Opel 4 PS (1924-1931): Německo motorizovala Rosnička z Rüsselsheimu

Na počátku roku 1924 představila Adam Opel KG z Rüsselsheimu nový malý model 4/12 PS, nástupce už čtyři roky nevyráběného 5/12 PS. Přišel do šťastnější doby, nedávnou německou katastrofální hyperinflaci se podařilo v listopadu 1923 zastavit. Byla zavedena tzv. rentová marka, záhy nahrazena říšskou a postupně došlo k hospodářskému oživení.

A Opel na tom byl poté, co Německo prohrálo Velkou válku, vůbec velmi špatně. Obrovské nepříjemnosti coby důsledek konfliktu zasáhly ostatně celé Německo. Spása přišla ve správnou chvíli. V roce 1923 totiž továrna v Rüsselsheimu několik měsíců stála, vázly dodávky z Francouzi okupovaného Porúří a prostě nebylo z čeho vyrábět. „Automobil malého člověka“ (Auto des kleinen Mannes) 4/12 PS zaplnil mezeru po ukončení produkce čtvrté série předchůdce a celá řada pomohla Opelu postavit se na nohy. Absolutní prioritu při vývoji představovaly nízké výrobní náklady.

Daňové a skutečné koně

Čtyřka v názvu vozu značila daňové koně, dvanáctka za lomítkem ty skutečné. Dlužno dodat, že Opel tehdy ještě nepatřil americkému koncernu General Motors. Jednoduchý oplík se stal prvním německým velkosériově vyráběným automobilem – tedy na montážní lince. Automobilka zavedla americké principy… O několik měsíců tak předběhl Hanomag 2/10 PS „Kommissbrot“.

Debutoval s jediným druhem karoserie: otevřenou dvoumístnou, zakončenou efektní člunovitou zádí (Němci ji nazývají Spitzgatt). Takovému typu se obvykle říká „torpedo“, byť do sportování se rozhodně nehnal. Dvoučlennou posádku kryla proti nepřízni počasí pouze plátěná střecha, boční okna chyběla. Jediná dvířka pro vstup do vozu se nacházela vlevo. Na druhé straně byla totiž připevněna rezerva. Přitom vozy měly původně volanty vpravo.

Typickou barvu představovala zelená, díky ní autíčko dostalo záhy trefnou přezdívku „Laubfrosch“ (rosnička). První vozy totiž v jiné ani neexistovaly, Němci tento odstín navíc považují za šťastný. Zajímavé je, že přezdívku si vysloužil i další předchůdce, model 4/8 PS (1909-1910), kterému se dodnes neřekne jinak než „Doktorwagen“. Popularitu získal hlavně mezi lékaři…

Buick Invicta (1959–1963): Krátký život „neporazitelného“ pašeráka drog

Kopírování Citroënu

Opel 4/12 PS se také tímto odlišoval od francouzského Citroënu Type C 5CV Edmonda Moyeta, který byl většinou grapefruitově žlutý, říkalo se mu zase „Malý citron“. Jinak si byla obě auta až nápadně podobná, spodní část spolu s blatníky totiž vždy zůstala černá. V obou případech! . Jenže francouzský mrňous se představil už na autosalonu v Paříži v listopadu 1921. A která první automobilka v Evropě zahájila hned na počátku své existence, těsně po Velké válce hromadnou výrobu? Ano, Citroën u Type A. Múzu, inspiraci, možná až příliš velkou je nutné hledat zde. Některé zdroje tvrdí, že Opel měl oficiální licenci, nicméně tak tomu rozhodně nebylo... André Citroën se znal osobně s Henrym Fordem, navštívil jej už v roce 1912 a během krvavého konfliktu díky tomu chrlil munici, až 50 tisíc granátů denně. Když se pustil do produkce aut, nahradil tu pomalou řemeslnou rovnou montážní linkou.

Opel se prostě rozhodl jít v jeho šlépějích, okopíroval jak výrobní postupy, tak i tvary malého vozu. Obojí převzal možná až triviálně. Pravda, přídě včetně chladiče se malinko lišily. Citroën poháněl také menší motor objemu 856 cm³. Zakladatel francouzské automobilky se nicméně cítil oprávněn podniknout proti Opelu právní kroky. Jenže plagiátorství německý soud odmítl právě pro mírnou odlišnost přední části a zelenou barvu místo žluté. Uplatnilo se zde oblíbené rčení „Dasselbe in Grün“ (česky „podobný, ale zelený“). Dvojitý šíp tak se žalobou neuspěl, kompenzaci nedostal. Soud nicméně nařídil Opelu ještě před uvedením modelu na trh přední mřížku raději ještě přepracovat a pro jistotu úředně zakázal použít žlutý lak.

Dvanáct

Sériová výroba opelu byla zahájena v květnu 1924. Skromný vozík poháněl vpřed podélně umístěný řadový kapalinou chlazený čtyřválec s postranními ventily (SV) a snímatelnou hlavou. Byl dlouhozdvihový (90 mm) s vrtáním jen 58 mm. Z objemu 951 cm³ dával nejvýše oněch 12 koní, tedy 8,8 kW při 2200 otáčkách. Termosifonové chlazení postrádalo větrák. O dopravu paliva do válců a jeho optimální směs se vzduchem se staral karburátor Solex 26 MH, zapalováni mělo na povel obyčejné magneto.

Síla motoru putovala přes jednokotoučovou spojku a třístupňovou mechanickou převodovku se zpátečkou na zadní kola. Řadicí páka byla umístěna na podlaze. Opel použil lisovaný ocelový rám z U-profilů. Obě tuhé nápravy od sebe dělilo jen 2255 mm, byly odpruženy čtvrteliptickými listovými pery. Pro srovnání – výše zmíněný Citroën Type C měl rozvor o 5 mm kratší. Bubnové brzdy se ale nacházely jen na zadních kolech, vpředu žádné nebyly. Ovládaly se pákou, tedy ručně a lanovodem. Pedál totiž sloužil k aktivaci brzdy převodové, která působila na hnací hřídel.

Legenda ožije. MTX Tatru V8 čeká znovuzrození, vznikne 10 kusů

Šest litrů

3200 mm dlouhý, 1350 mm široký a 1550 mm vysoký „Zweisitzer“ vážil pouhých 570 kg a jel maximálně 60 km/h. Žádný rychlík, ale tenkrát zas až takovou překážkou provozu nebyl, výkony takto malého vozu plně dostačovaly. Šestilitrová spotřeba navíc majitele jistě potěšila. Palivová nádrž se nacházela vpředu za motorem. Pro identifikaci vozidel mimochodem tenkrát ještě stačilo číslo motoru a karoserie.

Šlo o zástupce spodního segmentu trhu, kam se po čtyřleté pauze Opel vrátil. 4/12 PS byl logicky modernější než předchůdce s pětkou na začátku, jehož kořeny sahaly až do roku 1911. Prodával se za 4.500 ještě rentových marek, cena to byla tenkrát konkurenceschopná, jenže… „auto pro každého“ stálo ve skutečnosti jako malý domek. Takže tak „lidové“ zase nebylo.

Pro výrobce se jednalo o velmi důležitý model, protože díky němu si udržel samostatnost, tedy alespoň po nějakou dobu, ale hlavně mohl nadále vůbec existovat. A hlavně: v sektoru nejoblíbenějších a pro velký počet zákazníků nejdostupnějších automobilů prostě své želízko v ohni potřeboval jako sůl. Bez něj by nepřežil. Na druhou stranu: v objemové třídě mezi 750 krychlovými centimetry a jedním litrem nebyla takové konkurence…

Větší motor, delší rozvor

V listopadu 1924 měla premiéru výkonnější verze 4/14 PS. Důležitou změnou bylo převrtání o 2 mm na 60 mm, zdvih zůstal stejný, čímž se dosáhlo objemu 1018 cm³. Výkon tím pádem stoupl na 14 koní (10,3 kW) v 2500 otáčkách. Rozvor se natáhl o nezanedbatelných 265 mm na 2520 mm. „Čtrnáctka“ se díky tomu začala dodávat v širší škále větších karoserií. Hlavně coby malá dodávka (Lieferwagen), ta posloužila hlavně drobným živnostníkům. Výhradně v červenohnědé barvě. Auta se vzhledem k nárůstu vzdálenosti mezi nápravami prodloužila na 3550 mm.

Hned při premiéře silnějšího sourozence se objevil „Opel Limousine“. Pod vzletným obchodním označením se skrýval novinka s uzavřenou karoserii. Byl to ale „Dreisitzer“, dozadu se totiž vešel jen jeden další cestující. Konečně ale na posádku nefoukalo ani z obou boků. Byl k mání jako 4/12 i 4/14 – a v ocelově šedé.

Kultovní Škoda Octavia RS 1.8 T do detailu: Dobové ceny i vyrobené kusy podle roků

Rozšíření nabídky

Pravda, třetí místo mohlo mít nově také otevřené provedení. V roce 1925 se začala prodávat i plně čtyřmístná „limuzínka“, jenomže už pouze na základě novějšího modelu 4/14 PS s delším rozvorem, aby se dovnitř vtěsnal ještě jeden člověk. Na tomto podvozku existoval i elegantní dvoumístný sporťáček (Sport-Zweisitzer), opět s plátěnou střechou, ale její kryt byl efektnější. Už by se s klidem dal nazvat roadsterem. „Čtrnáctce“ ale nechyběla ani základní dvoumístná varianta s plátěnou střechou a naopak luxusní, ta se lišila provedením zadní části, která už neměla člunovitý tvar.

Důležitá změna se ale tenkrát týkala i 4/12 PS. Pedál nožní brzdy už fungoval přes lanko na zadní kola a ruční brzda naopak přes mechanické táhlo na hnacím hřídeli. 4/14 PS měla dále posílené brzdy, bubínky však stále zůstávaly pouze vzadu. Její produkce ovšem skončila už v červnu 1925, 4/12 přežila až do srpna 1926, od začátku poslední sezóny už měl základní model zaoblenou záď místo špičaté. V letech 1924 a 1925 se mimochodem v Německu prodalo čtyřikrát více Opelů 4 PS než jejich francouzského vzoru. Produkce Citroënu 5CV byla navíc na počátku letopočtu 1926 ukončena.

Šestnáct koní

V listopadu 1926 došlo v případě Opelu 4 PS k dalšímu zvýšení výkonu motoru 1018 cm³, a to na 11,8 kW (16 k) při 2800 otáčkách, zvedla se mírně komprese a auta dostala jiný karburátor. Změnilo se tedy i označení na 4/16 PS. Maximální rychlost se zvedla na 70 km/h. Styling zaznamenal jen drobné změny. O to větší a příjemnější byly brzdy už konečně i vpředu, byť stále stačily lankové, šlo o avantgardní řešení. Pro malé lehké vozy byly totiž stále považovány za trochu nadbytečné. Přepracování se dočkal i podvozek. Přední tuhá náprava byla nově odpružena podélnými půleliptickými pery, vzadu pořád musely stačit čtvrtelipsy

Obecným trendem v Evropě se v té době stal přesun volantů z pravé na levou stranu – a toho se chytil i Opel. Víčko palivové nádrže se přestěhovalo z původního centrálního místa mezi krytem motoru a čelním sklem právě přímo pod kapotu, takže tu bylo nutné nejprve zvednout. Stále byla dvoudílná, každá část se vyklápěla z boku směrem vzhůru. Základní karoserií bylo stále dvoumístné torpedo, uzavřené karoserie měly dvě, tři i čtyři místa k sezení.

V Česku jezdí nádherný kabriolet Ford Mustang z roku 1966. Je bez jediné vady

Nová maska

Na podzim roku 1927 se Opel vytáhl s novým tvarem chladiče. Tentokrát připomínal americké packardy. Řečeno moderní terminologií – šlo o facelift. Typ 4/16 PS tak konečně přinesl změnu vzhledu, původní zmizel. Jedinou technickou představovala úprava převodových poměrů prvního a druhého rychlostního stupně. Zmizely třímístné karoserie, otevřená torpeda byla nejen pro dva, ale už i pro čtyři, o uzavřených to platilo rovněž.

Na počátku roku 1928 přišla další změna v podobě 4/18 PS, která nahradila „šestnáctku“. To znamená, že čtyřválec měl už 18 koní (13,2 kW) v 2500 otáčkách. Auta se s ním dostala až na 80 km/h. Rozvor se zkrátil o jeden centimetr na 2,51 metru. Paletu karosářských variant rozšířil kabriolet.

Dvacítka

Poslední verzí se stal 4/20 PS z konce roku 1928. Čtyřválec SV ale opět zůstal na objemu 1,02 litru. Maximální výkon 20 koní (14,7 kW) byl dostupný v 3500 otáčkách, nízká komprese 5,2:1 nepředstavovala nic výjimečného. Palivo měl na povel nový horizontální karburátor Zenith 22 MU místo předchozích značky Solex. Poměrně primitivní termosifonové chlazení bez větráku vystřídalo v poslední evoluci samoběžné včetně podpory ventilátoru. Elektrická instalace i s akumulátorem byla pochopitelně šestivoltová už od počátku produkce řady 4 PS. 4/20 jezdily na osmnáctipalcových kolech, úzké gumy měly jen čtyři palce. Kabriolety vážily pouze 690 kg, jely 77 km/h. Spotřeba byla pořád na svou dobu dobrá: 7 l/100 km.

Dvoumístný „Cabriolet“ se vyráběl buď bez rámů bočních oken, nebo i s nimi, tedy spíše šlo o polokabriolet. Třešničkou na dortu byl „Luxus-Zweisitzer“, který nic takového neměl, ale jeho karoserie byla stále otevřená. Komfortem se však od původní „Rosničky“ dost vzdálil. Dostal také třetí nouzové místo do zádě, říkalo se mu trefně „sedadlo pro tchyni“. Ta si ale moc pohodlí neužila, nehledě k tomu, že přístup sem byl opravdu krkolomný. Naopak zmizely sedany.

Největší v Německu

Jmenná konvence byla ale najednou zastaralá. Německé finanční úřady totiž přestaly vybírat roční taxu dle „daňové koňské síly“ (Steuer-PS) a místo toho zavedly systém „Steuer-cm³“, tedy daň z kubatury. Mnoho německých automobilů si ale formálně, či neformálně starý systém ještě nějakou dobu zachovalo.

Opel se navíc tehdy stal největším výrobcem automobilů v Německé říši, 44 % všech nových osobních, užitkových i nákladních vozů neslo ve znaku jeho emblém. Jen těch osobních vyrobil za celých dvanáct měsíců 35.623, což byl oproti 4.417 z roku 1924, začátku produkce „čtyřkoňové“ řady osminásobek! Na užitková a nákladní vozidla připadalo dalších 7.148, takže jich celkem továrnu opustilo 42.771. Počet zaměstnanců stoupl ve stejném období z 2,4 tisíc na 9.4 tisíce.

Brabham BT52 (1983): První šampion formule 1 s turbomotorem

GM

3. prosince 1928 došlo ke změně právní formy společnosti z komanditní (Kommanditgesellschaft – KG) na akciovou (Aktiengesellschaft - AG). 17. března 1929 prodali Wilhelm von Opel a jeho bratr Friedrich Opel 80 procent akcií americkému koncernu General Motors (Wilhelm měl právo od roku 1917 užívat šlechtický titul stejně jako jeho syn Fritz, Friedrich ovšem nikoliv). První skutečně sériový německý automobil se prodával v objemech, které Opel vystřelily na špičku německých výrobců. Určitě i díky úspěchu tohoto vozu a nejmodernějším výrobním zařízením v továrním komplexu GM onen výše zmíněný podíl koupily.

Jenže přišel konec října 1929. Daleko důležitější než to, že Opel začal na rámy svých vozů razit identifikační číslo (VIN), byla jiná událost. Krach na newyorské burze, který vyvolal celosvětovou hospodářskou krizi. Deflační období velkých evropských ekonomik vzalo rychle zasvé, i relativně levná auta marně hledala zákazníky. Následující rok skončil Opel ve ztrátě 14 milionů říšských marek. Do nabídky karoserií řady 4/20 ještě v roce 1930 přibyl „Cabriolet“ s uspořádáním sedadel 2+2.

Definitivní záchrana

Tehdy se také v Rüsselsheimu vyrobil stotisící exemplář řady 4 PS. Vzhledem k nelehké době se určitě moc neslavilo, nicméně „Rosnička“ včetně svých nástupců zahájila v Německu éru masové motorizace, to jí upřít nelze. Počáteční investiční náklady byly již pravděpodobně amortizovány, Laubfrosch během šesti let i v reálném peněžním vyjádření výrazně zlevnil, v roce 1930 stál jednoduchý základ jen 1.800 RM (říšských marek), produkce starších modelů 4/18 PS byla tenkrát ukončena.

A letopočet 1931 přinesl záchranu zpoza Atlantiku. I když se samozřejmě muselo propouštět, počet zaměstnanců klesl pod šest tisíc, zisky přinášel pouze export. Americký koncern však dokončil koupi automobilky, zaplatil 154 milionů říšských marek. Přepočty na dnešní měnu, potažmo české koruny jsou samozřejmě ošemetné, ale pro zjednodušení stačí tuto částku vynásobit stem. Tehdy se také začalo místo původního označení 4/20 PS objevovat nové 1,1 Liter. To odráželo objem motoru v litrech zaokrouhlený na nejbližších 100 krychlových centimetrů směrem nahoru, ten skutečný se nezměnil. Opel tuto konvenci přijal ještě v témže roce pro všechny své tehdy vyráběné modely.

Skoro 120 tisíc!

Celé řady 4 PS bylo vyrobeno do června 1931 v Rüsselsheimu celkem 119.484 kusů. Skutečně obchodně úspěšná, doslova bestseller! Jen pro představu: Opel v období 1924-1931 vychrlil přesně 175.487 nových osobních aut, takže na „Rosničku“ a její následníky připadalo celých 68 % produkce, více než dvě třetiny. Nástupcem řady 4 PS se stal v červenci 1931 Opel 1,2 Liter se čtyřválcem 1186 cm³ o výkonu 16 kW (22 k), předchůdce typu P4 a předválečných Kadettů.

Největší konkurenci řady 4 PS pak představovaly automobily Dixi, licence britského Austinu Seven, automobilku v Eisenachu převzaly BMW a pokračovaly ve výrobě typu 3/15, dále pak DKW P15 a jeho nástupce 4=8.

Zdroje: Svět motorů, Auto World Press, archiv autora, archiv Opel, Wikipedia, Oldtimer Gallery (www.autogallery.org.ru), Eckhart Bartels, Werner Oswald: Deutsche Autos 1920-1945

Foto: Opel, Citroën