Alko kalkulačka
Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Bitter proměnil Opel v nádherné GT a Holden v luxusní limuzínu. Prohlédněte si výjimečné automobily německé značky

Ondřej Pavlůsek Ondřej Pavlůsek 10. 2. 2020 • 09:46
125
Zobrazit náhledy (125)
Bitter CD (1973) Bitter CD (1973) Bitter CD (1973) Bitter CD (1973) Bitter Blazer (1976) Bitter Blazer (1976) Bitter Super Aero (1978) Bitter Super Aero (1978) Bitter Super Aero (1978) Bitter Super Aero (1978) Bitter SC Coupe (1981) Bitter SC Coupe (1981) Bitter SC Coupe (1981) Bitter SC Coupe (1981) Bitter SC Coupe (1981) Bitter SC Coupe (1981) Bitter SC Coupe (1981) Bitter SC Coupe (1981) Bitter SC Coupe (1981) Bitter SC Coupe (1981) Bitter SC Cabriolet (1982) Bitter SC Cabriolet (1982) Bitter SC Cabriolet (1982) Bitter SC Cabriolet (1982) Bitter SC Cabriolet (1982) Bitter SC Cabriolet (1982) Bitter SC Cabriolet (1982) Bitter SC Sedan (1984) Bitter SC Sedan (1984) Bitter SC Sedan (1984) Bitter SC Sedan (1984) Bitter SC Sedan (1984) Bitter Rallye GT (1984) Bitter Rallye GT (1984) Bitter Type 3 (1988) Bitter Type 3 (1988) Bitter Type 3 (1988) Bitter Type 3 (1988) Bitter Type 3 (1988) Bitter Type 3 Limousine (1989) Bitter Type 3 Limousine (1989) Bitter Tasco (1991) Bitter Berlina (1996) Bitter GT1 (1997) Bitter GT1 (1997) Bitter GT1 (1997) Bitter GT1 (1997) Bitter CD II (2003) Bitter CD II (2003) Bitter CD II (2003) Bitter CD II (2003) Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Vero Bitter Insignia (2010) Bitter Insignia (2010) Bitter Insignia (2010) Bitter Insignia (2010) Bitter Insignia Sports Tourer (2010) Opel Adam Edition Bitter (2014) Opel Adam Edition Bitter (2014) Opel Adam Edition Bitter (2014) Opel Mokka X Edition Bitter (2016) Opel Mokka X Edition Bitter (2016) Opel Mokka X Edition Bitter (2016) Opel Grandland X Edition Bitter Opel Insignia Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia GSi Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia GSi Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia GSi Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia GSi Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia GSi Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia GSi Grand Sport Edition Bitter Opel Insignia GSi Sports Tourer Edition Bitter Opel Insignia Sports Tourer Edition Bitter Bitter Shooting Brake Bitter Shooting Brake

Bitter je mimo okruh svých příznivců a zákazníků téměř zapomenutou značkou, ale jeho historie i současnost nabízí řadu atraktivních vozů a ambiciózních projektů. 

Erich Bitter se narodil v roce 1933 ve Schwelmu, necelých 50 kilometrů východně od Düsseldorfu a ve svých šestnácti letech začal pracovat v rodinném obchodě s jízdními koly. Prakticky zároveň se začal věnovat cyklistickým závodům. Zpočátku startoval mezi amatéry, ale ve svých dvaceti letech se stal profesionálním závodníkem. Během čtyř let mezi profesionály se stal jedním z nejlepších německých jezdců a startoval i na slavné Tour de France.

V rámci své kariéry profesionálního závodníka si Erich Bitter vybudoval úzký vztah se značkou NSU. Tato společnost nevyráběla pouze jízdní kola, ale také motocykly a osobní automobily a mohla být díky tomu mladému sportovci nápomocna při jeho přechodu do motoristického sportu.

Ve svých pětadvaceti letech Erich Bitter vstoupil s vozy značky NSU do světa automobilového sportu. Zpočátku se mu příliš nedařilo, ale brzy začal vítězit v rámci tříd, v nichž startoval. V letech 1958 až 1969 závodil mimo jiné s vozy značek Mercedes-Benz, Porsche, Ferrari a stal se i továrním jezdcem značky Abarth. Zásadní se stalo jeho působení ve službách značky Opel v letech 1968 a 1969, kdy slavil úspěchy na závodních tratích s jejími vozy a získal i díky nim cenné kontakty a vazby na vedení automobilky v Rüsselsheimu.

Vedle závodů se Erich Bitter věnoval i podnikání a v roce 1962 založil společnost Rallye-Bitter se specializací na příslušenství pro automobily i jejich řidiče. Mezi nejúspěšnější produkty z její nabídky patřily nehořlavé obleky pro závodní jezdce.

Po odchodu ze světa automobilových závodů se Erich Bitter stal v roce 1969 oficiálním dovozcem značky Abarth pro Německo. Následně zastupoval i malou italskou automobilku Intermeccanica, produkující sportovní a GT automobily s americkými vidlicovými osmiválci. Kvalita dílenského zpracování vozů této italské značky byla však na tak špatné úrovni, že se Erich Bitter začal zabývat myšlenkami na výrobu vlastního vozu. Ten měl nabídnout podobný styl jako italská GT na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století, ale zároveň vynikat i spolehlivostí a použitelností pro každodenní provoz, typickou pro vozy německých značek.

Erich Bitter se i s ohledem na vlastní představy o přednostech svého automobilu obrátil na automobilku Opel. Ta se mohla na počátku sedmdesátých let dvacátého století i díky mateřskému koncernu General Motors pochlubit skutečně pestrou paletou modelů, zahrnující sportovně laděné modely GT a Manta nebo velké cestovní sedany, mezi nimiž byl vlajkovou lodí model Diplomat se svými řadovými šestiválci a vidlicovými osmiválci.

Vedle sériových modelů se Opel tehdy mohl pyšnit i atraktivními studiemi vozů budoucnosti, z nichž je pro značku Bitter naprosto zásadní kupé Styling CD, které mělo premiéru v roce 1969 na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem. Tento automobil, jehož označení je zkratkou pro Styling Coupé Diplomat, navrhl Charles M. „Chuck“ Jordan, šéfdesignér značky Opel v letech 1967 až 1971, a jeho kolegové George Gallion, David Holls, Herbert Killmer a Hideo Kodama. Základem vozu s netradičním přístupem do interiéru po odklopení celku, který tvořila střecha, čelní i boční okna a části boků, byla platforma druhé generace modelu Diplomat.

Opel Styling CD vyvolal pozitivní reakce veřejnosti a vedení automobilky Opel i mateřského koncernu General Motor se zabývalo možností výroby. Proměna konceptu v sériový model však příliš zvyšovala cenu konečného produktu, což znamenalo, že vůz pod značkou Opel nemohl generovat potřebný zisk a proto nedošlo na schválení pro výrobu. Koncept automobily Opel však zaujal italskou designérskou a karosářskou společnost Frua. Výsledkem se stalo kupé Frua CD, které navazovalo na linie konceptu německé značky a využívalo i její techniku, ale mělo již konvenční pár dveří. Tento vůz, který měl premiéru v roce 1970, se však rovněž nedočkal proměny v sériový model.

Dvojice Opel Styling CD i Frua CD mohla zůstat pouhými designérskými cvičeními, ale do hry vstoupil Erich Bitter, který v nich viděl potenciál pro vznik vlastního GT s technikou značky Opel. Díky svým kontaktům se dohodl s Davem Hollsem, vedoucím od roku 1971 designerské studio značky Opel, na proměně linií těchto dvou konceptů v model vhodný pro sériovou výrobu.

Bitter CD se tedy jako přímý nástupce dvojice konceptů společností Opel a Frua představil v roce 1973 na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem. Základem atraktivního kupé s liniemi karoserie ve stylu tehdejších italských GT se stala zkrácena platforma modelu Diplomat. Dlouhá nízká příď ukrývala atmosférický vidlicový osmiválec o objemu 5,4 l, který měl původ u koncernu General Motors a pocházel rovněž z modelu Diplomat.

V případě modelu CD disponoval osmiválec nejvyšším výkonem 169 kW (230 k) a ve spolupráci s automatickou převodovkou umožňoval 2+2místnému kupé s celkovou délkou 4855 mm a hmotností 1762 kg akceleraci z 0 na 100 km/h za 9,6 s a dosažení maximální rychlosti 210 km/h. Dynamika tedy plně odpovídala záměru vytvořit elegantní a zároveň praktické cestovní kupé pro každý den.

Erich Bitter při představení modelu CD v roce 1973 přijal přímo na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem celkem 176 objednávek od nadšených zákazníků. Tento první úspěch naznačoval, že plány na výrobu dvou stovek vozů ročně mohou být reálné, ale zasáhla ropná krize a řada objednávek byla zrušena. V první roce produkce tak brány společnosti Baur, zajišťující výrobu ve svém provozu ve Stuttgartu, opustilo jen 99 vozů a v roce následujícím jen 79 automobilů. I přes nepříznivou situaci na trhu se však Bitter CD udržel na trhu až do roku 1979, což znamená, že o dva roky překonal dárce svých orgánů. Celkem vzniklo 395 těchto úhledných kupé.

Bitter Blazer se měl v polovině sedmdesátých let stát druhým zástupcem své značky, ale nakonec vznikl v jediném exempláři. Základem tohoto modelu se měl stát Chevrolet Blazer, jak ostatně napovídá jeho název. Výsledkem měl být pohodlný a luxusní automobil se schopností jízdy v terénu. Za tímto účelem pozměnil George Gallion design předních partií a změn se dočkal i interiér, ale Evropa tehdy ještě nebyla připravena na velká luxusní SUV.  

Bitter Super Aero svým vzhledem i označením dává jasně najevo, že jeho základem se stal Opel Kadett Aero, který měl odnímatelný díl střechy nad předními sedadly a plátěnou skládací část střechy za masivními C sloupky. Za vznikem modelu Kadett Aero stál údajně přímo Erich Bitter a jeho výrobu pro automobilku Opel zajišťovala společnost Baur. V letech 1976 až 1978 vzniklo 1341 těchto polokabrioletů a posledních deset z nich upravil Erich Bitter v Super Aero, které lze identifikovat podle výrazně rozšířených blatníků a výkonu 1,6litrového šestiválce zvýšeného z 55 kW (75 k) na 66 kW (90 k).

Bitter SC se zrodil koncem sedmdesátých let dvacátého století a byl představen v roce 1979 jako přímý nástupce modelu CD. Základem se stal tehdejší největší zástupce značky Opel, jímž byl sedan Senator spolu se svým sesterským kupé Monza. Dvoudveřové kupé, které má na svém kontě celkem 462 vozů, z nichž poslední byl vyroben v roce 1985, doplnil v roce 1981 dvoudveřový kabriolet, který vznikl v počtu 22 exemplářů. V roce 1984 byl představen i sedan, ale ten se díky ukončení produkce modelu SC v roce 1985 dočkal vzniku jen pěti vozů.

Tvarem své karoserie Bitter SC připomínal Ferrari 365 GT 2+2 a jeho nástupce v podobě modelů 400 a 412, i když především předními partiemi navazoval na model CD, zatímco ty zadní údajně vycházely z návrhu, které vytvořil Erich Bitter již koncem šedesátých let. Pro sériovou výrobu však byly provedeny úpravy, pod nimiž jsou podepsání Henry Haga a George Gallion, stylisté značky Opel. Na finální podobě se pak podílel i italský designér Michelotti a karoserie kupé byla testována v aerodynamickém tunelu studia Pininfarina.

Pod kapotou tedy pracoval atmosférický řadový šestiválec o objemu 3,0 l, který disponoval nejvyšším výkonem 132 kW (180 k) a roztáčel kola zadní nápravy. Většina vozů byla dodána s třístupňovou automatickou převodovkou, k níž byla alternativou pětistupňová manuální převodovka Getrag. Kupé bylo nabízeno i s pohonem všech kol Fergusson Formula, s nímž byly postaveny jen dva vozy. Vedle standardního třílitru byl od roku 1983 k dispozici i šestiválec s objemem zvýšeným na 3,9 l a výkonem 157 kW (213 k), který připravovala společnost Mantzel. Standardní provedení nabízelo prakticky identickou dynamiku jako model CD, zatímco výkonnější verze akcelerovala z 0 na 100 km/h za 8,6 s, resp. 7.6 s a dosahovala rychlosti až 230 km/h.

Bitter Rallye GT vznikl v první polovině osmdesátých let dvacátého století ve spolupráci se značkou Isdera na základech druhé generace kupé Opel Manta. Tento dvoumístný automobil s odnímatelnou střechou a masivním ochranným obloukem za sedadly se představil v roce 1984. Erich Bitter jím chtěl vyplnit mezeru na trhu, která vznikla spolu s koncem výroby roadsterů britských značek MG a Triumph. Atraktivní vůz s dvoulitrovým čtyřválcem o výkonu 81 kW (110 k) v přídi a pohonem zadních kol se však v sériový model neproměnil a zůstal v jediném exempláři. Důvodem měla být příliš vysoká cena pro koncové zákazníky.

Bitter Type 3 měl ve druhé polovině osmdesátých let dvacátého století navázat na modely SC, CD i zrušený projekt Rallye GT jako kompaktní sportovní automobil. Základem pro dvoumístný roadster se stal zkrácený podvozek první generace modelu Opel Omega, který zajistil motor vpředu a pohon zadních kol. Vedle roadsteru, pro nějž byla připravena odnímatelná pevná střecha, mělo vzniknout i kupé s uspořádáním interiéru 2+2 a čtyřdveřový sedan s prodlouženým podvozkem.

Na začátku projektu Type 3 spolupracoval Erich Bitter se společností American Isuzu Motors Inc., jejíž finanční podpora a prodejní síť měla zajistit roční odbyt až pro 10.000 vozů, ale v roce 1987 byla tato spolupráce ukončena. Vývoj i přesto pokračoval a byly postaveny celkem čtyři dvoumístné roadstery, z nichž byl jeden zničen při nárazových testech. Vedle nich byla postavena maketa čtyřdveřového sedanu v životní velikosti, která byla bez interiéru a pohonného ústrojí prezentována na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem. Na stejném místě se Bitter Type 3 jako roadster představil ještě v roce 1991 a byl nabízen i prostřednictvím německého katalogu Auto Motor und Sport, ale výroba spuštěna nebyla a projekt byl ukončen v roce 1992.

Bitter Tasco patří mezi projekty, které nepřekonaly stádium vývoje, a dočkal se pouze vzniku makety karoserie z laminátu v životní velikosti. Tento koncept bez interiéru a pohonného ústrojí byl spolu s Type 3 vystavován na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1991. Financování vývoje měla zajistit japonská společnost FEDCO a na vývoji měla spolupracovat firma MGA Developments z Coventry, která měla zkušenosti se sportovními i závodními automobily. Bitter Tasco měl představovat luxusní supersportovní vůz s osmilitrovým vidlicovým desetiválcem, jehož dárcem měl být Dodge Viper, ale v roce 1992 byl projekt ukončen. Důvodem byla nestabilní finanční situace společnosti FEDCO.

Bitter Berlina svou koncepcí luxusního čtyřdveřového sedanu přímo navazoval na vozy SC se dvěma páry dveří i projekt Type 3. Prototyp tohoto vozu byl postaven ve spolupráci s MGA Developments z Coventry na základech druhé generace modelu Opel Omega a veřejnosti se představil v roce 1995 během autosalonu v Ženevě. Design přímo navazoval na Type 3 a byl pod ním podepsán Hideo Kadama, návrhář automobilky Opel. Na trh měl tento model zamířit s přeplňovaným vidlicovým šestiválcem, poskytujícím z objemu 3,0 l nejvyšší výkon kolem 184 kW (250 k). Výrobu měla zajistit karosárna Karmann, ale pro nedostatek financí se tento projekt neposunul přes jediný plně funkční exemplář.

Bitter GT1 se na rozdíl od předchozích modelů nerodil s plány na masovější výrobu, ale vznikl v roce 1998 jako výsledek spolupráce mezi dvojicí bývalých továrních jezdců značky Abarth, z nichž jedním byl Erich Bitter a druhým Toine Hezemans. Tento model byl primárně určen pro závody ve třídě GT1, což ostatně oznamuje již svým označením. Základem se stal Lotus Elise GT1, který britská automobilka v silničním provedení prezentovala s 3,5litrovým přeplňovaným osmiválcem z modelu Esprit, zatímco závodní verze osazovala 5,7litrovým osmiválcem Chevrolet.

Pánové Bitter a Hezemas se rozhodli pro použití větší pohonné jednotky a jejich GT1 mělo u zadní nápravy usazen osmilitrový vidlicový desetiválec původem z Dodge Viper, který byl naladěn na nejvyšší výkon kolem 471 kW (640 k). V souvislosti s použitým motorem došlo na řadu úprav podvozku a zcela nový byl design předních i zadních partií karoserie. Postaveny byly dva vozy, z nichž jeden využíval závodní tým Toine Hezemanse a druhý byl připraven pro švýcarského zákazníka. Bitter GT1 bohužel na závodních tratích v konkurenci vozů značek McLaren, Mercedes-Benz, Porsche, Lotus a dalších příliš neuspěl. Po několika závodech byl projekt i díky problémům s převodovkou ukončen.

Bitter CD II se měl na počátku jedenadvacátého století stát skutečným nástupcem prvního sériového modelu značky Bitter. Na autosalonu v Ženevě byl tento model poprvé představen v roce 2003 a následně zde byl vystavován i v několika dalších letech. Základem se tentokrát stalo dvoudveřové kupé Holden Monaro s šestilitrovým vidlicovým osmiválcem o výkonu 295 kW (400 k) v přídi a pohonem zadních kol. Bitter CD II se díky němu prvnímu CD přibližoval vedle linií své karoserie i koncepcí a technikou.

Erich Bitter představil CD II s ohledem na výchozí model australské značky nejprve s řízením na pravé straně, ale v roce 2004 jej prezentoval s řízením na levé straně. Poslední změna se odehrála v roce 2005, kdy byl tento vůz vystavován s karoserií v červeném laku. Podle prvních plánů z roku 2003 měl CD II vzniknout v sérii omezené na 600 exemplářů, ale v roce 2005 se již hovořilo o tom, že po dobu tří let má být vyráběno maximálně 50 vozů ročně. V roce 2006 však byla ukončena výroba kupé Monaro a Bitter CD II díky tomu zůstal v jediném exempláři.

Bitter Vero doslova pokračoval tam, kde model CD II skončil a zároveň nabídl zákazníkům výkonný a luxusní čtyřdveřový sedan značky Bitter, i když jeho základem se stal australský Holden. Příznivcům značky a tisku byl tento model poprvé představen v říjnu roku 2007 v německém Schwelmu. Širší veřejnost se s ním mohla poprvé seznámit o několik týdnů později v Essenu a následně byl v roce 2008 vystavován i v Ženevě. Podle dostupných informací má model Vero na svém kontě kolem deseti vozů dodaných zákazníkům a jeho výroba byla ukončena v roce 2012.

Bitter nabízel model Vero v několika provedeních v závislosti na výchozím zástupci značky Holden. Základ představoval Bitter Vero Sedan, který vycházel z modelu Statesman WM a s celkovou délkou 5200 mm sázel především na luxusně pojatý interiér. Bitter Vero Sport stál na základech modelu Commodore VE a měl celkovou délku 4895 mm. Pohon mohl mít na starosti šestiválec o objemu 3,6 l a výkonu 195 kW (265 k) nebo osmiválec o objemu 6,0 l a výkonu 268 kW (364 k). Pod označením Supercharger package byl pro osmiválec k dispozici kompresor, zvyšující výkon na 441 kW (600 k).

Bitter se po ukončení výroby modelu Vero zaměřil na úpravy vozů značky Opel a firma, v jejímž vedení stále figuruje její zakladatel Erich Bitter spolu se svým synovcem Marcusem Bitterem, již v roce 2011 uvedla model Insignia s přepracovaným designem předních partií a luxusním provedením interiéru. V současnosti se tato společnost věnuje zušlechťování exteriérů a interiérů modelů Adam, Mokka, Grandland X a Insignia.

Na vývoj vlastních modelů však Bitter zcela nezanevřel a koncem roku 2018 prezentoval projekt Shooting Brake na základech sedmé generace modelu Corvette Stingray značky Chevrolet. Premiéra tohoto vozu byla tehdy plánována na rok 2020 do Ženevy a Bitter uváděl, že plánuje stavbu pouze dvaceti exemplářů.

Foto: Bitter-Cars.com, Bittercars.com, Wheelsage.org, Auto.cz

Související články

Témata
Autorizovaný prodej Servis osobních aut Autobazary Pneuservisy Náhradní díly

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerát Zobrazit nabídku