Nejdelší náklaďáky: Prohlédněte si úžasné silniční vlaky minulosti i současnosti
Historie silničních vlaků se podle většiny pramenů, zaměřených právě na jejich minulost a problematiku, začala psát na počátku sedmdesátých let devatenáctého století v Indii. Britská koloniální správa tehdy totiž ještě nedisponovala rozvinutou železniční sítí, ale potřebovala ekonomicky a relativně rychle přepravovat náklady i osoby na dlouhé vzdálenosti.
Společnost Grand Trunk Road tehdy v Indii nasadila parní tahače, pojmenované The Primer a Rawee, za jejichž návrhem stál Angličan Thomson. Díky rozkvětu železnice však byly tyto stroje koncem devatenáctého století překonány a v jejich dalším vývoji se již nepokračovalo.
Silniční vlaky společnosti Grand Trunk Road sice ustoupily železnici a upadly v zapomnění, ale údajně posloužily jako inspirace pro román Zemí šelem, v němž Jules Verne nechal své hrdiny cestovat soupravou, kterou tvoří dva obytné vozy a tahač v podobě mechanického slona na parní pohon.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se začíná čile rozvíjet automobilový průmysl. Pozornost konstruktérů a výrobců vedle osobních automobilů přitahují i nákladní vozidla. Ta pak celkem logicky zajímají i vlády a armády jednotlivých států, protože se stále vzrůstajícím výkonem svých motorů, nosností, rychlostí a vzdáleností, kterou jsou schopna překonat, jsou více než přitažlivou alternativou koňských povozů.
Z řady více či méně zajímavých a úspěšných konstrukcí rozhodně i dnes zaujme Landwehr-Zug. Ten v roce 1909 zkonstruoval Ferdinand Porsche a rakousko-uherská armáda do začátku první světové války převzala celkem osmnáct souprav.
Tahač s benzinovým šestiválcem 20,3 l/115 kW a dynamem o výkonu 90 kW a výstupním napětím 300 V poháněly dva elektromotory. Připojeno za ním mohlo být až deset přívěsů, z nichž byl každý vybaven vlastním elektrickým pohonem. Posádku jedné soupravy tvořili dva řidiči, dva elektrikáři, dva zámečníci a čtyři brzdaři.
Tahače silničních vlaků v prvních desetiletích dvacátého století vznikaly u řady evropských automobilek a výjimkou nebyla ani pražská Praga nebo kopřivnická NW, resp. Tatra. Tato vozidla byla často navrhována pro armádní nasazení.
V případě značky Praga lze zmínit model V z roku 1911 se zážehovým čtyřválcem o objemu 6,8 litru a výkonu 27 kW, který byl dodáván jako souprava tahače/valníku s vlekem a podle tehdejší terminologie uváděn jako vojenský autovlak. Tato souprava si na silnici poradila s nákladem o hmotnosti do deseti tun.
Kopřivnickou NW, resp. Tatru pak může reprezentovat tahač R4 Jaguar z roku 1908 s motorem o výkonu 59,6 kW a pohonem všech kol nebo model TL4, který byl dodáván jako klasický nákladní automobil, ale mohl sloužit i jako tahač návěsů a přívěsů.
Silniční vlaky se v Evropě příliš neprosadily a důvodem byla zdejší rozvinutá železniční síť, s níž nemohly soupeřit. Pro využití těchto souprav se jako ideální ukázaly oblasti s málo nebo téměř vůbec rozvinutou železnicí, kterou zde vhodně doplnily nebo zcela nahradily.
Z Evropy proto silniční vlaky zamířily především do Afriky a Austrálie, kde jsou rozšířené dodnes. Například ve Velké Británii navržený a v roce 1934 vyrobený AEC 8 x 8 Government Roadtrain působil v Africe, na územní tehdejšího Sovětského svazu a rovněž v Austrálii. Tuto soupravu z roku 1934 tvořil čtyřnápravový tahač se vznětovým šestiválcem o objemu 8,9 litru a výkonu 97 kW, který doplňovaly dva přívěsy se stejným počtem náprav.
Otcem silničních vlaků v podobě, v níž je známe dnes, právě z australských silnic, je považován Kurt Johansson. Australan se švédskými kořeny, který se rozhodl, že namísto 20 kusů dobytka přepraví za pomoci nákladního vozidla najednou rovných 100 kusů a to na vzdálenost kolem 320 km.
K dosažení vytyčeného cíle využil severoamerický tahač Diamond T980, z první poloviny čtyřicátých let dvacátého století, který byl vybaven atmosférickým šestiválcem o objemu 14,7 l a výkonu 150 kW. Kurt Johansson tento třínápravový automobil osadil korbou vlastní konstrukce, doplnil o dva dlouhé čtyřnápravové přívěsy a se soupravou pojmenovanou Bertha dosáhl svého cíle. Tím v podstatě zahájil dodnes trvající éru australských silničních vlaků.
Vývoji a výrobě tahačů vhodných pro australské silniční vlaky se prakticky od padesátých let věnují všichni výrobci nákladních vozidel, jejichž stroje míří na australský trh. K nejatraktivnějším pro diváky pak samozřejmě patří zástupci severoamerických značek Freightliner, Kenworth, Mack či Western Star. K vidění jsou ovšem i tahače značek Iveco, Renault (ten dříve i prostřednictvím strojů nesoucích značku Mack), Scania či Volvo.
Za rozkvětem a rozvoje silničních vlaků v Austrálii stojí mimo jiné i zdejší legislativa, zatímco ve většině evropských států je maximální celkové délka jízdní soupravy většinou omezena na 17 až 22 metrů, tak zde platí zcela jiná pravidla.
Austrálie se může pochlubit prakticky nejtěžšími a nejdelšími silničními vlaky pro nákladní dopravu schválenými pro běžný silniční provoz. Jízdní soupravy zde mohou mít celkovou hmotnost až 200 tun, ale nejčastěji se jejich hmotnost pohybuje od 80 do 120 tun podle nákladu, který vezou. Celková délka soupravy je v případě dvou návěsů podle jejich zapojení 25 nebo 36,5 metrů. Triple Road Train s trojicí návěsů mohou být dlouhé 53,5 metru.
Delší soupravy se pak v Austrálii pohybují na řadě soukromých a důlních silnic ve vnitrozemí, z nichž ty nejdelší lze potkat v dolech západní části Severního Teritoria. Tyto silniční vlaky většinou tvoří tahač s pohonnou jednotkou disponující výkonem okolo 750 kW a šestice návěsů.
Nejdelší silniční vlak, který má od roku 2006 zápis v Guinnessově knize rekordů tvořil tahač Mack Titan se 112 návěsy. Celková délka této soupravy byla 1474,3 metrů a za její volant v australském Cliftonu usedl tehdy sedmdesátiletý John Atkinson.
Vedle Austrálie lze dnes na silniční vlaky narazit i v Kanadě, kde se jejich celková délka pohybuje do 38 metrů a v menší míře se ještě o něco kratší soupravy používají i ve Spojených státech nebo v Mexiku a Argentině.
Ekonomické výhody delších souprav pak pomáhají uvolnění pravidel i na Evropské půdě a i na českých dálnicích lze potkat soupravy o délce 25 metrů, které jsou výsledkem spolupráce mezi společností Škoda Auto a značkou Scania.
Za jistou formu silničního vlaku lze považovat koncept Platooning, představující jízdu nákladních vozidel v konvojích s minimálními rozestupy mezi nimi, kdy je řidičem ovládáno pouze první vozidlo, zatímco ta za ním upravují svůj styl podle něj za využití systémů pro autonomní řízení a jejich řidiči přitom mohou odpočívat.
Foto: Auto Tip, Freightliner, International, Iveco, Kenworth, Mack, Western Star, Scania, Volvo Trucks, Autowp.ru, Wheelsage.org, Auto.cz
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat