Jak vypadá testování jízdních asistentů v praxi: UFO, klokani a řidič robot

Redakční vůz necháváme v pražských Strašnicích. „Na polygon do Milovic pojedeme naším prototypem, abyste také viděli, jak funguje měření v reálném provozu,“ říká Martin Smrž: systémový inženýr společnosti Valeo, jež vyvíjí asistenční systémy. Kromě registrační značky se zeleným písmenem F, která značí testovací auto, tmavý passat ničím nevybočuje. Zato uvnitř jde o přehlídku kamer a obrazovek. „Česko je přátelské pro testování. Třeba v Rakousku sice disponují hezčími silnicemi, nahrát nějakou situaci z důvodu přísné legislativy ale platí za martyrium,“ hodnotí sedmatřicetiletý Smrž a zůstává u zeměpisného exkurzu: „Každý stát má něco do sebe. V japonských městech nenajdete téměř obrubníky, nýbrž jen namalované čáry. Což značně zjednodušuje například fungování asistentu jízdy v pruhu,“ konstatuje Smrž. Naopak v tuzemsku je podle něj kvůli chybějícím bílým linkám na silnicích nižších tříd kolikrát k ničemu – jako zrovna teď nám kousek od středočeských Milovic.

Nové bezpečnostní prvky zdražují auta. Ale bude hůř

Hazard s tempomatem

U provizorních buněk na polygonu nás již vyhlíží Petr Killich, muž zodpovědný za veškeré zdejší testování Valea. Jaké asistenty nejvíce selhávají? pokládáme rovnou zásadní otázku. „U adaptivního tempomatu na radarovém systému se stávalo, že při výjezdu ze zatáčky neidentifikoval statické předměty, viz stojící automobil,“ komentuje pětatřicetiletý Killich a navazuje: „Nebo u hlídání mrtvého úhlu. Jeli jste kolem svodidel, a najednou se kvůli falešným odrazům rozsvítil. Riziko u asistentů tak bude vždycky. Cestování s nimi však pokládám za bezpečnější, než kdyby šoféroval pouze člověk.“ Killich se dále snaží zdůraznit hledisko, že drtivá většina asistentů spadá do kategorie nepovinných pomocníků, které lze v klidu vypnout. Jen se sluší dodat důležité B: zatím.

Přednárazové bezpečnostní systémy: Chytré, drahé a brzy povinné!

Miliony kilometrů po světě

Vyvíjení a testování asistentů probíhá globálně. „Nikdy to není jedno místo. Startuje to umělými scénáři na polygonu. Následné získávání dat je ovšem rozseté po celé planetě. Sběr se týká stovek tisíc až milionů kilometrů na nejrůznějších silnicích v nejrůznějším počasí v nejrůznějších vozidlech,“ popisuje Killich s tím, že asistenty v reálných situacích běží pasivně. To znamená, že systém vyšle do počítače pouze signál. Poté se zkoumá, zda se asistent sepnul v pravý okamžik. „Při jedné zakázce v Austrálii se najezdilo podstatně více mílí kvůli tomu, že kamera musela načítat klokany coby možné riziko u silnic,“ vypráví Gábor Iffland, ředitel komunikace Valea. Na specifické požadavky se nicméně připravují s předstihem rovněž tady v Čechách. „Z dopravních prostředků nám chyběla snad jen rikša – a i tu jsme už objednali,“ poznamenává Killich, zatímco míříme do terénu – na testovací stanoviště.

Podle studie řidiči často nerozumí jízdním asistentům. Nejvíc je plete Autopilot od Tesly

Poslouchá na centimetry

Byť se u dráhy nachází několik osob, hlavní role si uzmuly technologie. Doslova. Právě jsme se nachomýtli k testování automatického nouzového brzdění. Do čeho se tu bude (možná) vrážet? Do UFO! Ne, nejedná se o létající talíř. Třebaže rozum nad tím zůstává stát podobně. „UFO je zkratka pro pojízdnou platformu, která připomíná skutečné auto,“ seznamuje nás s ní Martin Češka, vedoucí inženýr NCAP testování Valea. Platformu ve zkratce tvoří desítky molitanových desek, hliníkový rám, GPS, kotoučové brzdy a dva elektromotory. Z dálky byste si ji snadno spletli s Fordem Fiesta. Žádného řidiče ovšem nepojme. „Ovládá se pomocí joysticku,“ vyjíždí s ní na ukázku Češka, „nebo jí na notebooku nastavím přesnou trasu.“ UFO zmákne fofrovat až 100 km/h a na jedno nabití vydržet až dvanáct kilometrů. „Její hlavní výhoda tkví v tom, že umí udržet trajektorii s přesností až na jeden centimetr, což člověk nesvede,“ zdůrazňuje Češka. Ani náraz UFO nevadí. Molitany se složí jako puzzle a zkouší se dál.

Test autonomního nouzového brzdění jako velká výstraha: Nespoléhejte na něj! Jak obstála Škodovka,…

Konec svobody

Aby toho nebylo málo, vytahuje parta z Valea ještě jedno eso z garáže: robota za volantem, respektive jím osazené pedály a volant. „Sice musím sedět uvnitř a dotýkat dvou pádel (jakýchsi pojistek), řídit ale zvládne sám,“ překvapuje šestatřicetiletý Češka. Robotí představení s prvky sci-fi sledujeme z pozice spolujezdce. Mistrně točí volantem, pěkně si dupe na plyn, jen to zastavení by mohlo být citlivější. „Naplánuji mu na obrazovce trasu, kterou může do posledního detailu kopírovat donekonečna. Čímž zprecizníme měření, ulevíme pilotům a obecně ušetříme spoustu času,“ vyjmenovává přednosti robota Češka. Za úplný majstrštyk pak platí propojení UFO s robotem díky GPS. To lidský faktor před našimi zraky staví na druhou, ba na třetí kolej. Naprogramují se jeden dva tři scénáře, auta plní rozkazy, inženýři „jen“ analyzují a vyhodnocují. To je budoucnost v praxi. Plná autonomie. A (ne)svobody?

Časopis Svět motorů si můžete objednat na ikiosek.cz.