Projeli jsme 8 zemí za 8 dní elektromobilem: Děs, sranda i ponaučení!

Lavora per favore: v italštině to volným překladem znamená „Funguj, prosím!“ a odkazuje k úvodní fotce a zároveň nejkritičtějšímu momentu naší cesty Evropou. Vysoko v Alpách, když začala padat tma a teploměr ukazoval sedm stupňů nad nulou, jsme se báli, že budeme muset u nabíječky v Ponte di Legno neplánovaně přenocovat – kolem bodu mrazu v elektroautě. Naštěstí se tak nestalo, jedinou krizi jsme přežili a jinak si osm dní až nečekaně užili.

Nešlo nám tentokrát o lámání historických rekordů jako před patnácti lety, kdy jsme zvládli s dieselovou toyotou projet za dvacet čtyři hodin hned šestnáct zemí Evropy.

Letos jsme zvolili dovolenkové tempo, viděli spoustu krás a desítky kilometrů nachodili dobrovolně pěšky, takže jsme auto odstavili klidně na čtyřicet hodin.

Ale popořadě. Země první, Česko: nasedejte, vyjíždíme!

TEST Škoda Enyaq iV 80 – Uměl bych s ní žít. Asi

1. den: Z Prahy k Bledu

Z redakce v pražských Holešovicích vyjíždíme v deset ráno plně nabitým autem, což značí 77 kWh využitelné energie. S kombinovanou spotřebou do 17 kWh/100 km slibovanou výrobcem by to znamenalo ujet 450 kilometrů. Ale zaprvé se nehodláme ploužit po dálnici devadesát a zadruhé chceme baterii udržovat co nejčastěji mezi dvaceti až osmdesáti procenty. Takže je jasné nad červencové slunce, které žhne jak na Sahaře, že dobíjet budeme dřív.

Náš plán má první zastávku u poslední české rychlonabíječky Pražské energetiky, jejíž modrý čip nám poslouží na celou cestu Evropou. Pomáhá nám přehledná aplikace, která ukazuje všechny smluvní dobíjecí stanice PRE v Evropě.

Onou zastávkou jsou Litvínovice u Českých Budějovic, po 160 kilometrech z redakce k nim přijíždíme v 12.40 s šedesáti procenty baterie. Zpět na 100 % se dostáváme za jednačtyřicet minut, což je čas tak akorát na větší nákup v supermarketu naproti. A cena? 375 Kč, což vychází na 10,74 Kč  za kWh. Pro srovnání: na malé a pomalé nabíječce PRE jsme den před cestou „tankovali“ v Holešovicích za 6,60 Kč.

A jízda? Upřímně, necelé tři hodiny na českých silnicích jsou řidičsky tím nejhorším na celé osmidenní cestě. Kolony v Praze, pak u Benešova, dál v Českých Budějovicích. K tomu šílené vedro atakující čtyřicítky, nápad šetřit spotřebu vypnutím klimatizace se tudíž nelíbí nikomu v autě. Jsme rádi, když ve dvě odpoledne necháme hlemýždí Česko za sebou a překračujeme hranice do Rakouska.

Tam se nejprve sháníme po papírové dálniční známce. Dá se pořídit i elektronická, tu ale nepodnikatelé nemohou použít s okamžitou platností. Proč? Kvůli povinné čtrnáctidenní lhůtě pro vrácení zboží. Platná je nejdříve osmnáct dní po nákupu.

Kudy jsme jeli

My si na čerpačce kupujeme nalepovací na okno a ani nemusíme použít němčinu. A sice díky našemu bílému tričku s logem časopisu. „Jé, Svět motorů! Ten znám,“ říká nám Eliška za pultem. Tak jako mnoho mladých Češek dojíždí za prací denně do rakouského příhraničí. Platíme 9,90 eura (240 Kč) za desetidenní kupon, přejeme Elišce hezkou službu, vinětu nalepujeme na čelní sklo enyaqu, jehož středový displej hlásí sedmatřicet stupňů venku, a valíme dál. Po S1, A7, A1 a A9 směr Graz a Slovinsko.

Zastavuje nás až mýtnice Mautstelle Bosruck Liezen, kde ve čtyři odpoledne po 360 kilometrech z redakce platíme 6,50 eura (160 Kč) za sérii alpských tunelů. Jedeme se spotřebou pod 18 kWh, což je na dálnici slušný výkon. Ale baterie i tak klesá k 20 %, pod něž se nechceme kvůli co nejefektivnějšímu nabíjení v rozmezí mezi 20 až 80 % dostávat. Takže sjíždíme lehce z trasy do Judenburgu, kde nám aplikace PRE v mobilu ukazuje obsazený jediný ze tří slotů rychlonabíječky 200+ u McDonaldu. Ideál vzhledem ke kručení v břiše, jenže…

TEST Škoda Enyaq Coupé RS iV 4x4 – Jak zapadá do rodiny?

Když odbočujeme k nabíječce, právě k ní po bok hlášené černé tesly zacouvává ještě modré BMW. Což by nevadilo, jenže navzdory třem kabelům jsou u nabíječky jen dvě parkovací místa. Stoupáme si vedle, tam ale šňůra nedosáhne. Museli bychom zastavit z druhé strany do příjezdového pruhu McDrive, a to se nám nechce. Není to fér vůči ostatním řidičům a my nejsme na hraně krize.

Hledáme jinou možnost, tou je ultrarychlá nabíječka na Rosentaler Strasse v Klagenfurtu mezi Penny a dalším McDonaldem. Aplikace v telefonu nám dokonce ukazuje fotku, jak to tam vypadá: parkovací místa jsou vyřešena mnohem lépe.

Zastavujeme tam po 520 kilometrech od Prahy, a tedy 360 kilometrech od nabíjení v Litvínovicích. Baterie ukazuje 18 % (dojezd 115 kilometrů). Za 58 minut, které trávíme na jídle, pošle stojan do škodovky 62 kWh, baterie posiluje na 94 % (dojezd 480 kilometrů) – a můžeme dál. První nabíjení mimo Česko nás přišlo na 788 Kč, což značí 12,80 Kč za kWh – levnější už žádná další rychlonabíječka nebude.

Máme skvělou náladu, do třetí země – Slovinska – nám chybí necelých pětadvacet kilometrů po prázdných horských silničkách a průjezd jedenapůlkilometrovým hraničním tunelem. Řidičská paráda!

Tady to řidiče baví! Tipy na nejkrásnější silnice

Je přesně osm hodin večer, když za tunelem Ljubelj zastavujeme ve třetí zemi naší výpravy. Slovinsko na první pohled? Krásné hory, pod nimiž trochu méně bolí koupě elektronické dálniční známky. Sedm dní za 390 Kč vypadá proti rakouské desetidenní za 240 Kč docela předraženě.

První den nás čeká už jen pětačtyřicet kilometrů k jezeru Bled, kde vzhledem k večerní hodině parkujeme zdarma. Baterie ukazuje 83 %, a tak nás ani nemrzí, že zastavujeme nikoliv na pomalé nabíječce u jezera, ale vedle na běžném parkovišti. Den končíme pořádným výšlapem na Bledský hrad, odkud je i po setmění nádherný výhled na Julské Alpy, jezero i místo, kde složíme hlavy.

2. den: Báječné Julské Alpy

Slovinsko si chceme užít, a tak u Bledu zůstáváme na dvě noci. Enyaq si moc nezajezdí, vlastně jen na sever k soutěsce Vintgar a na západ k Bohinjskému jezeru, odkud po svých šlapeme k vodopádu Savica a pak hodně strmým horolezeckým výstupem s třemi stovkami výškových metrů na každém kilometru k zajímavému jezeru, o němž píšeme samostatně.

Celkem to za volantem značí pouhých sedmdesát kilometrů, což baterii ubere jen z 83 na 67 %.

Zážitek ze Slovinska: Črno jezero

Bled je nejslavnější, Bohinj největší, vykoupali jsme se v obou, ale nejvíc nás dostalo nenápadné a lidem náročně dostupné Črno jezero. Leží 1319 metrů nad mořem a vyšplhat k němu znamená jít neustále nahoru po skalách, občas i řetězech, někdy dokonce jen skobách. Ale ty výhledy! A i cílová odměna stojí za to. Když do jezera po několikahodinovém výstupu skáčeme z obřích balvanů, jsme tu úplně sami. Tedy až na ryby a nečekané množství mloků. Zajímavostí je, že jezero nemá žádný povrchový přítok ani odtok. Voda do něj plyne pod zemí – a mizí do vodopádu Savica.

Črno jezero

3. den: Jadran volá!

Užili jsme si hor, je čas opět vyrazit, vábí nás moře. K tomu slovinskému je to zhruba dvě stě kilometrů, po dálnici naprostá pohoda. Po čtyřiceti se stavíme dobít baterky, i když nás to nijak zvlášť nenutí, máme 59 %. Ale benzinka se silnou nabíječkou je přímo na odpočívce dálnice A2 u Šenčuru, a tak stavíme. Doplníme tu jen 18 kWh za čtyřiadvacet minut, pouze si odskočíme na toaletu, omyjeme auto a jsme na 80 %. Dobře že jsme nabíjeli tak málo: kWh tu totiž přijde na šílených 22,70 Kč. Jde o absolutně nejvyšší částku za celých osm dní. Ale značí to při krátkém nabíjení 414 korun, a tak nad tím mávneme rukou. „Příště však už na rychlonabíječku ve Slovinsku ne,“ slibujeme si.

S pohodovým polštářem nám zbývá 190 kilometrů do Chorvatska, letos zcela bez front – Chorvaté se ke vstupu do schengenského prostoru na hranicích hrdě hlásí a my si pochvalujeme, že čtvrt hodiny od přechodu jsme u slaných vln.

Umag je zalitý sluncem, nabíječek si sice všímáme, ale nepotřebujeme je. Raději si skočíme do centra tohoto báječného letoviska a necháme se zlákat i známým tenisovým turnajem. Ten v červenci k Umagu patří podobně jako Tour de France k Paříži.

TEST Škoda Enyaq RS iV – Svižný sympaťák do zásuvky

V pozdním odpoledni jsme zpátky ve Slovinsku. Naším cílem je pro změnu nejromantičtější město slovinského Jadranu, přezdívané Malé Benátky – Piran. Ten je zvláštní tím, že do něj nejezdí auta. Turisté je musejí nechávat dál od starého města, místní mohou blíž, za závoru – ale my tentokrát taky! Právě za ní je totiž nabíječka – a protože máme elektromobil, můžeme za závoru přímo ke krásné promenádě s možností skákat rovnou do moře a po žebřících z něj vylézat. Díky nabíjení auta nám Slovinec v budce ukazuje čtyři prsty: „Máte čtyři hodiny zdarma.“ Koupeme se tedy v průzračném moři a při tom se z padesáti metrů díváme, jak se náš enyaq dobíjí z obyčejného stojanu AC.

Je od stejné firmy Petrol jako rychlonabíječka na dálnici, ale kWh místo 22,70 Kč nestojí ani polovinu: 10,10 Kč. Za 368 korun tak dostaneme dvakrát víc energie než za 414 korun na dálnici. K tomu si stihneme pošmáknout na pivu u moře, projít se do starobylého centra, roztáhnout ruce na místním náměstí, vystoupat na hradby, nakoupit suvenýry, dát si báječnou zmrzlinu a po třech a půl hodinách nabíjení z 37 na 89 % procent si říci, že to bylo fajn – a je čas přejet k opravdovým Benátkám.

Je půl deváté večer, kdy vjíždíme do Itálie. Tam strávíme čtyři následující dny a zažijeme největší nabíjecí dobrodružství.

Zážitek z Chorvatska: Umag

Istrii mají rádi naši čtenáři – a my taky. Na reportáži osm zemí za osm dní jsme si sem, přiznáváme, jen odskočili. Hlavní bylo zkusit hraniční přechod, když je letos poprvé bez kontrol. A pak se samozřejmě kouknout na Jaderské moře. Zvolili jsme „bránu do Istrie“ = staré město Umag s krásným přístavem, zajímavou jachtařskou marinou, kde nechybějí ani nabíječky elektromobilů. Ale o ně nám tady nešlo. Přivolaly nás spíš odskoky tenisových míčků. Právě v Umagu se už třiatřicet let hraje v aréně miláčka Chorvatů Gorana Ivaniševiče turnaj ATP Tour o nemalé peníze. Letos se na něm ukázali ve skvělém světle jak mladíci typu Čecha Lehečky, tak veteráni: třeba vítěz z roku 2006 Švýcar Wawrinka se probojoval po sedmnácti letech opět až do finále a (neúspěšně) se bil o největší kus z koláče půl milionu eur.

Umag

4. den: Slunné Benátky

Tak tedy Itálie. Přijíždíme sem na noc ze třetího do čtvrtého dne a jdeme rovnou spát. Z Benátek – první štace naší páté země – chceme vidět a zažít co nejvíc: hned od snídaně a ranní kávy u gondoly.

Elektromobil nám k tomu může dopomoci. Jak? Nechat auto na některé z desítek malých nabíječek u mostu do starých Benátek a dojet tři zastávky busem je mnohem lepší volba než pokoušet štěstí na kraji ostrova na některém ze zaplněných parkovišť za tučných 35 eur.

My máme díky noclehu o odstavení auta postaráno, baterii z Piranu stále docela plnou. Nehodláme se tedy stresovat, že nabíjení přetáhneme a jiným zájemcům zablokujeme – s tímto klidem si užíváme slavné město hodiny a hodiny po svých až do šesté večer.

Nabíjení č. 5 spácháme až na cestě směr Lago di Garda mezi půl sedmou a čtvrt na osm. Nedaleko Padovy, 1165 kilometrů od startu celé cesty, je to moc příjemná sedmačtyřicetiminutová zastávka.

Video: Prozkoumali jsme chytré detaily Škody Enyaq. Tímto vás chrání před zlodějíčky

Nejenže nám za tu dobu přibude 48 kWh a baterie si polepší z 29 na 88 % (místy teče do auta kabelem přes 70 kW), ale my na benzince, jíž je ultranabíječka od Enelu součástí, vystoupáme schody do příjemného salónu „Old wild west“ , kde dělají skvělá pálivá křidýlka za rozumnou cenu. A ještě nám k tomu načepují plzeň s neznalostí, jak vypadají ucháče pro slavné české pivo dnes, takže nám nad dálnicí stojí na stole 0,6 litru zlata za cenu 0,5…

A cena za nabití? Necelých osm stovek. Jak ukazuje naše přehledná tabulka na straně 7, všechna tři nabíjení v Itálii u Enelu nás vyjdou stejně: na 16,45 Kč za kWh.

S příjemně polechtaným žaludkem si dáváme za volantem poslední dnešní hodinu a půl k Lagu di Garda, dalšímu noclehu naší expedice. Když tam před devátou večer přijíždíme, ukazuje baterka 47 % a dojezd rovných 200 kilometrů.

5. den: Italská jezera a hory

Jsme u Laga di Garda, kde se ale poválíme jen chvilku s báječným ranním pečivem a šunkou Praga. Láká nás totiž výlet na neobyčejný pěší trek dvaapadesáti tunely v horách, což znamená vrátit se trochu zpět na východ, ale stojí to vážně za to. Včetně šestého nabíjení po 1410 kilometrech na naší cestě v příjemném městečku Villa Lagarina.

Aplikace PRE nám tu hlásí volná místa u 50kW stojanu, nám do škodovky teče většinou 40 kW. Ale i tak jsme za padesát čtyři minut, kdy si projdeme romantické centrum, ze 40 % (dojezd 200 kilometrů) na 80 % (dojezd 400 kilometrů) a můžeme dál. Italská cena 16,45 Kč/kWh platí i tady, takže za 41 kWh nám PRE u Enelu účtuje 673 Kč. Cestou zpět z 52 tunelů opět k noclehu u Gardského zkusíme vodu i v jiných jezerech – a i ta je to moc fajn.

Jezerům Livigno, Cancano a San Giacomo a horských masivů mezi nimi, které se tyčí téměř tři kilometry vysoko.

6. den: Modleme se!

Opouštíme Gardu, naším dalším cílem je vysoko položené Livigno. Tenhle úsek cesty považujeme kvůli obrovskému převýšení za nejhůře odhadnutelný – a praxe nám ukáže, že jsme se neobávali nadarmo.

Protože šplhání vysoko do hor může udělat se spotřebou elektroauta pěknou paseku, volíme dobíjecí zastávku raději už v Tione di Trento. Ale ouha, nabíječka hlásí chybu. Nijak zvlášť nám to nevadí, beztak se chceme zastavit ve slavné Madonně di Campiglio, kde je také rychlý stojan a leží jen o třicet kilometrů dál. Ale ouha: „Error code“ se nám na stojanu DC po chvíli objeví i tady a červený křížek svítí i u pomalého AC.

Posádka začíná být nervózní, protože další smluvní nabíječka je až v Ponte di Legno, vzdáleném 55 kilometrů a nám enyaq ukazuje dojezd už jen 50 kilometrů. Ale spíš věříme 28 % a faktu, že z Madonny pojedeme víc z kopce. A skutečně, za chvíli máme jen díky rekuperaci na displeji 30 % a dojezd 180 kilometrů.

Přesto už se těšíme, jak se v Ponte zajistíme. Nabíječek je v tomhle městě přes deset, mnohé ultrarychlé včetně těch od Enelu, na které nám funguje čip. K jedné z nich, zcela volné, přijíždíme se 14 % baterie a dojezdem 43 kilometrů. Přikládáme čip a stojan hlásí: „Identificazione fallita“ (autorizace se nezdařila).

Bojíme se, že se stalo něco s čipem, voláme na PRE, tam ale během chvilky zjistí, že je v pořádku. Rozlousknutí nám dává Ital, který přijíždí k vedlejšímu stojanu, vytahuje domácí kartu – a dopadne stejně. Projíždíme aplikaci PRE a vidíme, že červeně svítí i ostatní místa včetně dvou, kde jsme v pohodě nabíjeli včera a předevčírem. Vypadl celý Enel.

Konečně dostupná Škoda Enyaq? Stojí pod milion, ale má malý výkon i baterku

Zkoušíme tedy další stanice od jiných provozovatelů ve městě v dosahu zhruba kilometr. Znamená to však stáhnout si aplikaci, autorizovat v ní Česko, což ale na rozdíl od Izraele či Kypru u první kupodivu nejde – a taky se připravit na dvojnásobnou částku, ke 2000 Kč za dobití do 100 %. Znovu mezitím klikáme na aplikaci PRE, a ejhle – naše nabíječka se z červené mění na zelenou = volno a funkční. Vracíme se tedy, znovu přikládáme čip – a energie teče.

Trávíme tu čas do půl desáté večer, kdy teploměr padá pod sedm stupňů – jaký rozdíl proti Benátkám, kde bylo skoro čtyřicet. Ale to hlavní: ze 14 % máme dobito opět na 100 %, trvalo to 73 minut, kdy nám přiteklo 65 kWh za 1067 Kč. Nejdramatičtější nabíjení celé expedice máme za sebou a míříme nocí dál a výš do Livigna.

7. den: Odpočívej, enyaqu!

Po dramatickém šestém dni si dáváme oraz. Enyaq zůstává celý den zaparkovaný přes dva tisíce metrů nad mořem u apartmánu nad Livignem, kam jsme dojeli k půlnoci.

Zážitek z Itálie: 52 tunelů

Znáte Stradu delle 52 Gallerie? Ne? Tak to někdy napravte. Tohle unikátní dílo vybudované italskými vojáky během první světové války leží třicet kilometrů od Gardského jezera. Zastavujeme s enyaqem v Colle Xomo v nadmořské výšce 1058 metrů, kde je velké parkoviště zdarma, a během pár hodin vystoupáme až do dvou tisíc metrů. Přitom projdeme 52 tunely vytesanými ve skalách. Kvůli používání tažných zvířat k zásobování a přepravě těžké techniky měla cesta tunely minimální šířku 2,2 metru a v zatáčkách alespoň tři metry. Některé tunely mají jen pár desítek metrů, ale třeba devatenáctý měří 318 metrů. Nejpůsobivějším je hned ten dvacátý, který se vine skálou vzhůru po spirále, aby nás vyhodil ve skalním ostrohu. Stejně působivé jako tunely jsou cesty mezi nimi a nádherné výhledy do kraje. Jsme nadšeni a obdivujeme, co před sto a pár lety italští vojáci s tehdejšími možnostmi dokázali.

Strada delle 52 Gallerie (52 tunelů)

8. den: Západní toulky

Poslední den expedice. Nás i enyaq čeká pět zemí, přes 800 kilometrů a trojí dobíjení.

Vyrážíme se 78 % baterky a odhadovaným dojezdem 320 kilometrů. Hravě ho překonáme. Jedeme pomalu, neb dost prší a poslední kilometry italské silnice se lesknou jak zrcadlo. Švýcarsko pak začíná serpentinami, kde se vyplácí jet pomalu nejen kvůli policistům.

Celé Švýcarsko projíždíme po okreskách. Dálniční známka jde totiž koupit pouze roční za čtyřicet franků (1000 Kč), a navíc se platí za tunely – třeba za jednosměrný letní průjezd tunelem Munt La Schera od Livigna na sever patnáct franků (375 Kč).

Nic z toho se nás netýká, volíme cestu na jih od Livigna kolem jezera Lago Bianco a dál přes slavná zimní střediska Svatý Mořic a Davos. Znamená to pohodovou cestu silnicemi č. 29, 27 a 28. Tu a tam se najde nějaká práce na silnici nebo hodně pomalé auto – někdy i deset za sebou. V našem případě jde o jízdu pestrobarevných „kachen“ – Citroënů 2CV kompletně s českými registračními značkami, které v kopcích ztěžka dýchají 30 km/h. Ale což, spotřeba od posledního nabíjení nám stále klesá, ke konci švýcarského průjezdu už pod 12 kWh. Je jasné, že nabíjet nebudeme tady ani v sedmé zemi naší expedice.

Lichtenštejnské knížectví na nás dělá dojem od prvních metrů: upravené vesničky, krásné silnice – všechny včetně dálnic bez jakýchkoliv poplatků. Také nás tu zaujmou registrační značky v opačném gardu než jinde: bílá písmena a čísla v černém poli. Na ukázku parkujeme u jedné takové s pěknou kombinací EL na našem enyaqu a FL na bílé kuze – zaujme to její majitelku. „Proč se mi fotíte u auta?“ začne na nás nejprve německy. „Jé, vy jste ze Světa motorů, koukám,“ pokračuje česky, když jí padne zrak na naši červenou bundu s logem. „My to tu máme v Lichtenštejnsku rádi trochu jiné,“ vysvětluje rodilá Češka, která se do knížectví před lety provdala. Nedivíme se jí, je tu krásně, a tak trávíme v hlavní obci přes hodinu. Do auta nás zahání až opětovný déšť a my vyrážíme směr Bodamské jezero.

Škoda Roadiaq je venku. Poslouží jako obytňák, kancelář i místo pro zábavu a odpočinek

Poslední zemí naší expedice je Německo. Na bosé nohy ho poznáváme ošplouchnutím v Bodamském jezeře – a pak už jen z kabiny auta.

Jsou to příjemné hodiny: dálnice skvělé a infrastruktura nabíječek dokonalá. Vyzkoušíme dvě. Nejprve krátce německé Ionity v Echingu na adrese s vtipným elektrojménem Dieselstrasse, kde nám za dvacet minut přiteče přes 28 kWh a baterka se zvedne ze 42 na 78 %.

A pak absolutní dobíjecí skvost na EnBW ve Wernbergu-Köblitzu. Vyvedená zastřešená řada nabíječek svítí do noci, my s 39 % naposledy přikládáme modrý čip a sledujeme, jak z kabelu proudí do auta 107,3 kW. Pak necháme stojan i vůz v ultrarychlém kontaktu a jdeme naproti na rychlé občerstvení. Už nás nijak nepřekvapuje, že obsluhu pětatřicet kilometrů od hranic tvoří Češi. Za půlhodinku jsme zpátky u auta, baterie hlásí 91 % a dojezd 400 kilometrů. To na poslední úsek cesty do Prahy bohatě stačí. V Holešovicích, 2555 kilometrů od startu na stejném místě jako osm dní zpátky, máme 45 % baterky. Celkovou spotřebu tak zastavujeme na rovných 18,00 kWh.

Zážitek ze Švýcarska: Svatý Mořic

Svatý Mořic, počeštěně Mauricius, byl starověký mučedník a velitel římské Thébské legie. Jmenuje se po něm nádherné švýcarské letovisko, kde se zastavujeme kvůli krásnému jezeru i duchu olympijských her. Hned dvakrát se tu konaly ty zimní: v letech 1928 a 1948. Kombinace pohoří Albula a Bernina a údolí Engadin znamená, že tu slunce svítí přes tři sta dnů v roce. My jsme trefili jeden z těch mála, kdy tomu tak není. V roce 1930 se stala tahle obec prvním místem s ochrannou známkou: Slunce Svatého Mořice. Od roku 1986 je takto chráněno i sousloví: St. Moritz – Top of the World.

Svatý Mořic

Zážitek z Lichtenštejnska: Vaduz

Mluvit o hlavním městě je nadnesené, ve Vaduzu nežije ani šest tisíc lidí. Říkejme mu tedy třeba hlavní obec. Nicméně Vaduz je nádherné místo, jeho symbol – zámek, dříve hrad na skále – se během naší zastávky opravoval. Ale k vidění je mnohem víc. Třeba hlavní třída, to je spojení neskutečné čistoty a moderní architektury. Je hodně znát, že peníze hrají v celém knížectví obrovskou roli. Obyvatelé jsou považováni za jedny z nejbohatších na světě. Samotná země má nulový státní dluh a jedno z nejvyšších HDP na obyvatele na světě.

TEST Škoda Kodiaq 2.0 TDI/110 kW DSG 4x4 Sportline – Geniálně normální auto

Náš verdikt: Dojezd? Záleží na řidiči

Na úplný závěr tu máme odpovědi na otázky, které asi napadnou každého.

1. Dá se s elektromobilem cestovat po Evropě? Naše odpověď zní: Rozhodně ano.

2. Dá se to zvládnout s rozumnou spotřebou? Tedy tak, abychom pořád nestáli na nabíječce? To záleží opravdu hodně na řidiči. Hlavním faktorem při takovém cestování je totiž styl jízdy. Elektromobil reaguje na tu rychlou po dálnici mnohem hůř než téměř jakékoli spalovací auto. Proto je rychlost, kterou si nastavíte, ať už v hlavě, nebo na adaptivním tempomatu, klíčová pro celkovou spotřebu. U elektroauta se to má tak: čím rychleji pojedete, tím více času pak strávíte na nabíjecí stanici a vyšší rychlostí nahnané minuty zase ztratíte. My jsme při našem cestování zvolili dálniční tempo 120 kilometrů za hodinu. Za nás rozumný kompromis mezi rychlostí a spotřebou. Po dálnici jsme díky tomu jezdili za nepatrně víc než 20 kWh/100 km. Ani nemuseli se obávat policistů a pokut.

3. Kde má elektromobil proti spalovací klasice výhody? Enyaq logicky zářil ve městech. Ostatně to se od auta na baterky čeká, že? Pravý poklad jsme v něm však objevili po cestě z hor, kde se promítla obrovská výhoda elektromobilu: rekuperace. Byť není energeticky tak efektivní jako samotná akcelerace, z naší zkušenosti dokázala nakonec srazit spotřebu na 2555 kilometrech téměř na hranici udávanou výrobcem, což se nám jinak v ročním testu nedaří. A dvě stovky kilometrů přes čtyři země jsme ujeli hluboko pod ní, za 9,9 kWh/100 km. Byl to opravdu krásný pocit, sebrat si část vyjeté elektřiny zpět, brzdit za peníze do vlastní kapsy.

4. Kde má elektromobil nevýhody? Jasně že nás obrovsky zajímalo, jak auto zvládne šplhání do italských, rakouských a švýcarských Alp. Vždyť jsme stoupali i nad dva tisíce metrů od hladin moře a jezer, od nichž jsme do hor vyjížděli. Tady je nutné počítat s obrovským nárůstem spotřeby. Obzvlášť když máte auto jako my plně naložené. Sice se později část energie vrátí při rekuperaci, ale myslete na dřívější nabíjení. Z výkonnostního pohledu se nám enyaq vyždímat na nulu naštěstí nepodařilo, nakonec i v kritickém okamžiku šestého dne v italských velehorách měl ještě dost síly v zásobě.

TEST Škoda Kodiaq RS 2.0 TSI – Sportování bere vážněji

Jak se jelo enyaqem

Po dvou a půl tisících kilometrů v autě musíme říct, že cestovní komfort elektrické škodovky je na velmi vysoké úrovni. Úplně nejlepší je ticho, které škodovka díky neslyšitelnému motoru a skvělé aerodynamice vykouzlí. Nejvíc hluku jde od kol, ale není to tak hrozné.

Podvozek zvládl všemožné typy cest na jedničku. A to i přes většinu expedice zapnutý režim Eco. Sedačky s nastavitelnou bederní opěrkou nám po celou dobu příjemně podepíraly záda. Na komfort si v tomto ohledu také nemůžeme stěžovat.

Co se jízdních asistentů týče, musíme pokárat držení v jízdních pruzích. Jeho pověst je špatná napříč automobilovým světem, v enyaqu často až skutečně ohrožuje ostatní účastníky provozu. Příklad: Předjíždíme cyklistu – a že jich v Itálii jezdilo –, cesta je dostatečně široká, středový pruh téměř nepřejedeme, proto ani nevyhodíme blinkr.

Sotva se k cyklistovi přiblížíme, enyaq nás opraví a strhne řízení směrem doprava. Jenže právě tam se nachází nechráněný cyklista. Jinými slovy řidič musí být při zapnutém asistentu ještě ostražitější než bez něj. Další příklad? Vylité spáry na silnici. Ty autu běžně problém nedělají, ale naprší-li, je všechno špatně. Začnou se totiž lesknout a ejhle, enyaq tam vidí čáru – a je zase zle! Naopak adaptivní tempomat byl na cestách a obzvlášť pak na dálnicích skvělým parťákem. Jen do toho někdy promlouvalo rozpoznání značek – tuto funkci jsme brzy úplně vypnuli.

Stávalo se totiž, že vůz začal prudce přizpůsobovat rychlost značce, která se naší cesty vůbec netýkala. Navíc jeho akcelerace i zpomalovaní do značkami udávaných rychlostí jsou prudké, a to i v režimu Eco. Na tom by chtělo zapracovat. Automatické zpomalování před obcemi, zatáčkami či kruhovými objezdy ovšem musíme pochválit – fungovalo na jedničku.

Dovolená s kabelem: Jak jsme cestovali s plug-in hybridem k moři

Na konec k multimediálnímu systému. Hned u redakce jsme si zapnuli Apple CarPlay a nic se nezměnilo až do konce osmého dne. Byť spojování někdy trvalo o pár sekund déle, než bychom si v ideálním případě představovali, spojení jako takové bylo spolehlivé a systém nám ani jednou nespadl. Do počítače samotného auta jsme se dívali jen na spotřebu a nutno říct: záseky a pomalé načítání se zde opakovaly příliš často. Audiosystém společně s tichým charakterem auta nám cestou zařídily příjemný poslechový zážitek a o teplotní komfort se starala klimatizace. Tu jsme ale příliš nezatěžovali, jelikož její dopad na spotřebu je v enyaqu značný.

Závěr: Cesta elektrickým autem byla velice příjemná, tichá a člověk si v něm dokázal po náročných pěších túrách i hezky odpočinout. Byť bychom na dálniční cestování stále preferovali spalovací motor, s tím elektrickým se to dá – to jsme si naší cestou dokázali. Pokud člověk jezdí na dovolenou jednou do roka, nemusí argumentem „v elektrice se dovolená nedá“ život s elektroautem zamítnout.

Rozhovor s Vojtěchem Friedem z Pražské energetiky

Služeb Vojtěcha Frieda z Pražské energetiky jsme na cestě využili jedinkrát – v krizové situaci, kdy jsme po telefonu zjišťovali, zda není problém tří nemožností autorizovat se v čipu. Nebyl. Ukázalo se, že po bouřce vypadly nabíječky Enelu v širokém okolí.

Co musím jako majitel auta udělat, když chci na český čip dobíjet v zahraničí?

V této věci není třeba dělat vůbec nic. Stačí mít uzavřenou smlouvu. V zahraničí se dá samozřejmě dobíjet i bez čipu. Ale v takovém případě uzavíráte smlouvu s každým jednotlivým provozovatelem stanice při dobíjení. Což je zdlouhavé, drahé a nejisté. V případě čipu od provozovatele, který zajišťuje roaming, jsou smlouvy s provozovateli v zahraničí uzavřené a vy nemusíte nic řešit.

Provozovatelů je v jednotlivých zemích hodně a i na zmíněný roaming se nám nabízeli klidně dva s dost rozdílnými cenami. Jak je vybíráte?

Pro partnery v zahraničí se rozhodujeme podle více faktorů. Jde o pokrytí v rámci země, o poměr rychlých a pomalých stanic a bereme v potaz reference od uživatelů. A pro zemi, kde nabízíme roaming, hledáme alespoň dva partnery. Ještě silnější je třeba vztah zemí v regionu Německo, Rakousko a Švýcarsko, kde působí naše mateřská společnost EnBW. Ta buduje síť ultrarychlých dobíjecích stanic pod značkou Hypernet.

Jak se nabíjení v cizině držiteli českého čipu účtuje?

Vyúčtování za dobíjení v zahraničí přijde v rámci měsíční fakturace, kde najdete přesný přehled o tom, kde, kdy a za kolik jste dobíjeli. Musím upozornit, že je dobré sledovat, jak se ceny za dobíjení v cizině vyvíjejí, protože mohou kolísat. Existují pochopitelně akční nabídky našich partnerů. Ty promítáme do ceníků, ale v poslední době máme bohužel zkušenost spíše se zdražováním.

Jak dlouho praxe jednoho čipu pro celou Evropu funguje?

V Pražské energetice jsme službu spustili loni v létě.

Nová vlajková Kia EV9 vstupuje na český trh. Základní verze stojí bezmála 2 miliony

Z našich osmi dní v osmi zemích si odnášíme závěr, že dobíjení můžeme cizině závidět. Mrzí vás takový závěr?

Česko má podle mě velmi dobře rozvinutou síť dobíjecích stanic, a to jak z pohledu pokrytí, tak použité technologie. Co se ale musí otevřeně říct v tomto srovnání, v Česku je stále znát, že tady elektromobilitu vnímáme jako okrajové téma. Což symbolicky vyjadřuje to, kde najdete dobíjecí stanice: u obchodních domů jsou daleko od vstupu, na dálnicích jde o solitérní stavby, které jako by nezapadaly do celkového konceptu odpočívek. V zahraničí jste jistě viděli více dobíječek na jednom místě, dobře umístěné, od příjezdu viditelné.

To můžeme potvrdit. V Německu jsme byli přímo nadšeni. Které země, co se týče provozu elektroaut, považujete za nej?

Za mě osobně je to Nizozemsko. Tam je elektromobilita součástí běžného provozu, a to jak ve městech, tak na dálnicích. Hned v závěsu je Německo. Rozvoj v každé zemi se ale teď v čase rychle mění. Například Francie by před třemi lety vyšla jako nedostupná země elektromobilů. Dnes tam najdete na každé dálniční odpočívce dobíjení ve vysokém standardu pro desítky aut.