvouválec o objemu 195 kubických centimetrů, který disponoval výkonem 16,1 kW (22 k).

 

Yamaha se již koncem šedesátých let s dvoutaktním modelem DT1 zařadila mezi průkopníky ve výrobě motocyklů, které bylo možné legálně používat v silničním provozu a zároveň s nimi vyrazit i do terénu. Na úspěch tohoto prvního endura se třemi zkříženými ladičkami ve znaku pak navázalo několik dalších modelů, ale skutečnou legendou se stala až Yamaha XT500, která byla uvedena v roce 1975 s jednoválcem OHC o objemu 499 kubických centimetrů a výkonu 19,7 kW (27 k). Tento model se v nabídce značky udržel v prakticky nezměněné podobě až do roku 1990 a založil slavnou řadu XT, jejímž nejnovějším zástupcem je model Ténéré 700.

 

Druhá polovina sedmdesátých let dvacátého století se ve světě silničních motocyklů představovala vrchol jedné etapy v honbě za stále vyššími výkony, který dodnes charakterizují řadové šestiválce značek Honda a Kawasaki spolu s příbuznými čtyřválci. Yamaha sice podobně jako Suzuki šestiválec neuvedla, ale nabídla modely XS750 a XS1100.

První z nich patří díky svému vzduchem chlazenému řadovému DOHC tříválci o objemu 747 kubických centimetrů a výkonu 46,7 kW (63 k) stále mezi jezdci oblíbené stroje a jeho koncepci do jisté míry oživují současné tříválce XSR900 a MT-09. Druhý se pak se svým vzduchem chlazeným řadovým DOHC čtyřválcem o objemu 1,1 litru a výkonu 70 kW (95 k) vyrovnal svým schopnostmi i rozměry výše zmíněným šestiválcům.  

 

Yamaha SR500 se svým vzduchem chlazeným půllitrovým OHC jednoválcem o výkonu 19,7 kW (27 k) se zrodila v roce 1978. Tento poměrně jednoduchý silničním motocykl si v popularitě nezadal s endurem XT500, což dokazuje i skutečnost, že na evropském trhu se udržel až do konce dvacátého století. Následně se pak jako SR400 do Evropy vrátil v letech 2014 až 2018 a jeho další prodej na zdejších trzích zastavil nástup emisní normy Euro 4 pro motocykly.

 

 

 

Rok 1980 se u značky Yamaha nesl v nástupů dvojice modelových řad, z nichž jsou dnes legendy. První z nich za označením XJ ukrývala sportovně-cestovní stroje se vzduchem chlazenými řadovými čtyřválci, jejichž vrchol v letech 1982 až 1993 představoval model XJ900 disponující výkonem 71 kW (96 k). Mezi sportovně-cestovní stroje mířily i vidlicové dvouválce řady XV, jejichž prvním zástupcem se stal model TR1/XV1000, ale téměř zároveň s ním byl uveden model XV750, který se stal základem pro slavnou rodinu chopperů jménem Virago, nabízející v osmdesátých a devadesátých letech pestrou paletu verzí s motory o objemu od 125 do 1100 kubických centimetrů.

 

Yamaha FJ1100 v roce 1983 patřila mezi první zástupce nastupující nové generace supermotocyklů s moderními konstrukcemi rámů. Po pouhých třech letech na trhu se tento model proměnil v FJ1200 zachovávající vzhled původního modelu i konstrukci prostorového rámu z vysokopevnostní oceli, ale v kombinaci se vzduchem a olejem chlazeným řadovým DOHC čtyřválcem o objemu 1188 kubických centimetrů a výkonem 95 kW (129 k). Díky překotnému vývoji konstrukce motocyklů v osmdesátých letech byl tento model poměrně brzy vnímán spíše jako stroj pro rychlou turistiku, protože role sportovců připadla podobně výkonným, ale obratnějším modelům.

 

Yamaha RD500LC z let 1984 až 1987 představuje vrchol ve vývoji dvoutaktních modelů své značky, protože jeho konstrukce vycházela ze závodního speciálu YZR500. Kapalinou chlazený dvoutaktní vidlicový čtyřválec o objemu 499 kubických centimetrů se v tomto modelu pyšnil výkonem 64,2 kW (87 k) při 9500 otáčkách za minutu, což stroji s pohotovostní hmotností 216 kg zajišťovalo nadprůměrné dynamické vlastnosti. Na vybraných trzích byl tento model nabízen jako RZ500 a pro Japonsko vznikl v ještě ostřejší verzi RZV500R s lehčím hliníkovým rámem namísto ocelového a dalšími úpravami snižujícími jeho hmotnost a zlepšujícími jeho ovladatelnost.    

 

 

 

Polovina osmdesátých let přinesla model FZ750, který především svým kapalinou chlazeným řadovým čtyřválcem o objemu 749 kubických centimetrů s pěti ventily na válec a výkonem 77,4 kW (105 k) ohlašoval příchod nových supersportovních modelů značky Yamaha. Nejprve byl tento model uveden s lehkou polokapotáží odhalující jeho motor a následně se dočkal kompletní kapotáže, zlepšující proudění vzduchu kolem jezdce a zvyšující i jeho komfort za řídítky.

 

Yamaha V-Max ve své první generaci uvedené na počátku druhé poloviny osmdesátých let dvacátého století zapůsobila jako blesk z čistého nebe a dodnes představuje jeden z nejslavnějších strojů své značky. Na první pohled tento model totiž působil díky tenké přední a tlusté zadní pneumatice, tvaru sedla i pozici za řídítky, tak trochu jako chopper, ale tomu naprosto neodpovídal charakter jeho vidlicového čtyřválce o objemu 1198 kubických centimetrů a výkonu 82,8 kW (112,5 k), resp. později až 107 kW (145 k). Stroj, který je většinou uváděn jako power cruiser, ovšem slavil u zákazníků úspěch a jeho první generace se jen s lehkými retušemi udržela v nabídce až do roku 2007.

 

Yamaha FZR1000 pokračovala, tam kde model FZ750 končil a vedle litrového čtyřválce s pětiventilovou technikou, představujícího díky 99 kW (135 k) jeden z nejvýkonnějších motorů své doby se pyšnila především zcela novým rámem. V roce 1989 totiž tento model dostal revoluční rám pojmenovaný Deltabox, který nad všemi dosavadními konstrukcemi vynikal svou tuhostí a zároveň i nižší hmotností. Ve stejném roce pak motor FZR1000 doplnil systém EXUP (Exhaust Ultimate Power Valve) upravující délku výfukového potrubí za pomoci ventilu. Výsledkem byl výkon 105,8 kW (144 k).

 

 

 

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let Yamaha nevěnovala pozornost pouze silničním motocyklům, ale nabídla svým zákazníkům i terénní stroje, které byly inspirovány dálkovými soutěžemi v čele s Rallye Paříž-Dakar. Nejprve byl v roce 1989 uveden model XTZ 750 Super Ténéré s řadovým dvouválcem o objemu 749 kubických centimetrů a o dva roky později jej doplnil lehčí a obratnější model XTZ 660 Ténéré s jednoválcem o objemu 659 kubických centimetrů a výkonu 35 kW (48 k).

 

Yamaha v roce 1992 na trh uvedla model TDM850, který způsobil malou revoluci, protože nabídl vzhled i pozici za řídítky velmi blízké tehdejším cestovním endurům v kombinaci s podvozkem zaměřeným na čistě silniční provoz. Z dnešního pohledu jednostopý crossover se svým řadovým dvouválcem o objemu 549 kubických centimetrů a výkonem 56,9 kW (77 k) zákazníky zaujal a v nabídce se udržel až do roku 2001, kdy jej nahradil stejně koncipovaný model TDM900 s modernějším designem i technikou.

 

Yamaha GTS1000A patří rovněž mezi novinky roku 1992 a dodnes ohromuje konstrukcí svého podvozku. Základ tohoto sportovně-cestovního stroje s litrovým čtyřválcem o výkonu 71,5 kW (97,5 k) totiž tvořil rám tvaru řeckého písmene Omega, který vpředu namísto klasické teleskopické vidlice nesl zavěšení předního kola na rejdovém čepu.

 

Rok 1992 přinesl i premiéru prvního zástupce nové generace supersportovních motocyklů značky Yamaha s označením YZF750R. Srdcem tohoto stroje byl kapalinou chlazený řadový čtyřválec o objemu 749 kubických centimetrů, který disponoval výkonem 91,2 kW (124 k). Motocykl se suchou hmotností 195 kg dosahoval maximální rychlosti přes 260 km/h, ale svého hlavního cíle v podobě mistrovského titulu ze světového šampionátu superbiků nedosáhl, ale s výjimkou Kawasaki ZXR750 se v první polovině devadesátých let podobně nedařilo ani čtyřválcovým zástupcům značek Honda a Suzuki, protože závodům superbiků dominovaly Ducati 888 a 916 se svými dvouválci do L.

 

 

 

Yamaha XJR1200 při své premiéře v roce 1994 a uvedení na trh v roce následujícím stanovila nový trend pro stavbu tzv. naháčů, kdy namísto snahy o moderní vzhled vsadila na tradiční poznávací znaky velkoobjemových sportovních motocyklů sedmdesátých let v podobě klasického kulatého světlometu, zaoblené nádrže, trubkového rámu, odpružení zadního kola dvojicí tlumičů a velkého řadového čtyřválce. Ten z objemu 1188 kubických centimetrů poskytoval výkon 71,5 kW (97 k). Ve stopách tohoto modelu se pak se svými nahatými čtyřválci vydaly i značky Kawasaki a Suzuki, čerpající přitom inspiraci ve vlastní minulosti.

 

Yamaha YZF-R1 ve své první generaci z roku 1998 představovala revoluci v konstrukci superbiků. Rozměry a umístění motoru, konfigurace prvků rámu i samotný rám a nakonec i design činí tento motocykl dodnes výjimečným. Vedle samotné konstrukce a vzhledu první generace modelu YZF-R1 ohromovala i výkonem 110 kW (150 k) v kombinaci se suchou hmotností pouhých 177 kg. Yamaha tento model v každé jeho generaci dodnes používá jako vlajkovou loď mezi svými supersportovními motocykly, i když jistou výjimkou byl model YZF-R7. Ten v letech 1998 a 1999 vznikl v limitované sérii 500 exemplářů s cílem získat mistrovský titul v šampionátu superbiků. To se sice nepovedlo, ale vznikl sběratelský skvost, jehož řadový čtyřválec o objemu 749 kubických centimetrů a výkonu 133 kW (181 k) měl na starosti jen 177 kg suché hmotnosti.

 

Yamaha Motor Company je i v jednadvacátém století věrná odkazu svého mateřského koncernu a používá znak s trojicí zkřížených ladiček. V případě motocyklů se neustále snaží posouvat hranice a hledat nové směry, což velmi dobře demonstruje model Niken.  

 

Foto: Yamaha Motor Co., Ltd.

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (1)

Doporučujeme

20. 5. 2019 21:50
Yamaha TDM
Hezký den
Když už něco píši veřejně tak používám selský rozum.
To mi tedy nepřijde jako profesionální přístup.
TDM 850 o obsahu dvouválce 549 kubických centimetrů? ;-) jako opravdu?

Kopie textu článku:
Yamaha v roce 1992 na trh uvedla model TDM850, který způsobil malou revoluci, protože nabídl vzhled i pozici za řídítky velmi blízké tehdejším cestovním endurům v kombinaci s podvozkem zaměřeným na čistě silniční provoz. Z dnešního pohledu jednostopý crossover se svým řadovým dvouválcem o objemu 549 kubických centimetrů a výkonem 56,9 kW
Zdraví Milda TDM