Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Aero 50 Dynamik: Zbyly jen dva a jeden z nich je na prodej

Aleš Dragoun Aleš Dragoun 2. 8. 2022 • 23:29
51
Zobrazit náhledy (51)
Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik Aero 50 Dynamik

Aero 50 bylo největším a nejluxusnějším osobním automobilem značky. Zakázkové kabriolety Dynamik z karosárny Sodomka pak oslňovaly svými tvary. Jeden ze dvou přeživších, který byl po druhé světové válce vyvezen do USA, je nyní k mání.

Vrcholem produkce vysočanské automobilky Aero byla bezesporu „padesátka“. Jednalo se o nejluxusnější a nejvýkonnější typ původně letecké továrny, šlo také o jeden z nejrychlejších československých vozů té doby. Produkce se rozběhla krátce po představení v říjnu 1936.

Dvoutakt

Z dnešního pohledu je nejzajímavější pracovní cyklus řadových čtyřválců, které Aero 50 poháněly. Ač šlo o poměrně velké dvoulitry (přesného objemu 1997 cm3, vrtání 85 a zdvih 88 mm), pořád byly dvoudobé, stejně jako předchozí dvouválce 1000 a 662 i první jednoválce 500. Měly hliníkovou hlavu.

Motory se chlubily na svou dobu velmi slušným výkonem 35 kW (48 k) v 3500 otáčkách, a to i při nízké kompresi 5,2:1. Některé prameny se opírají o zaokrouhlených 37 kW (50 k), podle nichž získala řada své označení. Zajímavé bylo to, že v případě dvoudveřových tumorů automobilka uváděla jen 33 kW (45 k). Chladila je kapalina, její oběh podporovalo čerpadlo a ventilátor. „Dvoutakty“ se musely mazat klasicky směsí oleje a benzinu v poměru 1:40, později 1:25. O palivo se staral dvojitý karburátor Solex, doprava drahocenné tekutiny z vpředu umístěné nádrže o základním objemu 45 l probíhala samospádem. Elektroinstalace včetně dynamoakumulátorového zapalování byla pochopitelně ještě šestivoltová.

Sílu agregátu přenášela na přední kola přes suchou jednokotoučovou spojku třístupňová mechanická převodovka umístěná podélně za rozvodovkou, ale před pohonnou jednotkou, uloženou taktéž podélně. Jednička mimochodem postrádala synchronizaci, měly ji jen dvojka a trojka. Přední pohon představoval před druhou světovou válkou také ještě spíše neobvyklé řešení, Aero už jej použilo u menší, nesmírně populární řady 30. Spojka se ovládala samočinně podtlakem v sacím potrubí, pokud chtěl řidič klasicky použít pedál, mohl automatický mechanismus vyřadit z činnosti páčkou na přístrojové desce.

Nízké těžiště

Také konstrukce podvozku byla velmi pokroková, s plošinovým rámem z uzavřených profilů a nezávislým zavěšením dělenými kyvadlovými nápravami. Přední stačilo jediné příčné půleliptické listové pero, zadní dostala dvě, komfort měly na starost kapalinové, respektive vzadu třecí tlumiče. Hydraulické brzdy nesly od roku 1937 značku ATE Lockheed, předchozí exempláře se musely spolehnout ještě na mechanické s lanovody, bubny už ovšem byly na všech čtyřech kolech. Ta měla průměr šestnáct palců a od sebe je dělilo 1180, respektive (po úpravách v sedmatřicátém) 1240 mm. Hřebenové řízení mělo volant vždy atypicky vlevo, i když se v předválečném Československu jezdilo taktéž po levé, tedy správné straně silnice.

Díky použitému rámu měla auta na svou dobu velmi nízkou stavbu, tu podpořila i koncepce „vše vpředu“, nebylo potřeba zvyšovat těžiště kvůli vedení hnacího hřídele k zadním kolům. Což se samozřejmě pozitivně projevilo na stabilitě, hlavně pak v zatáčkách. Nejrychlejší otevřené „padesátky“ s charakteristickými dlouhými kapotami se byly schopny rozjet až na 130 km/h, maximální rychlost uzavřených verzí se pohybovala kolem 110 km/h. Na každých 100 kilometrů spolykaly 11-15 litrů benzinu. Spotřeba nijak neobvyklá…

Postupné modernizace

Do konce roku 1936 stihla továrna vyexpedovat první stovku aut, v tom následujícím dosáhla produkce rekordu: rovných 500 vozů, z nichž bylo 75 dvoumístných roadsterů s napříč umístěným nouzovým sklápěcím sedátkem a 120 2+2, respektive plně čtyřmístných kabrioletů. Limuzínky (nebo chcete-li tudory) měly do roku 1937 v základu shrnovací střechu Webasto, pak se za ni připlácelo. Přibyl ale přední nárazník v chromu.

V závěru roku 1938 ztratily padesátky původní plochou příď, ta se módně zaoblila. Nabídku karoserií rozšířil čtyřdveřový sedan. Širokou nabídku variant reprezentovaly i různé rozvory: roadstery měly nejkratší 2592 mm, dvoudveřové limuzíny pro čtveřici pasažérů a čtyřmístné kabriolety 2790 mm a sedany nejdelší 2940 mm.

V sezóně 1939 byly zhotoveny další čtyři stovky kusů, z toho dvě třetiny sedanů. Padesátky vznikaly v omezené míře i během existence Protektorátu Čechy a Morava, v období 1940-1941 se jich zrodila stovka, poslední kusy byly vyexpedovány v závěru července 1941. Zdroje nejčastěji uvádějí 1205 postavených exemplářů. Po konfliktu už se na rozdíl od třicítek žádné další z dílů nezrodily.

Sodomka

Nejznámějšími kreacemi na podvozcích padesátek jsou výrobky se štítkem „Carrosserie Sodomka Vys. Mýto“. Josef Sodomka mladší už v roce 1925 přesvědčil svého otce, aby začali „oblékat“ na zakázku i automobily, a to jak domácích, tak zahraničních značek. Doba kočárů byla už pryč. Po dekádě se vrhl na aerovky.

Sodomkovy karoserie na šasi Aero 50 vynikaly ještě větším prostorem a pohodlím než ty tovární, vyšší kvalitou, pochopitelně byly také lépe vybavené, tudíž dražší a těžší. Vozy vážily kolem 1250 kg, zatímco „fabrické“ roadstery s vykrojenými bočními dvířky neměly ani tunu. Ve Vysokém Mýtě nevznikaly jen kabriolety s plátěnou střechou a uzavřená kupé, ale také čtyřdveřové sedany a dokonce i jediná sanitka. I když právě otevřenými provedeními karosárna proslula nejvíc. Některé kusy vypadaly střízlivěji, jiné byly mnohem odvážnější, celkem jich věhlasná firma „oblékla“ dle individuálních objednávek třiapadesát, Další kusy byly určeny přímo pro prodejní síť automobilky.

Kabriolet z jejich dílen používala i první dáma Hana Benešová, manželka druhého československého prezidenta. Její vůz přišel na nemalých 62.000 korun, zatímco roadster stál v říjnu 1937 37.500, sportovní kabriolet 2-2 38.600, tudor 39.800 a luxusní „sériový“ kabriolet Sodomka 44.500 korun. Vysokomýtská excelovala třeba na „Soutěži luxusu a elegance“ v Monte Carlu v letech 1938 a 1939. Podobná klání probíhala i u nás, kupříkladu v Poděbradech. Do lázeňského města se taková akce hodila náramně…

Dynamik

Vrcholným dílem bylo pak nejméně šest aerodynamických vozů, které prosluly opravdu neotřelým a pokrokovým tvarovým řešením, na nich Sodomka uplatnil svou fantazii v hojné míře. Neví se přesně, kolik jich jeho továrna, či spíše manufaktura postavila, nejvýše se hovoří o devíti, každopádně šlo až na jednu zavřenou výjimku o kabriolety a roadstery. Plně čtyřmístný otevřený z nich byl jen jeden. Kupé s odlišnou přídí prý bylo vyvezeno do Polska.

Dostaly souhrnné označení Dynamik a Josef Sodomka mladší se při návrhu nechal inspirovat hlavně soudobými výtvory francouzských a italských konkurentů ve stylu art deco, zejména věhlasné firmy Figoni & Falaschi. Jednotlivé kusy se v detailech lišily. Všechny však dostaly kompletně zakrytá kola.

Vůbec první exemplář nechal postavit sám ředitel továrny Aero Dr. Vladimír Kabeš pro svého syna Vladimíra mladšího k 21. narozeninám, které junior oslavil 6. ledna 1939. Dlouho si auto neužil, za protektorátu jej spolu s otcem zazdil v jedné z továrních budov vysočanské automobilky. Mezi zaměstnanci se naštěstí nenašel nikdo, kdo by zatajený unikát prozradil, i když o něm samozřejmě někteří věděli. V úkrytu tak zůstal až do konce války, pak jej Kabeš mladší prodal na Slovensko, údajně bývalému řediteli výrobny léčiv v Hlohovci a další vlastník si ho nejspíše vzal s sebou do emigrace.

Filmová hvězda

Jiný se objevil na stříbrném plátně, a to konkrétně v roce 1942 ve filmu Valentin Dobrotivý s Oldřichem Novým. Na Slovensku jezdil v 50. letech minulého věku další Dynamik, který od konce války střídal majitele jako na běžícím pásu, než jej zabavil národní podnik Drevounion v Žilině.

Velkolepou avantgardu konce třicátých let reprezentovala silueta slzy a tak trochu barokní křivky proudnicových karoserií, stejný kapkovitý tvar měly i blatníky se stylizovanými písmeny S v dolní části. Hlavní světlomety byly integrovány moderně do špiček blatníků, dělené čelní sklo dostalo šípovitý tvar. Na zádi nesměla chybět hřbetní ploutvička, která nezastávala jen okrasnou funkci, ale i stabilizační. Pod ní se ukrýval zavazadelník s naplocho uloženou rezervou. Něco málo zbytečností na cesty se vešlo i za sedadla, pokud byla uvnitř pouze dvě.

Mechanismus stahování střechy byl zakryt, což dále snižovalo odpor vzduchu a naopak zvyšovalo eleganci a přidávalo na ladnosti. A to i přes značnou hmotnost 1375 kg. Kliky dveří byly zcela zapuštěny. Kupé mělo naopak stahování střechy odkryté, jenže sundat ji nešlo. Takovému druhu karoserie se také říkalo faux cabriolet (falešný kabriolet).

Arizona

Dynamiky přežily do dnešních dnů jen dva. Historie podvozku 3102 30 6 s ID PO2996, který aktuálně nabídne společnost RM v srpnové aukci v Monterey, je dostatečně známá. V pořadí pátý postavený kus si objednal bývalý šampion v amatérském boxu a kladivář s účastí na olympiádě, také tesař a architekt František Louda. Dynamik mu byl dodán po dokončení v roce 1940. Louda s ním jezdil dva roky, pak se zapojil do odboje a rozhodl se moudře ukrýt svůj vzácný exemplář ve stodole. V temných protektorátních dobách bylo beztak použití aut pro soukromé účely omezováno a následně zcela zakázáno, v platnost vstoupilo i nařízení o odevzdání pneumatik...

Po válce věnoval Louda aerovku příteli Samuelu Harrisonu Thomsonovi, profesorovi středoevropských dějin na univerzitě v Coloradu. Do USA se tedy dostala celkem jednoduše, Thomson ji nechal poslat domů už v prosinci 1945. V jeho majetku zůstala až do konce 50. let, pak šla z ruky do ruky jako děva lehčích mravů… A skončila v arizonské poušti. Ano, právě tento exemplář chátral téměř dekádu poblíž Tucsonu v suchu a horku, než byl v osmdesátých letech objeven ředitelem muzea Blackhawk Collection a zachráněn. Proto se mu říká „Arizona“ a přezdívka se retrospektivně vžila i pro ostatní Dynamiky.

Renovace

Většinu restaurátorských prací provedl Don Vogliesand ze Seattlu ve státě Washington, který byl schopen znovu vytvořit chybějící původní výbavu a emblémy Sodomka. Renovace do současného stavu zahrnovala černo-červenou kombinaci laků a interiér v šarlatové kůži. Neunikla jí ani palubní deska s přístroji pod společným sklem. Dominuje jim centrální rychloměr cejchovaný do 150 km/h, který obsahuje i denní a celkové počitadlo kilometrů. Vpravo dole nechybějí hodiny, dále je tu ukazatel stavu paliva v 55litrové nádrži, teploměr motoru a kontrola dobíjení. Volant má trojici paprsků. Obě čelní skla lze vyklopit směrem dopředu, každé má samostatní stěrač. O vzkříšení motoru se postaral Mike Fennel ze Saugasu v Kalifornii.

Fascinující Dynamik byl představen třeba v časopise Classic & Sports Car v prosinci 1985. Neunikl ani pozornosti odborných československých médií, byť se zpožděním, vzkříšení bylo kompletně dokončeno až v roce 1988. Později jej prezentoval americký Road & Track, a to v červnovém čísle ročníku 1990. Následně se objevil na prestižní přehlídce v Pebble Beach. Pro Američany je fascinující, že něco takového mohlo vzniknout v jakési středoevropské zemi, o které ani mnozí nevědí, kde ve skutečnosti leží. Dlouhá léta byl exponátem kalifornského muzea Blackhawk Collection. V posledních letech se krasavec na veřejnosti prakticky neobjevoval.

Dynamik se vydraží 18. srpna 2022 v kalifornském Monterey. Aukční dům RM Sotheby‘s stanovil rozmezí na 300-400 tisíc dolarů (7,2-9,6 milionu korun). Je to hodně, nebo naopak?

Druhý zůstal u nás

Druhý dochovaný v modrozeleném laku je možné vidět u nás. Stačí si udělat výlet takřka do místa zrodu, je totiž exponátem vysokomýtského muzea. Kabriolet má dva výrobní štítky: německý s číslem 3137 a český s 3133, proto vládne v počtu zhotovených kusů takový chaos. Kdo si jej objednal, není známo. Jenže k zákazníkovi se nedostal.

Vůz byl dokončen těsně před válkou, kterou přečkal schovaný v cihelně spolu s pěti podvozky určenými pro dodávku na Slovensko,“ odhalila tajemství dcera Josefa Sodomky mladšího Hana Bursová. Po válce se pohyboval na Vysočině u Jihlavy, pak se dostal na Liberecko.

Domů za milion

Právě v severních Čechách zůstal, konkrétně v Českém Dubu. Předchozí majitel za zubožený, ale takřka kompletní vrak požadoval milion korun, polovinu této částky poskytlo Ministerstvo kultury České republiky, dále přispěl Pardubický kraj, město Vysoké Mýto a další menší sponzoři. 8. srpna 2005 se unikát přestěhoval do depozitáře muzea a započala takřka tříletá renovace. Tu provedla firma J + F Dostál – Auto-Komplet z Pardubic, jejíž plaketka na karoserii nechybí. Šest zaměstnanců na ní strávilo 3800 hodin.

Čekala je oprava podvozku, náprav, převodovky i chladiče a repase motoru. Kostra z jasanového dřeva léty logicky shnila, musela se udělat nová. Došlo i na znovuvyrobení krytu levého předního kola a prahů, tyto karosářské díly chyběly úplně. Světlé kožené čalounění bylo obnoveno dle dochovaných zbytků. Stahovací střecha také nepřežila. Při šití nové stejného odstínu se využily dobové postupy včetně jejího vyplněné koňskými žíněmi.

Poslední barvou pod vrstvami těch novějších byla modrozelená, renovátoři se domnívali, že šlo o původní odstín, takže auto dostalo zrovna takový. Oživení stálo 850 tisíc korun. 7. června 2008 byl unikát prezentován na festivalu Sodomkovo Vysoké Mýto, ještě bez nárazníků, které se nedochovaly a byly znovu vyrobeny později. Takřka dvoumetrová šířka (přesně 1940 mm) obou dynamiků ostře kontrastuje s úzkým rozchodem kol, zejména při pohledu zepředu. Dražený černo-červený se také může vrátit do země svého zrodu…

Zdroje: Svět motorů, Wikipedia, RM Sotheby‘s, AutoKaleidoskop.cz, Automobil Revue, Aktuálně.cz, AutoRoad.cz, iDNES.cz, ČTK, Jan Tuček

Foto: archiv Carrosserie Sodomka, Blackhawk Collection, Darin Schnabel/RM Sotheby‘s, autor

Doporučujeme

Témata