Ford Escort Mk2 (1974-1980): Tři tituly mistra světa
Escort druhé generace představoval radikální modernizaci té první. Sportovními úspěchy na ni navázal, velmi rychle však zastaral. Dnes je ale už klasikou, obzvlášť ve verzích RS.
Vývoj první generace Escortu měla na starost výhradně britská pobočka Fordu. Na vývoji nástupce se podíleli ale už i západoněmečtí konstruktéři, inženýři a stylisté. Modrý ovál si liboval v kódových názvech projektů dle ženských jmen. Není tedy divu, že druhou generaci pokřtil Brenda.
Escort Mk2 měl zcela novou hranatou karoserii. Razantně se oproti předchůdci zvětšila zasklená plocha a nepatrně i prostor uvnitř. Základní karosářskou variantou byl ale pořád tudor doplněný čtyřdveřovým sedanem. Ford tedy zůstával u tříprostorové klasiky. Měřily bezmála 4,06 m, byly 1,6 m široké a výška se pohybovala kolem 1,4 m. Masku, díky které získala první generace přezdívku „psí kost“, nahradila větší obdélníková. I když o silně klesající zádi by sedalo říci, že jde o fastback. Víko zavazadelníku objemu 410 l se otevíralo jen pod zadní okno a jeho spodní hrana končila nad zadními světly a místem pro registrační značku. Zadní obdélníková světla narostla.
Podvozek z jedničky
Rozvor náprav 2407 mm se oproti „jedničce“ prakticky nezměnil, podlaha byla stejná. Podvozek měl vpředu vzpěry McPherson, spodní příčná ramena a vinuté pružiny. Vzadu se ale nacházela ještě ortodoxní tuhá náprava s podélnými půleliptickými pery. Komfort obstarávaly teleskopické tlumiče a nad ovladatelností bděly stabilizátory. I naprostý základ dostal kotoučové brzdy dopředu. Hřebenové řízení měla už první generace. Z té byla převzata vlastně i mechanika a základní struktura. Hmotnost začínala na 875 kg, palivová nádrž měla objem 41 litrů.
Hlavní světlomety byly u provedení GL a Ghia obdélníkové, v případě ostatních včetně těch nejlevnějších verzí kulaté. Základem byla výbava bez názvu, v Británii se také jmenovala prostě Saloon (označení pro sedan). Nechyběl jí elektrický ostřikovač čelního skla a vyhřívání zadního, úplně holátko to tedy nebylo, „nahou“ specifikaci Ford nabízet nechtěl. Následoval stupeň L, oba byly určeny hlavně privátním zákazníkům, kteří nechtěli za nové auto utrácet příliš.
Motory a převodovky
Základní zážehové čtyřválce OHV Kent 1098 cm3 a 1297 cm3 byly rovněž prakticky prosty změn. Jedenáctistovka měla buď 33 kW (45 k) ve verzi Economy s nižší kompresí, nebo 37 kW (50 k), třináctistovka pak 40,5 kW (55 k). Pravda, do Itálie se vyvážel i menší 940 cm3, a to z daňových důvodů, nikde jinde jej koupit nešlo. Dával 32 kW/44 k).
Modely Ghia a Sport poháněly dvoukarburátorové motory Kent 1,3 l/52 kW (70 k) a 1598 cm3/62 kW (84 k). Ghia byla luxusní verzí s černou vinylovou střechou, sametovým čalouněním sedadel a dřevěnými dekory na palubní desce, v nižší střední třídě šlo o výjimku, mezi kompakty si tenkrát na luxus nikdo moc nehrál. Sport dostal navíc přitvrzený a snížený podvozek, černé orámování oken, polepy, dvě přídavná přední světla a tříramenný volant místo dvouramenného.
A hlavně – i druhé generaci zůstala klasická koncepce, tedy pohon zadních kol. Převodovky s řadicí pákou na podlaze byly čtyřstupňové manuální. Ford si ale sám vyráběl i alternativní třístupňové automaty.
Kombi a dodávka
Třídveřové kombi s délkou 4,14 m neslo různé názvy podle trhů (v západním Německu tradičně Turnier). K němu se v pětasedmdesátém přidala dodávka s lehce zvýšenou střechou, prakticky kolmou zádí a křídlovými dveřmi vzadu. V obou případě šlo opravdu jen o modernizovanou první generaci. Změnily se příď a interiér, zbytek včetně bočních linek zůstal totožný.
Pro Evropu se Escorty vyráběly od 2. prosince 1974 v britském Halewoodu a v Saarlouis. Ovšem pozor – ne všechna produkce z Británie měla volanty vpravo, na starý kontinent se vyvážely i odsud, takže dostaly řízení na „naši“ stranu. Kritiku vzbudil klakson, který se aktivoval páčkou a nikoli stisknutím středu volantu. Základním verzím chyběla uzavíratelná schránka před spolujezdcem.
RS
Druhá generace Escortu byla neuvěřitelně úspěšná na sportovním poli, i v tomto ohledu navázala na tu první. Prodejní verze RS2000 z března 1975 měla z 1993 cm3 slušných 81 kW (110 k), upalovaly až 185 km/h a z klidu na stovku zrychlovaly během 8,9 s. Od běžných vozů této řady se odlišovala zkosenou černou přídí z polyuretanu se čtyřmi kulatými světly a byla 4,14 m dlouhá, stejně jako kombi.
RS1800 představený ve stejné době měl sice menší Cosworth BDE, ale se čtyřventilovou technikou a rozvodem DOHC. Z objemu 1833 cm3 dával vyšších 86 kW (117 k). Vůz sloužil k přestavbě na závodní a soutěžní specifikace. Ford jich měl dle předpisů pro homologaci vyrobit 400. Jenže podle střízlivých odhadů jich postavil jen 109 a civilních provedení zůstalo z nich velmi málo, pouhá dvacítka. Modrý ovál totiž oznámil FIA, že Escort Mk2 je pouze modernizací Mk1, což byla vlastně pravda a přestavbových sad vyrobil a prodal dost. RS1800 dostal na rozdíl od 2000 běžnou masku. Některé vozy měly zadní vlečenou nápravu s panhardskou tyčí a vinutými pružinami.
Rallye
Auta pro dobývání vavřínů se samozřejmě ladila na mnohem vyšší výkon. Neměla také pod kapotami dvoulitr Cosworth BDE, ale BDG (1975 cm3) a jeho výkon se dostal postupně až na 199 kW (270 k). A nejmenovala se RS2000, zůstalo jim v označení číslo 1800. Měla širší blatníky, leckdy i přídavná světla a zesílené pětistupňové převodovky. Oproti Fiatům 131 Abarth s maximálně 235 koňmi (173 kW) byla „eresa“ mnohem výkonnější, ale poněkud archaický podvozek je znevýhodňoval na asfaltu. Nezpevněné povrchy ovšem jejich handicap eliminovaly.
S továrním RS1800 získal Björn Waldegård v sezóně 1979 první jezdecký titul mistra světa v rallye, i když ho na Safari a v Pobřeží slonoviny vyměnil za Mercedes 450 SLC. Modrý ovál ale opanoval i žebříček výrobců. Celkové vavříny z nejvyšší soutěžní ligy si o dva roky později odnesl i Ari Vatanen. Jeho RS je díky barvám Rothmansu dodnes velmi známé. A „noty“ mu tenkrát četl dnešní šéf Prodrive David Richards. Šlo o privátní auto, Ford se oficiální účasti po zisku obou titulů v devětasedmdesátém vzdal.
RS1800 získaly celkem dvacítku vítězství v podnicích mistrovství světa, z toho britskou RAC Rally ovládli v letech 1975-1979 pětkrát za sebou Timo Mäkinen, Roger Clark, Waldegård a Hannu Mikkola. Escorty RS druhé generace potkáte na rychlostních zkouškách dodnes. Jsou oblíbenými historickými vozy, ale používají se také v rallye školách – a to dost hojně.
Okruhy
Pro závody cestovních aut včetně evropského šampionátu ladil motory BDA DOHC hlavně slavný západoněmecký Zakspeed, který upravoval a stavěl celá auta. Používaly se různé objemy od 1,6 přes 1,84 l do takřka plnohodnotných dvou litrů, tomu odpovídaly i výkony: šestnáctistovky měly 217 koní (160 kW), dvoulitry až 280 koní (206 kW).
Dokonce existovaly i vozy pro ospoilerovanou skupinu 5, které své vzory připomínaly jen vzdáleně. Nejšílenější rozšířený Escort RS Turbo měl 380 koní (280 kW) ze čtyřválce 1427 cm3 a „pětikvalt“ Getrag.
Na okruzích závodily naopak také upravené RS2000, které se vzhledem od těch sériových příliš nelišily. Ford totiž tuto verzi homologoval také – a údajně jich v roce 1976 postavil opravdu potřebných 400. Od série se lišily samosvorným diferenciálem, upraveným předním stabilizátorem, tlumiči Bilstein a plastovou palivovou nádrží se 60 l. Dvoulitr OHC dostal ostřejší vačkový hřídel, větší ventily, dva dvojité karburátory Weber 44 IDF a výfukové potrubí s větším průměrem. Výsledkem bylo továrních 97 kW (132 k). Karoserie měla rozšířené blatníky.
Průběžné modernizace
V červnu 1975 byla výbava Escort Saloon v Británii nahrazena stupni Popular a Popular Plus. Strohý Popular měl vinylová sedadla a gumové koberce. V srpnu téhož roku došlo k prvním drobným technickým vylepšením: novému výfukovému systému, bylo zesíleno uložení alternátoru a karburátor dostal elektromagnetický ventil, který zlepšil chod na volnoběh. Zamezil také tomu, že motor běžel i po vypnutí klíčkem (tzv. „re-dieseling“). Tato „antidieselová sada“ se zpočátku montovala dodatečně, záhy se však stala standardem.
Od listopadu 1975 se vyráběl i Escort RS Mexico. Ten měl ale v přídi šestnáctistovku OHC Pinto (1593 cm3/66 kW/90 k), nikoli OHV Kent jako Sport. Byl určen výhradně Britům, v ostatních evropských zemích se prodával právě již zmíněný Sport. Ale i ostrovní zákazníci dávali přednost RS2000, Mexico nebylo tak úspěšné jako v první generaci. „Italský“ motor 0,94 l skončil v šestasedmdesátém, když přišla malá Fiesta. V srpnu 1977 byly dřívější nápisy „Ford“ na masce, víku zavazadelníku a „Escort“ ve středu volantu vyměněny za klasický modrý ovál. Změnilo se čalounění, barevná paleta laků a detaily výbavy.
Na podzim 1978 došlo k výraznějším úpravám: Obdélníkových světel z GL a Ghie se dočkaly i modely L. Všechny verze vyjma Sport a RS dostaly nový volant a z přídě zmizela vodorovná lišta propojující logo. Rozšířil se také rozchod předních kol. Zároveň skončilo RS Mexico, bylo jich vyrobeno asi 2,5 tisíce. Na jaře 1979 došlo k modifikaci podvozku: zadní pera byla nyní jednolistá místo původních třílistých. Lehce se zvedly výkony motorů. Čeští diváci si RS2000 pamatují hlavně z oblíbeného britského kriminálního seriálu Profesionálové. V Británii i západním Německu bylo pochopitelně v prodeji několik akčních modelů. Produkce druhé generace Escortu byla ukončena v srpnu 1980.
Montáž jinde
Escort Mk2 se vyráběl a montoval také jinde v Evropě (Irsko, Nizozemí, Portugalsko). Ovšem nejen zde, i v Austrálii, na Novém Zélandu, v Jižní Africe, Izraeli a v Uruguayi. Australskou specialitou byly čtyřdveřové RS2000, jinak se takto označené vozy dodávaly pouze s dvoudveřovou karoserií. Australská „eresa“ však měla dvoulitry Pinto, shodné s běžnými verzemi, ty se v Evropě nenabízely. V jejich případě ovšem dávaly 81 kW (110 k). Escort Sundowner byl odvozený z dodávky, ale šlo o auto pro volný čas. Kombíky si Australané koupit nemohli, Novozélanďané ano. U protinožců doběhla montáž v závěru roku 1980, v Izraeli v dubnu 1981.
Stejně jako „psí kost“ se ani „dvojka“ oficiálně nedovážela do bývalého Československa. Ford však míval expozici na brněnském veletrhu, což znamenalo, že vystavené kusy své majitele u nás našly. Sami jsme v letech 1988-1990 jeden kousek doma měli. Obyčejný tudor v hnědé barvě s třináctistovkou, právě jeden ze zmíněných britských s volantem vlevo ročníku 1975. Na našich silnicích byl před revolucí opravdovou vzácností. Britští MST Cars vám ale klidně i v současnosti postaví „dvojku“ novou. A řádně ostrou!
Dva miliony
Escortů Mk2 vznikly za necelých šest let dva miliony, z toho 725,6 tisíce u našich západních sousedů a přes 79 tisíc v Austrálii. Tam se moc nechytly, zákazníci v „zemi klokanů“ preferovali větší auta s šesti- a osmiválci. Prioritu představoval pro Ford „domácí“ britský trh, ostrovní klientela byla konzervativní. Plus představovala opravdu široká nabídka verzí.
Jenže na začátku 80. let minulého věku už byly Escorty ve srovnání s konkurencí dosti zastaralé, byť robustní a spolehlivé. V závěru kariéry mnozí považovali tvary za jednoduché, až primitivní. Základní motory měly vzhledem k objemu spíše skromnější výkony. Zadní pohon pak zrazoval na mokré vozovce. I když se místo v kabině ve srovnání s první generací zlepšilo, stejně byla stísněnější. Zavazadelník kdekdo kritizoval kvůli nedostatečnému objemu, ale pochopitelně u sedanů vadila hlavně jeho nepraktičnost.
Přechod na přední pohon
Teprve třetí zástupce slavného jména přešel na podzim 1980 na moderní přední pohon a nabídl hatchbacky s praktickou výklopnou zadní stěnou. Jeho vývoj se však rozběhl už krátce po premiéře předchůdce. Klasické sedany nechyběly, dostaly však název Orion. Přišly i naftové motory, které druhá generace postrádala. U protinožců se nástupcem stal Ford Laser vzešlý ze spolupráce s Mazdou, šlo o přeznačkovanou řadu Familia alias 323.
Zdroje: archiv auto.cz, Wikipedia, Auto World Press, Svět motorů, Ridgeway Racing Engines (ridgewayraceengines.co.uk), propagační materiály Ford, touringcarracing.net, Juwra WRC, eWRC.cz
Foto: Ford, Zakspeed
