Výbava aut včera a dnes: Jak jsme na koleně předběhli dobu!
I kvůli objektivnímu nedostatku Čechoslováci svá auta hýčkali a všelijak si je vylepšovali. Mnoho z chytrých doplňků potkáváme dodnes, ale už jako součást výbavy. Moderně, často i skrytě.
Dnešní motorista má široké možnosti, jak vůz přizpůsobit svým požadavkům. Začíná to výběrem z mnoha modelů, pokračuje volbou z několika úrovní výbavy a nekončí ani zaškrtáváním jednotlivých příplatků, jichž nabízejí některé automobilky i desítky stran v cenících.
Máme tu totiž i originální příslušenství, a to jsme stále ještě neopustili značkového prodejce. Od něj může auto odjet k úpravci, specialistovi na odhlučnění a audiosystémy.
To dříve museli Češi vystačit s pár variantami jednoho, nanejvýš dvou modelů domácí automobilky a pár značkami východního bloku. Když už se do Československa přes Mototechnu či Tuzex dostalo pár západních aut, šlo většinou o základní varianty, které v socialistickém akváriu úspěšně tajily, že okna se na Západě dávno spouštějí tlačítkem a chládek ve voze může být díky klimatizaci i v létě.
Pojďme si zavzpomínat na nejčastější automobilové doplňky a to, co je nahrazuje dnes.
Hudba v autě
Býval to jeden z vrcholů dodatečné výbavy. Autorádio! Snažil se i český elektrotechnický průmysl – Teslu Orlík měli mnozí už ve Škodě Spartak na konci padesátých let. Skládalo se ze samotného autorádia, jeho zesilovače a reproduktoru. Umístění těchto věcí bylo otázkou umu a důvtipu – na reproduktor bývalo u starých aut někdy místo v palubní desce. S umístěním repráků se Češi trápili ještě v osmdesátých a počátkem devadesátých let, kdy už se na trh občas kromě výrobků Tesla dostala autorádia normovaného jednodinového formátu od značek Prosonic, Sencor, či dokonce Sony a Panasonic. Okamžitě se stala klíčovým podpultovým sortimentem a dlouhá léta jednou z nejvíce kradených věcí. Pamatujete, jak si řidiči ovládací panel, nebo dokonce celé autorádio takzvaného šuplíkového provedení nosili stále s sebou?
Současnost: Autorádio je většinou jednou z funkcí centrálního informačního systému vozu. Dotykovým displejem jej ovládáte na místě, kde autorádio historicky bývalo. Ale fyzicky jsou jeho funkce kdekoliv v útrobách vozu. Výhodou je nezcizitelnost, nevýhodou nemožnost po zastarání či v případě nespokojenosti vyměnit za jiné. Nejprodávanější model Octavia dnes podle výbavy nabízí tři varianty reprosoustavy. Místa pro reproduktory mají vozy ve dveřích, vnitřních obkladech sloupků, palubních deskách, basové subwoofery bývají v zavazadelníku. V dnešních autech už ale často chybí jakýkoliv přehrávač. Tedy nejen kazet, ale i disků CD – ten někdy bývá volitelný a umístěný třeba v přihrádce před spolujezdcem. Jinak se vedle přehrávání z USB čím dál častěji přechází na on-line zdroje hudby z mobilního telefonu.
Vylepšujeme i teď
Lidská šikovnost nevymizela, ale přesouvá se do specializovaných firem pracujících pro nejnáročnější zákazníky. Ty do systému doplní zesilovač, reproduktory vymění za lepší, a hlavně celý vnitřek vozu rozeberou a vylepí protihlukovými materiály.
Kam s repráky?
Tuzemské vozy dříve neměly tvarové výplně dveří a od výrobce připravené místo na reproduktory. Ty se tak různě zavěšovaly pod palubní desku a montovaly na plato pod zadním sklem. Když se pak Češi po převratu rozjeli pro západní auta, měli jen na jejich nejnuznější verze, kde to s místem pro reproduktory nebylo lepší. Nejsnazší způsob byl vyřezat díry v krycím platu zavazadelníku. Co na tom, že na nerovnostech skákalo a rachotilo a při hlasitější reprodukci také. Radost z hudby ve voze neznala mezí a pořádné audio Češi většinou neznali ani ze svých domovů. Pohled do otevřeného kufru tak pravidelně hyzdila opačná strana reproduktorů a zavazadly jste nesměli utrhnout kabely k nim. A plato vám musela zdvihnuté podržet manželka, protože pod vahou „repráků“ se přetrhly šňůrky, které je měly zvedat – či rovnou kapitulovaly samotné plynové vzpěry. Ještě smutnější to bylo v bazarech: reproduktory byly vzácnost, takže lidé prodávali auta jen s dírami po nich, či si rovnou plato nechali celé.
Autorádio
Lišty na bocích
Naši předci si vozů vážili, protože na ně vydělávali déle a nemohli si jen tak koupit nové – i na ty z východního bloku se čekávalo v dlouhých pořadnících. Karoserie proto před škrábanci chránívali plastovými lištami. Ty nejběžnější vypadaly jako gumové strukturované pásy. Bohužel se v teple odlepovaly. Snaha majitelů napravit to jediným dostupným lepidlem značky Chemoprén vedla k odlepení o týden později a upatlaným pruhům na dveřích už navždy.
Současnost: Boční ochranné lišty se časem staly běžnou součástí výbavy aut už z výroby. Na dveřích většinou držely podstatně odolnějším tvarovým spojením, různými příchytkami a druky. Ve dveřích za tím účelem byly vystřižené otvory, občas i kopírující celou lištu. Na hranách plechu však vznikla vysoce korozně riziková místa, a pokud navíc lišta byla z tvrdšího materiálu a o plech se třela, bylo na rezavé koláče zaděláno. Moderní podoba lišt se tak z aut vytratila především kvůli garančním nákladům na boj s korozí. Výjimkou jsou vozy s komplexní ochranou boku z měkkých plastů – jako například Citroën C3.
Lišty na bocích
Střešní okno
V dobách, kdy auta neměla klimatizaci, bylo střešní okno pro mnohé spásou – od dlouhých jízd s otevřenými bočními okénky umělo přinejmenším nastydnout rameno, ti nejméně opatrní si vykoledovali třeba zánět středního ucha. Původní podoba okna například od firmy Thorax se montovala po vyříznutí otvoru ve střeše a jejím obložení. Rám střešního okna pak znovu narušenou stropnici přitiskl k plechu. Výklopné muselo v rámu těsnit, což se v praxi mnohdy nedělo a daní za lépe větraný interiér bylo zatékání do vozu.
Současnost: Pokud chcete střešní okno, musí je auto mít už z výroby. Takový vůz má i jiný skelet, když místo výztuhy mezi středními sloupky je rám okna. Dnešní střešní okna jsou elektricky ovládaná, výklopná i posuvná. Výrobci vzdali marné snahy, aby guma s rámem těsnila. Kolem celé posuvné části je okapní žlab, kam normálně při dešti proniká voda. A v jeho rozích jsou odtokové hadičky vedené sloupky karoserie pod auto. V rámci pravidelného servisu se má kontrolovat jejich průchodnost. Kdo je nechá ucpat, tomu střešní okno může zničit auto. Po přetečení okapu se voda dostane na stropnici, která ji většinou nepropustí. Pokračuje obklady sloupků až pod koberce, které jsou také dělané tak, aby vlhkost nepropouštěly. Naopak zvuková a tepelná izolace pod nimi, dnes obvykle z recyklovaného textilu, je výrazně nasákavá. Než začnete ve voze pociťovat pach plísně, udrží i mnoho litrů vody. Demontáž koberce pak odhalí zrezlou podlahu a rozpadlé kabelové svazky – na problém se paradoxně mnohdy přijde při hledání elektrických závad.
Střešní okno
Panoramatická zrcátka
Ještě první Škoda 1000 MB neměla z výroby ani jedno vnější zpětné zrcátko, řidiči muselo stačit jen vnitřní. Aspoň to levé si řidiči doplňovali často hned, později se z toho stala povinnost. Původní zpětná zrcátka neměla zrovna široký zorný úhel, takže vozidlo, které je už téměř vedle vás, prostě nebylo vidět. Do jejich rohů se tak lepila plastová zrcátka s širokým záběrem.
Současnost: V roce 2009 Evropská unie zvětšila povinnou plochu zpětných zrcátek a automobilky už nemohou tuto věc šidit, jako to činily třeba škodovky z přelomu tisíciletí s pověstným malinkým pravým zrcátkem. Ta současná mají většinou zcela vyhovující parametry a není potřeba je vylepšovat. I do osobních aut, zatím jen jako volitelná výbava, pronikají kamery místo zpětných zrcátek – náklaďáky si tak aerodynamiku vylepšují už zcela běžně. Věc má jednu zásadní nevýhodu – zabíraná plocha se nemění s pohyby vaší hlavy, není možné ji tak trochu natáhnout nahoru, když chcete vidět na obrubník. Jedna panoramatická věc se ale v osobácích chytla: auto blížící se ve slepém úhlu ukazuje oranžová kontrolka – v zrcátku nebo ve sloupku dveří. Od roku 2022 se dokonce stává elektronická kontrola slepého úhlu pro nově homologovaná auta povinnou.
Kvůli dětem
Pamatujete na obří zrcátko, které jste nasadili na klasické zpětné? Zabralo ve finále tolik místa z čelního skla! Časem přibylo malé vypouklé zrcátko – výklopné, když jste chtěli. Aby řidiči měli přehled o dětech na zadních sedadlech, chytla se hlavně v autech kategorie MPV. Za příplatek bývá dodnes, ale vyloženého boomu se nedočkalo.
Panoramatické zrcátko
Ochlazení vozu
Automobilový průmysl v zemích rady vzájemné hospodářské pomoci čili RVHP, kam Československo v osmdesátých letech patřilo, zcela ignoroval požadavky zákazníků na tepelný komfort v létě. Klimatizace, kterou americké vozy začaly plošně mít po válce a německé, italské či francouzské od šedesátých let, tak nenabízela žádná automobilka východního bloku. I v papalášských Tatrách 613 to byla vzácnost občas se vyskytující od její třetí série. Vrcholem letního komfortu ve voze tak byl pro našince elektrický ventilátor umístěný za čelní sklem. Vzduch ochladit nedokázal, ale zvýšil proudění ve voze. Jeho připojení bylo opět o šikovnosti: mnozí jenom dráty nějak namotali do pojistkové skříně a pak se moc divili, když místo kýženého ochlazení vyšlehly plamínky.
Současnost: Žádná automobilka už u nás vlastně neprodává vozy bez klimatizace. Sem tam ještě takový najdete v ceníku, ale jen proto, aby mohla být „cena od“. Auta, která po stisku tlačítka s hvězdičkou nezačnou chladit, zkrátka nejsou prodejná. Ani v bazarech. Přesto větráky coby doplňky do aut nabízejí různé firmy dodnes – připojení je jednodušší. Stejně tak mnozí i dnes používají mokré ručníky do oken a další vychytávky. Existuje totiž nemalé procento řidičů, co klimatizaci kvůli následným potížím v krku během jízdy v létě nepoužívají.
Elektrický ventilátor
Masážní sedadla
Vzpomínáte na dřevěné korálky, které mívali lidé navlečené na sedačkách? Určitě ano! Na dlouhých cestách masírovaly záda a udržovaly ventilaci mezi nimi. Jenže obvykle s nepříliš prodyšnými sedadly. Ale když už s korálky sedačky nechladily, aspoň se díky nim člověku tolik nelepila na záda košile.
Současnost: Odvětrávání sedaček je čím dál častější a čím dál oblíbenější položka příplatkové výbavy. Nabízí ji většina automobilek od střední třídy výše. Masážní sedačky už pronikají i do kompaktní třídy, byť obvykle jen v jednoduchém provedení, které k masáži využívá střídavé vysouvání a posouvání bederní opěrky. Dražší vozy mají v sedačkách mnoho pohyblivých segmentů a v palubním menu si můžete nastavovat druh masáže, její rychlost a intenzitu.
Masážní sedadla
Dečky před chladičem?
Vybavujete si hnědé koženkové dečky před chladičem? Svého času je měla každá Škoda 120. Zlepšovaly topení v zimním období. Termostat by sice teoreticky měl udržovat teplotu kapaliny v motoru kolem osmdesáti stupňů, jenže než zavře, chvíli mu to trvá. A pokud teplota kapaliny v chladiči mezitím spadne na minus dvacet, po jeho otevření vlétne do motoru tolik chladné vody, že než termostat zavře, je motor opět podchlazený. Právě k tomu, aby se tepelné výkyvy omezily, sloužily dečky. Chudším a méně shánčivým motoristům i pouhé kartony před chladiči…
Současnost: Současná nová auta mají motor vpředu. Kromě kapaliny je dost ochlazován i proudícím vzduchem, který k němu proniká přes chladič. Ač aktivní klapky před chladičem, které do velkosériových aut zavedlo poprvé BMW v roce 2007, bývají zmiňovány zejména v souvislosti s aerodynamikou, v zimním období spolehlivě plní funkci někdejších deček. Tedy omezují přístup mrazivého vzduchu k chladiči i samotnému motoru. Takhle vypadají v současnosti – na snímku u Škody Fabia IV.
Dečka před chladičem
Teploměry
Informace o vnější teplotě je pro řidiče klíčová. Kolem nuly totiž musí dávat pozor na namrzlou vozovku. V autech tak potřebný údaj se začal častěji objevovat až v osmdesátých letech, plošněji pak v devadesátých jako součást palubního počítače. V té době byl v Česku hitem digitální teploměr, od nějž bylo potřeba z vozu vytáhnout kabel ven, nejčastěji do zpětného zrcátka. Felicia jej mívala každá druhá, neboť originální palubní počítač z výroby coby drahý příplatek pro dražší GLX měla tak jedna z tisíce. Opravdu velmi velmi populární výbavou pak byl i teploměr vnitřní – často jako součást okrasné hlavice řadicí páky.
Současnost: Vnější teploměry bývají součástí palubního počítače nebo moderních informačních systémů. Občas se ale stane, že se na něj zapomene. Třeba Nissan Navara z let 2015-2016 coby auto za milion ukazatel vnější teploty vůbec neměl. A i Světem motorů dlouhodobě testovaná Dacia Duster nám vnější teplotu zobrazuje jen v případě, že zrovna nezrcadlíme mobilní telefon. S informací o vnitřní teplotě je to jednodušší: vytratila se úplně! Na automatické klimatizaci si nastavíte, kolik má být ve voze stupňů. Ale kolik v něm aktuálně je? To se nedozvíte, když si nevezmete dovnitř teploměr vlastní…
Teploměr
Osvětlení motoru
U starých aut bylo běžnou součástí výbavy takovéto osvětlení motorového prostoru. Z vozového parku v ČSSR jej měla ruská auta: žigulíky, volhy, moskviče… ale třeba i stará octavia. Tam se oblíbený prvek dostal do standardní výbavy v roce 1962, svépomocně si jej pak mnozí dodělávali i na starší kusy.
Současnost: S příchodem Škody 1000 MB v roce 1964 domácí výrobce prohlásil, že moderní vozy mají motory tak spolehlivé, že vystačí s plánovanou údržbou vykonávanou přes den či v osvětlených dílnách. A toho se automobilky – nejen ta domácí – drží dodnes.
Osvětlení motoru
Ochrana hran dveří
Odíráním na celém autě trpí nejvíc hrany dveří. Stačí zaparkovat blíže u zdi, neopatrně otevřít a už se vlhkost a vzduch zakusují do holého plechu. Ochrana hran dveří bývala dřív skoro na každém autě, často i s odrazkou. To aby auta za vámi viděla, že vůz stojící na krajnici má třeba otevřené dveře. I chudším motoristům odrazky suplovaly světýlka, která měly nedostupná Škoda 110 R či vozy Lada.
Současnost: Se třetí generací modelu Focus v roce 2012 přinesl Ford výsuvné ochrany dveří. Jakmile je otevřete, vyskočí pryžová lišta a obejme hranu plechu. Chytrý nápad umí i pozlobit: po zavedení ve Škodě Kodiaq jsou známy případy, kdy lišta zachytla a natrhla nevěstě závoj. Podobně věc proklínají mechanici, když začnou váznout lanovody ve dveřích.
Ochrana hran dveří
Co téměř, či úplně zmizelo
- Zástěrky
- Tygří potahy
- Manuální palivoměr
- Popelníček v zadních dveřích
- Otevírání auta číselným kódem
- Stěrače světlometů
Toaleťák pod klobouček a předchůdci palubního počítače
Pamatujete držáky poznámkových bloků s přísavkou na čelním skle? Naši předci si do nich zapisovali vše, co my dnes nadiktujeme do mobilu. Dále pak suplovaly činnost palubního počítače – natankované množství benzinu dokázala šetřivá hlava rodiny rychle podělit najetými kilometry. S těmi to také nebylo tak jednoduché. Denní počítadlo kilometrů se třeba u tuzemských vozů objevilo až v roce 1976 s řadou 742, tedy takzvanou stodvacítkou. Do té doby si musel motorista zapisovat stavy kilometrů při každém tankování a následně je odečítat. Za tím účelem existovalo i malé počítadlo s rotujícími číselníky, které jsme také vídali nalepené na palubní desce. A kus vedle něj držák na tužku. Československé ženy si náležitě vyhrály s pletenými kloboučky vystavovanými pak na desce za zadním sklem – v útrobách kloboučků se skrýval toaletní papír. Dnes se pro náhlou potřebu během jízdy v autě vozí spíš vlhčené ubrousky.
Doporučujeme
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat