Oslavenec Fiat 600 se vyráběl třicet let (2. díl)
Fiat 600 existoval v mnoha podobách. Velkoprostorovou Multiplu doplnil španělský sourozenec se čtyřmi dveřmi. Nechyběly dodávky a na podvozcích se vyřádili italští karosáři. Licenčně se šestistovka vyráběla nejen v Evropě, ale i v Latinské Americe.
Fiat 600 nabídl krátce po své premiéře praktičtější verzi Multipla, která se chytila hlavně coby taxík. Aktivní kariéra šestistovky byla předlouhá, trvala celé tři dekády, poslední licenční kusy vznikly až v polovině 80. let minulého věku. Seicento (šestistovka) se vyjma domovské Itálie vyrábělo ve Španělsku, Německu a dožilo v Argentině, respektive bývalé Jugoslávii.
Velkoprostorová Multipla
Od roku 1956 se vyráběla čtyřdveřová Multipla, představila se tehdy na autosalonu v Bruselu. Zezadu jasný Fiat 600 neměl klasickou příď, kabina byla předsunuta až nad kola, takže vyznávala tzv. trambusovou koncepci. (Ne)bezpečnost a poněkud dobrodružné chování na silnici současnými měřítky pochopitelně hodnotit nelze. Dovnitř se však vešlo i šest lidí a tato auta byla v Itálii extrémně populární coby taxíky. Prostřední sedadla mohla být nouzová sklopná, případně plnohodnotná. Nebo uvnitř nebyla nainstalována vůbec, do čtyřmístného provedení se pak vměstnalo více bagáže. Po vyjmutí zadní řady se Multipla proměnila v dodávku. Měřila na délku 3,53, na šířku 1,45 a na výšku 1,58 m a vážila 700 až 750 kg, rezerva se u ní přestěhovala do obalu ke spolujezdci, v meziprostoru bylo chytře uloženo nářadí. Palivová nádrž musela najít místo vzadu před motorem.
V ČSSR se oficiálně prodalo celkem sedm kusů, šest v roce 1956 a výstavní z brněnského MSV (Mezinárodního strojírenského veletrhu) 1967. Existovaly také propagační materiály v českém jazyce, plánoval se totiž import ve větších objemech, ale nakonec k němu nedošlo. Z historického pohledu je považována za předchůdce dnešních velkoprostorových vozidel, tedy MPV. Na rozdíl od obyčejných šestistovek si Multipla zachovala otevírání předních dveří „proti větru“ po celou dobu výroby taxíků (zhruba desetina produkce do roku 1969), běžné verze skončily už o dvě léta dříve.
132 tisíc
Mechanické změny probíhaly spolu se základními modely, jen prostorově úspornější přední náprava s větším rozchodem kol 1229 mm pocházela vždy z millecenta, tedy Fiatu 1100. Krátce odstupňované převodovky pak sice snižovaly maximální rychlost, ale v kopcích zase byly Multiply hbitější a nedocházel jim dech.
Z Turína nakonec vyjelo 132 tisíc kusů. Moderní extravagantní jmenovec (1998-2010) s nimi samozřejmě neměl nic společného. Specializovaní karosáři je oblékali do nejrůznějších nástaveb včetně pick-upů a pohřebních automobilů... Pininfarina Eden Roc (1956) měl z Multiply techniku, připomínal však spíše malou luxusní loď.
Dodávky
Z Multiply odvodila karosárna Coriasco dodávky 600 M s hranatější zádí (1956-1962). Užitková Furgoncina doplnily pick-upy Camioncino a minibusy Pulmino. Zajímavostí byly vzhůru výklopná stěna vzadu a dokořán otevíraná boční „vrata“, klidně i na obou stranách. Verze s korbou obojí logicky postrádaly. Abarth dodávky M používal ve svých vlastních barvách coby asistenční vozidla, jejich pomocí propagoval i výfuky, atrapy měly nalepené z reklamních důvodů na přídích. V jeho službách zastávaly stejnou funkci i Multiply 600.
Na M navazovaly v letech 1962-1970 ještě ostřeji tvarované 600 T (Transport). Stále si samozřejmě zachovaly motory vzadu, stejně jako předchozí „emka“. Coriasco na jejich podvozcích stavělo nejrůznější nástavby. Kromě zaplechovaných furgonů a malých busíků bylo možné v Itálii vidět i sanitky Autoambulanza a valníčky Autocarro. Na bázi M a T ale existovaly i zakázkové speciály včetně pohřebních. Modernizované Fiaty 850 a 900 s většími a silnějšími motory přežily až do poloviny 80. let, základ měly ale pořád stejný – včetně karoserie. Siata (Società Italiana Auto Trasformazioni Accessori) zase vyráběla šestistovku „s batohem“ nazvanou Formichetta, prodávala se také s logem španělského Seatu.
Kabriolety, kupé a kombíky
V letech 1958-1962 stavěla karosárna Ghia na základě Fiatů 600 plážová a lázeňská vozítka Jolly bez dveří, mnohdy dokonce s proutěnými sedadly. Dokonce si pro pár exemplářů vybrala i Multiplu! Tato auta jsou dnes historicky velmi cenná. Francis Lombardi přepracoval běžnou dvoudveřovou verzi na elegantní kabriolet (1959). Na podvozcích se „vyřádili“ i další italští karosáři. Viotti zvládl překarosovat seicento do podoby opravdu kouzelných kupé a používal i upravenou techniku Abarthu, třeba motory 0,75 l. Giardinetta pak představovala velmi půvabné kombi. Vignale navrhl otevřené i uzavřené Riviery 770 pro německý Neckar (NSU-Fiat) a obdobné vozy nabízel doma.
Siata stavěla úhledné kupé Amica. Hranatá Jungla 600 s plátěnou střechou od firmy Savio vypadala jako drsný off-road, ale samozřejmě jím nebyla. Další kreace vytvořily i firmy Fissore, Moretti… Boano dával „šmrnc“ tudorům, hezounké kupé Nardi „oblékal“ Vignale. Prototypu Pininfarina Y (1961) narostly ploutve.
Zastava
Stopka italské produkce šestistovky neznamenala definitivní konec, kdepak! V Argentině přežil nesmírně populární „fitito“, naposledy s motorem 843 cm3 a svébytnou přední mřížkou až do roku 1982, z továrny Sevelu jich vyjelo 304.816! Jugoslávská Zastava pak vyráběla své odvozené modely 600/750/850 od začátku šedesátých let (jako v Jižní Americe), v období 1955-1960 je nejprve pouze dovážela a prodávala pod vlastní značkou.
Závěrečné provedení se čtyřválcem 848 cm3 technicky vycházelo z Fiatu 127 a nikoli 850, jak by se mohlo na první pohled zdát. Byl prací místních vývojářů a techniků a osmička na konci není překlepem. Předchozí verze používaly již popsané originální agregáty Fiatu, stejně na tom byli i latinskoameričtí sourozenci. Poslední „fića“ z továrny v srbském Kragujevaci vyjela v roce 1985, vyráběla se tam nejdéle ze všech. Lze je potkat na jihoslovanských silnicích dodnes, vždyť jich tam vzniklo 923,5 tisíce. Ekvivalent dodávkové 600 T se jmenoval Zastava 430.
Seat a Neckar
Nelze zapomenout na Seat, který se 794.406 kusy licenčních šestistovek vyrobenými v období mezi 27. červnem 1957 a 3. srpnem 1973 doslova motorizoval Španělsko. Dalších 20.520 jednotek z Barcelony neslo logo mateřského Fiatu. Přitom musela automobilka nejprve vypsat pořadník, na kterém se rázem objevilo 100 tisíc předběžných objednávek a čekací doba vzrostla na čtyři léta! Počátečních pět tisíc zaměstnanců v továrně Zona Franca nestíhalo, jejich počet však postupně vzrůstal. Auto stálo nejprve 63.000 peset, což také nebyla částka nijak přehnaná.
Seat odvodil i svébytný prodloužený čtyřdveřový model 800, kterých vyjelo v období 1963-1967 z bran stejného komplexu jen 18,2 tisíce. V Německu, přesněji řečeno jeho západní části produkovala licenční fiátky továrna NSU-Fiat v Heilbronnu, od počátku 60. let jako Neckar Jagst. Převážně na domácím trhu se v letech 1956-1969 prodalo 172 tisíc vozů pod oběma značkami. Název NSU s nárokoval výrobce motorek z Neckarsulmu, který se vrátil k automobilové produkci a soud vyhrál, proto se značka aut u Heilbronnu musela změnit.
Prakticky totožný Fiat 770, nabízený také v SRN, byl pro změnu zase přeznačeným Seatem. „Seiscientos“ (španělsky opět šest set), „pelotilla“ (míček), případně „seílla o garbancito“ (cizrna) příliš známý není, vyvážel se však nejen k našim západním sousedům, ale třeba také do Argentiny (!), Mexika, Polska a Finska. V Chile pak smontovali asi 12 tisíc šestistovek, „svoje“ vozy si mohli pořídit i Uruguayci a také Rakušané, ve „Východní říši“ koupil licenci Steyr.
Půlka ze Záporoží
Sovětský ZAZ 965 představoval podle většiny pramenů kopii Fiatu 600. Není to tak docela pravda, ukrajinská továrna dokonce zakoupila licenci, jenže finanční prostředky stačily jen na polovinu auta. Proto první zaporožce vypadaly tak, jak vypadaly, druhá půlka včetně zádě byla od originálu odlišná, protože prostě být jiná musela. Tam se navíc ukrýval vzduchem chlazený motor MeMZ V4 objemu 887 cm3.
Moderní Tipo 187
Fiat vzkřísil označení Seicento pro v Polsku vyráběný minivůz (Tipo 187) s délkou 3,34 m v březnu 1998. Měl však už větší motory OHV 0,9 a FIRE 1,1 l, proto turínská automobilka přešla ke slovnímu označení místo číselného. To si zachovala z historických důvodů pouze série s chromovanými prvky na masce představená k půlstoletí originálu (2005-2009). Seicento se vyrábělo i jako Brush s odlišným lakováním zadních dveří, vizuálně ostrý Sporting, v edici pojmenované podle Michaela Schumachera a dále se spoilery Abarth. Existovala dokonce hrstka elektromobilů s 30kW motorem a vodíkové prototypy, které měly místo baterií palivové články.
Produkce docela roztomilé moderní šestistovky z pera Luciana Boveho byla ukončena po dvanácti letech, v květnu 2010. Ve třech sériích vyjelo z Bílska-Bělé a Tych takřka 1,33 milionu výhradně třídveřových hatchbacků, což také znamenalo velmi slušný komerční úspěch. Minusem byla pouhá jedna hvězdička z nárazových bezpečnostních zkoušek Euro NCAP kvůli kratičké přídi…Když české zastoupení Fiatu vrhlo jednu z posledních sérií na náš trh, po autech se jen zaprášilo. Aby ne, za 150 tisíc korun!
Tipo 187 se pochopitelně od předchůdce lišilo zcela opačnou koncepcí „vše vpředu“. Odpovídalo mu ale zhruba rozměry. To se o novém Fiatu 600 opravdu říct nedá. Malý crossover z polských Tych měří 4,17 m, má mild-hybrid s tříválcem 1.2 THP i elektrickou verzi. A hlavně, auto, na jehož pořízení potřebujete více než půl milionu korun není ani náhodou levné a do města se kvůli svým rozměrům moc nehodí.
Zdroje: netcarshow, autowp.ru, Auta 5P, archiv autora, Wikipedia, auto.cz, Auta 5P, Seat, Svět motorů, propagační materiály Fiat, Boano, Ghia, Coriasco, NSU-Fiat/Neckar, Pininfarina, Nardi, Savio, Siata, Crvena Zastava, Oldtimer Gallery, Petr Tichý, Fiat.cz
Foto: Fiat, Seat, Serra, Boano, Ghia, Coriasco, I.DE.A, Pininfarina, NSU-Fiat/Neckar, Scioneri, Viotti, Zastava
