Kurýři jsou tu od nepaměti: Historie donášení
První donáška jídla se nejspíš uskutečnila už v době bronzové. V 18. století máme tuto službu doloženou v Koreji, a dokonce víme, kdo si jídlo objednal a jaké.
Když mluvíme o donášení, myslíme samozřejmě donášku jídla, nikoliv nějaké udávání či práskání. V 18. století šlo v Koreji o běžnou službu. Právě v roce 1768 ji máme doloženou v deníku studenta jménem Hwang Yun-seok. Zapsal si, že po úspěšně složené úřednické zkoušce si spolu s kamarády objednali naengmyeon, což je studený nudlový pokrm. Donáška jídla nebyla pro každého, využít této služby mohli jen příslušníci určité společenské třídy.
Jak ale připomíná ve své rigorózní práci Kateřina Zábrodská z Univerzity Karlovy, donáška jídla fungovala v dávné minulosti i u nás. A nebyla spojena s vyššími společenskými kruhy, ale naopak s těmi nejprostšími. Děvečky nebo děti nosily sekáčům během žní jídlo přímo na pole. Motivací byla úspora času, protože obilí bylo potřeba sklidit co nejrychleji, dokud přálo počasí.
Když budeme procházet vědecké práce, můžeme narazit i na práci rakouských vědců, kteří objevili v lokalitě Prigglitz-Gasteil kousek od Vídeňského Nového Města doklady o tom, že horníci pracující v měděném dole měli zajištěnou donášku jídla do práce už v době bronzové.
Popisovaný důl fungoval v období mezi 11. a 9. stoletím před naším letopočtem. Úplně první kurýři tak vlastně vozili jídlo už před dvěma tisíci let. Při tomto zjištění si tedy můžeme klást otázku, zda je dovoz jídla do práce dnes možno vnímat jako úctu k tradici, nebo naopak zaostalost.
Královská pizza
V průběhu 19. století jste se mohli dočkat v Anglii toho, že vám na dveře zaklepal pouliční prodejce muffinů, které před chvílí vytáhl z pece. Prodejcům se říkalo muffin man. Toto povolání je dokonce ústředním rýmem jedné anglické dětské říkanky.
Říkanka u nás známá není, ale možná jste slyšeli o historii pizzy Margherity. Ta je pojmenovaná po italské královně Margheritě Savojské. Při svojí návštěvě v Neapoli v roce 1889 chtěla s manželem, králem Umbertem I., ochutnat tamější specialitu, tedy pizzu. Vyhlášený pekař Ragaele Esposito upekl speciální pizzu a osobně ji královskému páru doručil. Italové považují tuto událost za první donášku jídla v historii. Přibližně v té době se v Indii objevují muži s kárkami, kterým se říká dabbawalové. Aby se dělníci v přístavech nezdržovali cestou domů na oběd, přiváželi jim jídlo od manželek v jídlonosičích. Indie byla tehdy pod britskou správou a britští úředníci jich využívali proto, aby nemuseli kupovat místní jídlo, protože se báli, že je Indové budou chtít jako cizáky otrávit. Dabbawalové fungují dodnes.
Začátkem 20. století se v novinách velkých světových měst objevují inzeráty na dovoz či donos jídel z různých restaurací. Pokrmy bylo většinou potřeba objednat dopředu osobně. Fungovalo i jakési předplatné. S nástupem telefonu pak bylo možné vyřídit objednávku ve chvíli, kdy člověk dostal hlad.
V roce 1922 lákal na jídlo domů podnik Kin-Chu Cafe v Minneapolisu. V počátcích šlo hlavně o donášku obědů, s rozvojem televize po druhé světové válce se v USA začaly do domácností vozit či nosit i hotové večeře. Dnes už některé služby fungují nepřetržitě 24 hodin. Ráno rozváží snídaně, pak svačinky, obědy, pozdní obědy, večeře, velmi pozdní večeře a v noci alkohol. V USA bylo objednávání jídla běžné už v druhé polovině 20. století, v Evropě zdomácnělo až v posledních letech.
Pes a Rohlík
Dovážka nákupů nefungovala jen na Západě, ale dopřát si ji mohl samozřejmě i občan naší socialistické vlasti. Dělnická třída si mohla nechat dovézt nákup z kdysi velmi populárního Domu potravin, který fungoval v horní části Václavského náměstí v Praze. Dnes je tam hotel a řetězec rychlého občerstvení.
Dům potravin existuje od roku 1957, socialistický předchůdce dnešního Rohlíku či Košíku tu tedy byl už v 50. letech. Informací o této službě je málo, nejspíš se příliš neujala. V době, kdy luxusem bylo, že se vůbec něco sehnalo, na dovážku pomyslel asi málokdo. Přitom na tuto službu byly domácnosti zvyklé, alespoň tedy u jednoho druhu zboží. Možná že i z vyprávění dědečků a babiček pamatujete na rozvoz mléka. Časopis Domov a svět si v roce 1927 všiml, že mléko v Praze už mlékaři nevozí na kárkách tažených psy, ale automobily či koňskými povozy.
Průkopníky v rozvozu hotových jídel byly různé sociální služby a dobročinné spolky, které začaly s dodávkou obědů seniorům. Jídlo si nešlo objednat v libovolný čas, a ještě si vybírat, bylo potřeba si dovážku domluvit dopředu, ale člověk nemusel vařit a ani jít do restaurace. V Západním Německu se takové služby objevily v 60. letech, u nás o něco později.
První on-line
Psal se 13. únor 1992 a na ČVUT v Praze se konalo slavnostní připojení tehdejší ČSFR k internetu. Síť tehdy byla dostupná jen akademikům, a to pouze některým. Neexistovala u nás žádná webová stránka, takže jsme ani nevyužili tehdejší ještě československou doménu .cs, která ovšem s rozpadem federace zanikla.
V USA si tou dobou ale razil internet cestu už do firem a občas i domácností. Po nějakém čase se tak objevil první e-shop. Prvním zbožím koupeným přes internet byla pizza. Stalo se tak ve městě Santa Cruz v Kalifornii v roce 1994, kde vznikla stránka PizzaNet. První on-line objednaná pizza byla pepperoni (v USA oblíbená pizza s pikantním salámem) s houbami a extra porcí sýra.
Řetězec Pizza Hut tehdy uvažoval o tom, že nová technologie, tedy internet, bude možná jednou běžnou součástí života lidí, nebo dokonce jakýmsi digitálním rozšířením našeho světa. I když internet tehdy neměl každý, tak se služba osvědčila. A možná že inspirovala Craiga Cohena a Michaela Adelberga k založení služby World Wide Waiter, tedy celosvětový číšník. Absolventi Stanfordské univerzity, která leží jen necelou hodinu cesty od Santa Cruz, spustili web, přes který bylo možné si objednat jídlo z celkem 60 různých podniků.
Firma existuje dodnes, jmenuje se Waiter.com a specializuje se hlavně na dovážku jídel do firem nebo catering na akcích.
S nástupem chytrých telefonů se vedle objednávek z internetových stránek začala objevovat i možnost vybrat si jídlo přes aplikaci. A pokrok dorazil i ke kurýrům. Ti mají jednak aplikaci spojenou s navigací, takže už nemusí zákazníka hledat v papírové mapě, ale taky využívají moderní dopravní prostředky. Vedle skútrů, aut a kol to jsou elektrokola nebo elektrické koloběžky. A třeba v Raefordu v Severní Karolíně už doručují jídlo hladovým zákazníkům drony. Provozovatelem je firma Flytrex, která slibuje, že vám pokrm nebo třeba i toaletní papír doručí do pěti minut, takže se vám ani nerozteče zmrzlina či nevychladne káva z vaší oblíbené kavárny. Jen se zaměstnaností to bude horší, drony totiž nikdo neřídí. Jde o autonomní zařízení. Takže kurýři nebudou mít co…
Autem, na kole i v bugině
Pokud dnes chcete dělat kurýra, můžete tuto práci spojit i s fyzickou aktivitou. Možné je totiž jídlo roznášet pěšky, vozit na kole, elektrokole, koloběžce či různých jednokolkách a podobných strojích. Ani na skútru nebo v autě to není práce pro lenochy. Kurýr musí dojít od auta do restaurace, zpátky a pak vyskočit ze sedadla či sedla zase u zákazníka. V Praze se nedávno začaly objevovat šlapací buginy s pomocnými elektrickými motory, které mají nákladní prostor o objemu 400 litrů.
Pizza z člunu
Na Floridě v městečku Dunedin existuje rozvážka pizzy po moři lodí. Když se projíždíte na své jachtě nebo člunu zátokou, přijede k vám poslíček s člunem a doveze pizzu. Dovážka nejen potravin, ale i dalšího zboží na lodě však funguje i v některých přístavech. Logicky, když jsou lidé zvyklí si všechno nechat dovézt domů, nebudou své návyky měnit ani při dovolené na vodě. V Benátkách třeba ale žádné kurýry na gondolách nepotkáte, tam chodí pěšky.
Zdroj: Svět motorů, video: auto.cz
