Devadesátky v automobilech i kriminalitě: Byla to jízda po tobogánu!
Mercedes W 124 jako symbol mafiánů, kteří se v něm vraždili, Fiat Uno pro pražské prostitutky. Kdo čím jezdil a jak vypadal autosvět těsně po roce 1989?
Televizní seriál Devadesátky rozpoutal zájem Čechů o dění před třiceti lety. Době, kdy jsme poprvé ochutnávali ve větším množství importovaná západní auta a doslova raketově rostla současná síť dealerství. Nikdo se tehdy neptal po slevách a bylo normální, že čerstvý restituent dorazil v teplákách s penězi v igelitce. Tehdejší obchodníci dnes vzpomínají, že hlad po západních autech byl tak neukojený, že se ihned prodalo doslova cokoliv.
Současně poldové stále používali žigulíky a maximálně první favority, zatímco lumpové už se vozili v silných vozech a smáli se jim. Symbolem nabubřelosti novodobých „podnikatelů“ bývaly spanilé jízdy nahého Ivana Jonáka po Václaváku v černém kabrioletu. Chlubil se, že za noc vydělal milion korun. Připomínáme, že ještě v roce 1993 činila průměrná mzda 5904 korun a na dvojnásobek se vyhoupla až v roce 1999…
První naletěli
Zkraje 90. let bylo snadnější získat v bance deset milionů na rozvoj podnikání než třicet tisíc na rekonstrukci bytu. Toho využili úvěroví podvodníci, někdejší veksláci „chodci“, z nichž se mnohdy stali podnikatelé s fialovými saky a kufry plnými peněz. Navíc přišly restituce. „Spoustě lidí vrátili nemovitosti a dostali se k velkým penězům. A co si chlap koupí jako první, když přijde k balíku? Auto a holku,“ zavzpomínal pro nás na devadesátky Tomáš Martinovič, vedoucí prodeje vozů Volkswagen na Proseku. „Dodnes se mi vybaví třeba chlap v umaštěných džínsech, jemuž vrátili statek a přišel si v roce 1992 pro Audi 80 Cabrio. Neměl ani telefonní linku, musel jsem mu poslat telegram, že auto má tady. Chtělo by ho asi pojistit, povídám mu. Jo? Tak z igelitky, kde měl přes milion, vytáhl pár tisícovek a zajel do nejbližší pojišťovny. Pionýrská doba!“ vybavil si Matyáš Lacina, dnes ředitel pobočky Porsche Praha Prosek.
Nabídka v bazarech byla ale stále omezená, většinou škodovky a žigulíky. Trvalo ještě dva roky, než se hojně rozšířily importované zahraniční vozy. Jenže brzy se ukázalo, že šlo víc o odpad. „Mezi lidi se najednou dostala ohromná spousta peněz. Devadesátky byly jízda po tobogánu. Dřív když jsme ráno přišli do práce, už tam běžně čekalo pět deset zákazníků. Auta se prodávala v řádu minut, nejdražší kousky do čtrnácti dnů. A když se ještě koncem osmdesátek objevil ojetý Peugeot 309, měli jsme na něj bez přehánění stovku zájemců. A pár let po revoluci jsme místo toho prodávali v komisi auta nešťastných majitelů, kteří si dojeli do Německa pro ojetinu k Turkovi a pak zjistili, že naletěli,“ říká Petr Přikryl, dnes předseda profesní organizace prodejců ojetých aut APPAA.
Hlaveň v žebrech
Do vyhlášeného bazaru v pražské Libni chodili nakupovat i členové podsvětí, kteří se zrodili ze socialismu z veksláků „chodců“, co před tuzexem nabízeli digitálky a bony. Velká jména bossů typu Františka Mrázka si tam ovšem ruce nepodávala. „Ti už měli tolik peněz, že je ojetá auta nezajímala. Ale pokud jsme měli něco zajímavého, posílali za sebe poskoky,“ uvádí Přikryl s tím, že se objevily také nové typy podvodů.
Například se přímo před bránou oficiální provozovny rozjel černý byznys s dovezenými auty z Německa, mnohdy odcizenými, nebo s falšovanými doklady. Když přišla policejní razie, pokaždé tam odhalila dvě tři ukradená auta. Sám prodejce musel v roce 1996 vysvětlovat původ Jeepu Cherokee, který znal skoro od nového v roce 1992. „Sám jsem s ním zpočátku jezdil, potom mi prošel bazarem ještě několikrát a poslednímu kupci auto zabavili s tím, že jde o dvojče. Nejspíš někdo přihlásil na stejné číslo karoserie neexistující vůz kvůli pojišťovacímu podvodu. Do továrny v Americe jsem tehdy protelefonoval cenu nové felicie, ale vyhrál jsem a policie auto vrátila. Dodnes neznám vysvětlení,“ krčí rameny Petr Přikryl.
Prasátko nestačilo
Seriáloví mafiáni se prohánějí v mercedesech a BMW. Jenže cenový odskok od aut pro běžné lidi byl doslova nepředstavitelný. Pro ilustraci: v závěru roku 1992 stál v bazaru zánovní Oltcit Club 11 R kolem šedesáti tisíc a Škoda Favorit 136 L přišla zhruba na 115.000 Kčs. Pokud měla autorádio, připlácela se minimálně pětistovka, za tažné zařízení od 300 Kčs a střešní okno od 700 Kčs výše. Stejně starý Renault 19 vyšel na 300.000 Kčs a Opel Corsa na 210.000 korun.
Proti tomu i lehce ojeté BMW třetí řady (generace E30) vyšlo na 560.000 korun a seriálovými bossy oblíbený Mercedes-Benz W124 na plnotučných 870.000 korun. Jako nový dokonce stál 1.240.000 Kčs! I tříleté pětkové BMW E34 pořád stálo půl milionu. Proti tomu se někdejší papalášský symbol Tatra 613 dal koupit „jen“ za dvě stě tisíc. Mafiány ale pochopitelně nezajímal.
Petr Přikryl vzpomíná, že do bazaru často chodili zákazníci, kteří byli schopni z kufříku okamžitě odpočítat milion. Někteří ovšem používali i krajně nevybíravé metody. „To třeba přišel ruský obchodník se zájmem o auto a vyrazili jsme na testovací projížďku po Holešovicích. Najednou cítím v žebrech hlaveň zbraně se slovy, že když s autem něco bude, ustřelí mi hlavu. Vůbec nevím, kde se ve mně tehdy vzala odvaha odpovědět mu, že by měl následně problém mnohem větší,“ směje se dnes už bývalý obchodník s auty.
Nové možnosti
V nových autech ještě dlouho po revoluci připadalo jedno importované na tři vozy domácí výroby. V případě ojetin se situace rychle měnila. I sám Petr Přikryl vyrazil nakoupit do USA – na jaře roku 1990 dovezl jako první do Československa zásilku ojetých sportovních vozů Pontiac Trans Am a Chevrolet Camaro. Některé nebyly v nijak zázračné kondici – Pontiac Fiero, který dostal k velkému obchodu jako bonus, dokonce uvařil motor už na americké dálnici cestou do přístavu. Přesto vysněné kusy našly kupce ještě dřív, než dorazily v kontejneru na žižkovské nákladové nádraží. „Často je kupovali třeba lidé, kteří bydleli v paneláku na sídlišti, ale to camaro museli mít. Vždyť najednou si mohli plnit sny a všechno bylo dovoleno,“ vzpomíná Přikryl s tím, že ještě do konce roku 1990 se otočil do zámoří pro další várku a zájem byl nadále nepředstavitelný! „Doslova bychom uráželi pánaboha obchodu, pokud bychom toho nevyužili. Bohužel jsme na to měli málo peněz, a navíc to bylo časově velmi náročné, ale šlo o vítané zpestření trhu. U nás se prodalo úplně všechno. Takovou mazdu s Wankelovým motorem v Americe nebyli schopni prodat za tři roky, zato u nás šla pryč nejpozději za tři dny,“ vzpomíná Přikryl.
Silnice republiky se rychle plnily západními vozy až někdy do roku 1997, kdy zájem prudce opadl. Trh se nasytil a Češi začali vybírat a víc nad koupí přemýšlet. A to trvá dodnes. Jen etapu „velkých“ mafiánských vražd ukončila smrt Karla Mrázka v roce 2006.
Rozhovor s policistou: Zaostávali jsme. Dost výrazně
Bouřlivé devadesátky pocítily na vlastní kůži hlavně bezpečnostní složky. Čím policisté jezdili? Představovaly honičky denní chléb? A jak to bylo s bombovými útoky? O tom všem jsme si povídali s Radkem Galašem, ředitelem Muzea Policie ČR, který tuhle ostrou dobu strávil v terénu.
Jako by drzost a absence bázně zločinných struktur zpřetrhaly zkraje devadesátých let veškeré řetězy pravidel. Gangsteři na zákony, mantinely a etiku zvysoka plivali a systematicky makali na jejich udupávání. Své o tom moc dobře ví Radek Galaš, dnes ředitel Muzea Policie České republiky, jenž v policejních barvách den co den přicházel s nejrůznějšími darebáky do kontaktu.
Zaostávali jste jako policie v devadesátých letech za mafiány, co se týče vozového parku?
V zásadě zaostává každý policejní sbor na světě. Nebavme se o mafiánech, ale obecně. Tady je dobré si uvědomit, jaký jsme měli vozový park. A mluvme o přímém výkonu, nikoliv speciálních útvarech. Zkrátka a dobře s vozy jako VAZ 2104 či Škoda 120 jsme nemohli stíhat ani golfy jedničkové řady, jež se sem po devadesátém roce začaly houfně vozit z Německa. A byť to byl kolikrát šrot, u nás platil za nadupané auto. Takže odpověď je jasná: zaostávali jsme dost výrazně.
Vysmívali se vám mafiáni, do čeho jste usedali?
Mafiáni? Nevím, ti se s námi moc nebavili. Ale obyčejní zlodějíčkové a lumpové (my jsme je souhrnně nazývali drbany) se nám samozřejmě smáli. Jenže se nám smáli i obyčejní „přestupci“, které jsme nebyli schopni chytit. Navíc byste v našich vozech marně hledali záznamovou měřicí techniku. To už byl unikát, jímž disponovala dopravka, ale rozhodně ne základní útvary. Takže de facto vysmívání spočívalo v tom, že lehce dupli na plyn a ujeli nám. My jsme měli jedinou výhodu, a sice solidní znalost revíru.
To byl stav policejních vozů až tak tristní?
Uvedu příklad: v první polovině devadesátých let jsme dostali přidělené služební vozidlo – Škodu Forman. Jenže bylo zlomené napůl a následně znovu svařené. Dlouho to nikdo netušil a nám bylo pořád divné, když auto při jízdě plavalo. V dalších kontrolách a stížnostech jsme zjistili, že jaksi není v pořádku. Každopádně jsme s ním dojezdili. Stejně tak když jsme měli žigulík, který nebyl v policejních barvách, což bylo pro tu dobu typické. Pakliže na základních útvarech chyběl automobil, dalo se tam vozidlo bez barev. Když jsem nastoupil v Řepích, čekala na mě červená stodvacítka bez majáků, de facto bez čehokoliv. Identická situace rovněž panovala potom v Měcholupech. Mimochodem jak tahle vozidla byla stará, trpěla utrženými sedačkami u řidiče. Čili vzadu byly podložené rezervou. Aspoň jsme ji měli hned po ruce při defektu.
Odehrávaly se vůbec nějaké honičky?
To víte že jo. My jsme se snažili. Byli jsme mladí akční policisté, byť naše vybavení nedosahovalo takové úrovně jako u protivníků. Ale využívali jsme pomoci kolegů, jiných oddělení. Na daném kanálu jste oznámil, že pachatel prchá směrem Říčany, takže Říčaňáci věděli, kudy nejspíš pojede. Byli jsme schopni svolávat se v rámci Prahy na jednu událost.
Objevovaly se v té době neprůstřelné vozy?
To vám neřeknu, neboť jsem střelby příliš nezažil. Nicméně si vzpomínám na jednu rozstřílenou dacii. Jednalo se o obrovskou migraci Rumunů do Německa. Když je zastavila hlídka, vyhrožovali, že budou házet děti pod projíždějící auta. Tehdy to bylo dramatické vyjednávání, načež se Rumuni pokusili frnknout pryč. Jeden z tehdy přítomných policistů na to konto vypálil a prostřelil nádrž. V ten moment pochopili, že skončila legrace, a nechali se předvést na základní útvar. Tam zase drama pokračovalo, poněvadž základní útvar byl obklíčen asi padesáti dalšími Rumuny, kteří čekali v autech.
Jak to bylo s bombovými útoky na automobily?
Domnívám se, že v určitých strukturách se k nim sahalo. Ale u běžných zločinců, s nimiž se obyčejný policista setkal, to moc nefrčelo. Tady je zapotřebí si uvědomit, že obdobné věci spadaly pod kriminálku. Koneckonců Jonák měl taky bombu pod autem. Třebaže to byl vrchol amatérismu.
Proč?
Přece se nenechá zabít. Kdo myslíte, že ji tam dal? On měl tenkrát patrol – v té době tank. Pachatel, který ho chce zavraždit, mu umístí bombu pod pravé zadní sedadlo? Když někoho chcete odpálit, narvete ji na pozici řidiče, nebo aspoň k nádrži. To byl od něj tehdy docela nepromyšlený, byť odvážný tah.
Je pravda, že nekalosti s auty byly spojené zejména s dovozy z Německa?
V zásadě ano. Podívejte se například na neproclené dovozy mercedesů. Současně si uvědomte, že většina drbanů, kteří přišli rychle k penězům, chtěla ukázat, jak jsou bohatí. Ostatně ti představovali nejtupější sortu.
Naopak mazanější gangsteři na sebe přitahovat pozornost tolik nechtěli, že?
Řada členů z ruskojazyčných zločinných skupin se nesnažila tolik vyčnívat. Pokud měli vykonávat svoji práci nenápadně, volili sice výkonná auta, ale nepříliš výstřední. Vezměte si zase kontrast Jonáka s jeho kabrioletem. Takhle se žádné z těch velkých es po Praze nepromenádovalo. Skuteční mafiáni většinou brali jednolité primitivní odstíny, nejčastěji černou. Z pragmatických důvodů. Černá je jednoduchá na popis, ale velmi složitá na identifikaci. Což platí i pro oblečení, přestože podnikatelské baroko devadesátých let to trochu porušovalo. Viz vínová saka, černé kalhoty, hnědé mokasíny a v nich bílé ponožky.
Setkal jste se tváří v tvář s velkými zločinci?
Párkrát ano. Hlavně u výpalného. Možná to byli ranaři, ale my jsme u policie říkali, že tam nejsme od toho, abychom šli na férovku, ale abychom vyhráli. Dneska má podsvětí možná určité regule, ovšem v raných devadesátých ztratilo všechny zábrany. Proto jsme razili cestu „na hrubý pytel hrubá záplata“.
Doporučujeme
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat