Volkswagen T3 Multivan: Víceúčelový osobák měl stolek a postel

Volkswagen představil v červnu 2021 sedmou generaci svého slavného užitkového vozu v hávu Multivitaminu. Jako vůbec první vychází z osobních aut, Transportery budou dále pokračovat ve starším provedení coby T6.1. Název Multivan má ale delší tradici. Poprvé se objevil v polovině osmdesátých let minulého věku u generace třetí, poslední s motory vzadu.

Ta vznikala od května 1979 a počátkem devadesátých let minulého věku byla retrospektivně označena T3. Majitelé osobních verzí hranatého Transporteru (také se mu někdy říká „klín“) používali svá auta především jako rodinná a rekreační, MPV byla tehdy ještě v plenkách. A nepotřebovali zase luxus v podobě minibusu Caravelle. Právě těm vyšel Volkswagen vstříc nabídkou Multivanu, byl představen v Hannoveru v roce 1985. Pořád šlo o osobní auto, do kterého se hodně vešlo a bylo všestranné, automobilka předpokládala, že jej zákazníci využijí hlavně k volnočasovým aktivitám. A budou v něm i spát.

Šest na palubě

První Multivan (interně Typ 253) nabídl šest míst. Sedadla byla pokrytá látkovým čalouněním, ta přední měla i loketní opěrky. Individuální sedačka za řidičem byla otočena proti směru jízdy, zadní lavice pak třímístná. Z té šlo sklopením vytvořit lůžko pro dva. Musely jim ale stačit dvoubodové břišní pásy na rozdíl od tříbodových vpředu. V prostoru pro cestující se nacházel skládací stolek se zářivkou. Kufr byl nad motorem opatřen pěnovou podložkou, dřevěná podlaha měla plastový kryt. Efektivní ložná plocha měřila 1,88 x 1,6 m.

Interiér byl plně odizolován, boční stěny pak minerální vatou Sillan. Nechyběla druhá baterie a malá chladnička s objemem 36 l. Pod zadní lavicí a spolujezdcovým sedadlem se nacházely úložní prostory na další drobnosti.

Za příplatek mohl zákazník dále zvolit otevírací alkovnu od Westfalie, která nabídla další prostor na spaní s rozměry 1,94 x 1,16 m, Multivanu nechyběl ani stálý pohon všech kol Syncro s uzávěrkou předního a zadního diferenciálu, tyto verze měly rezervu na zádi. Volkswagen sám spolupracoval s Westfalií na kempinkových verzích Transporteru, z nich odvodil samostatnou řadu California. Všechny však byly podstatně dražší než Multivan.

Modré a bílé hvězdy

Akční modely Multivan Bluestar a Whitestar (1989), které následovaly po sérii Magnum (1987), nabídly ale ještě lepší výbavu než základ. Měly čtrnáctipalcová litá kola s pneumatikami rozměru 205/70, tónovaná skla, která izolovala teplo, posilovač řízení, polstrovaný volant a palubní desku ve světle šedé barvě, digitální hodiny, centrální zamykání, elektrická zrcátka, V devětaosmdesátém také Volkswagen začal pro T3 nabízet ochranu podvozku voskem, ovšem za příplatek 400 DM. Tato generace ještě neměla pozinkovanou karoserii.

Poslední

V roce 1992 se objevila závěrečná Limited Last Edition (LLE), kterou se generace T3 s motory vzadu rozloučila s Evropou. Ta už se vyráběla stejně jako všechny čtyřkolky u Steyr-Daimler-Puch AG ve Štýrském Hradci (Grazu), z bran továrny v Hannoveru už dva roky vyjížděl nástupce.

Výbava Multivanu LLE byla totožná jako v případě předchozích sérií Bluestar a Whitestar. Vozy se dodávaly pouze v červené Tornado a tmavě modré „orlí“ metalíze. Poháněly je řadové čtyřválcové turbodiesely JX 1588 cm³ s 51 kW (69 k) a kapalinou chlazené boxery SS 2109 cm³/68 kW (92 k) na vodní chlazení přešly benzinové ploché motory v této řadě už v roce 1983. Prodalo se 2.499 kusů a jen se po nich zaprášilo, dnes jsou hodně ceněné. Poslední vyrobený s pořadovým číslem 2.500 je vystaven v továrním muzeu ve Wolfsburgu, automobilka jej nikdy neprodala.

Pro zaměstnance

Na některé zaměstnance Volkswagenu se nedostalo. Ti si pak od konce roku 1992 mohli koupit edici Redstar a druhý Bluestar – obě výhradně s přeplňovaným nafťákem. Celkem 500 kusů nebylo číslovaných jako v případě LLE a do běžného prodeje se tyto vozy nedostaly.

V produkci řady T3 pokračoval „satelitní“ jihoafrický závod v Uitenhage až do června 2002, ale Multivany v nabídce neměl.

Zdroje: Volkswagen, Wikipedia

Foto: Volkswagen