Neuvěřitelné příběhy motorsportu: Tragická i dramatická historie
Současná absence aktuálních automobilových a motocyklových závodů nabízí možnost nahlédnout do historie. Najdeme v ní hodně dramatických a napínavých příběhů.
Le Mans (1955): 85 mrtvých
Závod na 24 hodin Le Mans pořádaný v uvedeném roce se stal symbolem pro největší katastrofu v dějinách automobilového sportu. Favority na vítězství byly vozy Mercedes a Jaguar.
Start se odehrál v šestnáct hodin a k tragédii došlo v 18.26. Vedoucí Mike Hawthorne (Jaguar) předjel na konci 35. kola pomalejšího krajana Lance Macklina (Austin Healey) a ve snaze trefit nájezd do boxů prudce zabrzdil. Macklin se mu snažil vyhnout, vůz strhl doleva a pravé zadní kolo jeho auta se stalo startovací rampou pro automobil řízený Francouzem Pierrem Leveghem. Ten stačil ještě zvednout ruku a dal znamení Juanu-Manuelu Fangiovi (Mercedes), který jel za ním. Argentinec později se slzami v očích říkal, že mu Levegh zachránil život. Francouzův vůz zůstal na bariéře koly vzhůru. Odletěl z něj těžký motor, přední náprava a karoserie, která kosila diváky jako gilotina. Jezdec vyletěl z auta a po dopadu na silnici zemřel. Mercedesy byly vyrobeny z hořčíkových slitin a voda, kterou záchranáři vrak kropili, plameny ještě přiživovala. Exploze palivové nádrže zkázu dokonala.
Pořadatelé závod nepřerušili, aby nedošlo k panice a lidé nezablokovali silnice pro záchranáře. Před půlnocí odstoupil tovární tým Mercedes, ale jaguary pokračovaly. Hawthorn o den později vyhrál a se šampaňským slavil, jako by k žádné tragédii nedošlo. V roce 1958 se stal mistrem světa formule 1 a v lednu 1959 zahynul při automobilové nehodě. Bylo mu 29 let.
Le Mans (1966): Finiš Fordu
Americká značka korunovala své tříleté úsilí o dobytí slavné čtyřiadvacetihodinovky. Henry Ford II. svěřil přípravu svých vozů legendárnímu manažerovi Carollu Shelbymu, ale do jeho práce neustále zasahoval jeden z viceprezidentů Leo Beebe, jenž dával přednost marketingovým zájmům před sportovními.
Jeden z favoritů závodu, v USA žijící Brit Ken Miles, se v úvodu nečekaně opozdil. „Po startu jsem ztratil čas zapínáním bezpečnostních pásů, což nejrychlejší nedělali. Problémem bylo předjíždění pomalejších aut tak, abych se nedostal do žádného rizika,“ řekl po skončení Miles.
Před poslední zastávkou přišel Shelby za Milesem a oznámil mu, že si vedení Fordu přeje, aby první tři vozy projely cílem vedle sebe. Obě vedoucí auta měla ujetý stejný počet kol a při „mrtvém“ závodě by vyhráli Novozélanďané, kteří stáli na startu více vzadu. Situaci nakonec vyřešil Bruce McLaren, když těsně před šachovnicovou vlajkou přidal a projel cílem necelých deset metrů před Milesem. Ten o dva měsíce později zahynul v americkém Riverside při testování.
Dlouholetý Milesův mechanik Charlie Agapiou k situaci později řekl: „Henry Ford II. nechtěl, aby Ken vyhrál. Chtěl si přečíst v novinách ‚Ford vyhrál v Le Mans‘, a ne ‚Ken Miles je prvním jezdcem, který vyhrál v Daytoně, Sebringu i v Le Mansu‘.“ Příběh byl minulý rok zfilmován a patří k nejvěrnějším snímkům z dějin automobilového sportu.
F1 Monza (1970): První posmrtný
Automobilový jezdec Jochen Rindt drží ojedinělý primát ve formuli 1, kterého se však nedožil. Stal se jediným mistrem světa formule 1 in memoriam. Narodil se za druhé světové války v Hamburku německému otci a rakouské matce, od narození měl německé občanství. Jeho rodiče zahynuli při bombardování, o výchovu se starali babička s dědečkem z matčiny strany, většinu dětství strávil v rakouském Štýrském Hradci. Později závodil s licencí rakouského autoklubu, ale do konce života si ponechal německé občanství. Mimochodem v sezoně 1965 se stal ve třiadvaceti letech vítězem 24 hodin Le Mans.
Formuli 1 jezdil od roku 1964 a v sezoně 1970 vyhrál pět velkých cen. V sobotu 5. září havaroval při kvalifikaci na velkou cenu Itálie, když mu při nájezdu do proslulé Jižní parabolické zatáčky selhaly brzdy v rychlost 270 km/h. Když prach opadl, koukaly z vraku Lotusu 72 jezdcovy nohy. Rindt byl ihned vyproštěn z vozu a naložen do sanitky. V ulicích města Monza byla v té době velká dopravní zácpa, v níž uvízla i sanitka s těžce zraněným jezdcem. Řidič se rozhodl, že pojede do jiné nemocnice. Přijel ale pozdě a jezdci už bohužel nedokázal nikdo pomoci. Zemřel ve věku 28 let a byl pohřben na hřbitově ve Štýrském Hradci. Po deseti podnicích sezony měl Jochen Rindt náskok dvacet bodů, který jeho soupeři už nedokázali v Kanadě, USA ani Mexiku vymazat. Při slavnostním vyhlášení převzala trofej za zemřelého manžela finská modelka Nina Lincolnová.
Nürburgring (1976): Lauda v plamenech
Lídr šampionátu a obhájce titulu Niki Lauda (Ferrari 312 T2) odstartoval z druhé pozice, ale protočila se zadní kola jeho vozu a propadl se na desáté místo. Při stíhací jízdě poškodil během překonávání obrubníků závěs pravého zadního kola. Ve druhém kole zavěšení v rychlosti 250 km/h pro projetí úsekem Bergwerk v levotočivé zatáčce prasklo a auto narazilo do terénního svahu. Roztrhla se palivová nádrž a vůz se vrátil na trať.
Do hořícího vraku narazil Američan Bret Lunger a posunul trosky auta o několik desítek metrů. Laudovi spadla přilba a byl vystaven kolem padesáti sekund plamenům o teplotě 800 °C. Z vozu ho dostali Ital Arturo Merzario, Rakušan Harald Ertl, Brit Guy Edwards a již zmíněný Lunger.
Laudu převezli helikoptérou na kliniku v Mannheimu. Tam se ho ujal profesor Peter, který pochopil situaci a v dané chvíli odmítl dát kyslík, což by Laudu při jeho zranění paradoxně zabilo. K havárii došlo v neděli 1. srpna odpoledne, ve středu 4. srpna se jezdcův stav zhoršil. Lékaři mu dali několik transfúzí a jeho organismus začal zásobovat tělo potřebným množstvím kyslíku. Krize byla zažehnána a Lauda se chystal na start v italské Monze. Po 42 dnech od nehody se dostal z dvanáctého místa po startu na čtvrté v cíli.
Titul světového šampiona o bod neobhájil. V japonském Fudži vystoupil z vozu po druhém kole a v prudkém dešti odmítl pokračovat. Mistrem se stal James Hunt, ale Lauda se na trůn F1 vrátil o rok později.
Rallye Dakar (1987): Nechtěl to vzdát
Charismatický Hubert Auriol je jednou z ikonických postav historie Rallye Dakar, ačkoliv se s jejími organizátory rozešel ve zlém před třinácti lety. Narodil se v červnu 1952 v etiopské Addis Abebě a slavnou soutěž vyhrál třikrát. V letech 1981 a 1983 s motocyklem BMW R80G/S a v sezoně 1992 za volantem vozu ZX Rallye Raid.
Jeho nezapomenutelný příběh se datuje do ročníku 1987, kdy ještě řídil jednostopý stroj. Tehdy bojoval o celkové vítězství s francouzským krajanem Cyrilem Neveu. Ve středu 21. ledna vedl před startem předposlední etapy Auriol o sedm minut. Dvacet kilometrů před cílem zakoplo přední kolo jeho cagivy o kořen stromu. Neveu svého soupeře dojel a pomohl mu zpátky do sedla. „Slyšel jsem pod přilbou jeho výkřiky a volání. Adrenalin v tu chvíli přemohl bolest,“ vzpomínal na situaci Neveu. V cíli etapy vyhlížel Auriola, který přijel po pěti minutách a stále byl lídrem motocyklové kategorie. Když mu sundali motocyklové boty, byl verdikt krutý. Oba kotníky zlomené a šance pokračovat nebyla. Detailní záběry, jak jeho špinavou tváří brázdí slzy bolesti, obletěly celý svět. Na takové momenty se nedá nikdy zapomenout. V letech 1995 až 2003 byl Hubert Auriol ředitelem Dakaru, v roce 2008 založil podnik Africa Eco Race. Žije v Suresnes nedaleko Paříže se svou ženou a třemi dětmi. Není však příbuzný s bývalým mistrem světa v rallye Didierem Auriolem.
F1 Japonsko (1989, 1990): Senna vs. Prost
Na předposlední podnik sezony 1989 přijížděl obhájce titulu Ayrton Senna s mankem šestnácti bodů na týmového kolegu Alaina Prosta (McLaren). Při tehdejším systému potřeboval vyhrát v Japonsku a Austrálii, aby se stal mistrem světa. Nejlepší pozici na startu však Brazilec nevyužil a převážnou část závodu jezdil na prvním místě Francouz.
V šikaně na konci 47. kola z celkových 53 zaútočil Senna, ale se soupeřem se srazil. Prost vystoupil z vozu a zamířil do boxů. Senna projel šikanu únikovou zónou, v dalším kole zajel k mechanikům na výměnu přední části vozu. Vrátil se na trať a tři okruhy před cílem se vyšvihl na první pozici. „Vzal jsem zatáčku trochu více doprava a nešlo se mu vyhnout,“ zhodnotil situaci Prost. Naopak Senna v rozhovoru pro Folha de Sao Paulo řekl: „V té šikaně bylo jediné místo, kde se dalo předjet. Poslal do mě své auto úmyslně!“
Prost okamžitě vyhledal svého krajana a šéfa mezinárodní federace Jeana-Maria Balestreho. Po jednání vedení závodu byl Senna vyloučen a jeho soupeř se stal mistrem světa. Šéf stáje McLaren Ron Dennis se odvolal, ale Senna dostal nádavkem pokutu 100.000 dolarů a podmínečný půlroční zákaz startů. O rok později byla situace opačná a v Japonsku byl na pozici lídra Senna. Prost, který už jezdil za Ferrari, se odpíchl do závodu lépe, ale v první zatáčce se oba vozy střetly. Jezdci skončili mimo trať a Senna se stal podruhé mistrem světa. Brazilec se netajil tím, že do soupeře narazil úmyslně.
F1 Imola (1994): Smrt apoštola
Velká cena San Marina v roce 1994 se zapsala černým písmem do historie formule 1. Během víkendu došlo ke čtyřem vážným nehodám. Italský okruh se stal osudným Rakušanovi Rolandu Ratzenbergerovi a trojnásobnému mistrovi světa Ayrtonu Sennovi.
V pátek těžce havaroval Rubens Barichello, jenž z karambolu vyvázl se zlomeným nosem. Během sobotní kvalifikace vylétl z tratě Ratzenberger, pro kterého to byla teprve třetí velká cena. Jeho simtek narazil do zdi při rychlosti téměř 300 km/h. Sedm minut po příletu do boloňské nemocnice byl prohlášen za mrtvého. Na startovním roštu zůstal stát Benetton Fina JJ Lehta, do něhož narazil vůz Portugalce Pedra Lamyho. Trosky vozu zranily pět fanoušků, z toho jednoho vážně. V 7. kole havaroval Senna v levé zatáčce Tamburello. Minul travnatý pás a narazil pravou stranou do betonové zdi. Po osmi vteřinách se vůz zastavil. Dvacet sekund po nárazu přiběhl k vozu traťový komisař Stefano Bounaiuto, ale pohled do kokpitu ho šokoval. Jako první si následky havárie uvědomil lékař F1 profesor Sid Watkins, který zjistil, že Senna utrpěl poranění hlavy neslučitelná se životem. Sennu transportovala helikoptéra do nemocnice v Boloni. Při převozu došlo k zástavě srdce, ale lékaři ho udržovali při životě. V 18:40 jej prohlásili za mrtvého. V Brazílii byl vyhlášen třídenní státní smutek. Jezdce přezdívaného pro posedlost bezpečností Apoštolem doprovázelo na poslední cestě půldruhého milionu krajanů.
Britská rallye (1998): 300 metrů
Na závěrečný podnik přijížděl dvojnásobný mistr světa Tommi Mäkinen (Mitsubishi) s náskokem dvou bodů před Carlosem Sainzem (Toyota). Na páté zkoušce však finský pilot trefil pravým zadním kolem betonový sloupek. „Auto dostalo smyk na olejové skvrně, která tam zůstala po jednom historickém voze,“ vysvětloval Tommi. Při přejezdu na další zkoušku ho zastavil britský policista a nedovolil mu na třech kolech pokračovat. V dané situaci stačilo Sainzovi dokončit soutěž na čtvrtém místě, což by mu zajišťovalo titul. Poslední den začínal Španěl na třetí příčce. „Z devětadevadesáti procent je titul můj a jedno procento patří Mäkinenovi,“ říkal. Po 26 z celkových 28 RZ ho předstihl Belgičan Bruno Thiry, ale i čtvrté místo Sainzovi stačilo. Poslední zkouška měřila 27,09 kilometru a Španěl zastavil corollu tři sta metrů před cílem erzety s kouřícím motorem.
Celý svět obletěly televizní záběry, jak Carlos i jeho navigátor Luis Moya hasí motor. Luis následně kopal do pravého předního kola a posléze rozbil přilbou zadní okno auta. Sen o třetím titulu se beznadějně rozplynul. „V kariéře jsem nezažil nic strašnějšího,“ prohlásil po letech Španěl. Tommi, jenž se chystal odletět na letiště, zamířil helikoptérou do dějiště soutěže, aby byl potřetí korunován šampionem.
Oba tehdejší aktéři jsou dodnes v motorsportu aktivní. Mäkinen šéfuje továrnímu týmu Toyota v mistrovství světa rallye a Sainz letos vyhrál v 57 letech Rallye Dakar.
F1 Belgie (1998): Největší bouračka
Symbolem pro belgický okruh Spa-Francorchamps a celé pohoří Ardeny je déšť. Prudký liják se na sedmikilometrový okruh snášel i 30. srpna 1998, kdy se zde jel třináctý podnik sezony F1. První řada patřila vozům McLaren. Zatímco Mika Häkkinen start zvládl, Coulthard se po prvním průjezdu „vracečkou“ La Source roztočil a způsobil obrovskou hromadnou havárii, do níž se zapletli Eddie Irvine (Ferrari), Alexander Wurz (Benetton), Rubens Barrichello (Stewart), Johnny Herbert (Sauber), Olivier Panis (Prost), Jarno Trulli (Prost), Mika Salo (Arrows), Pedro Diniz (Arrows), Toranosuke Takagi (Tyrrell), Ricardo Rosset (Tyrrell), Šinši Nakano (Minardi) a Jos Verstappen (Stewart).
Po více než hodině byl závod restartován, do čela se dostal Damon Hill s Jordanem a za La Source se pro změnu roztočil Häkkinen. Do jeho mclarenu naboural Johnny Herbert a Fin musel odstoupit. Po zajetí safety caru se na vedoucího Hilla dotáhl Michael Schumacher za volantem ferrari a překonal ho. Němec si vytvořil pohodlný náskok. Když dojel Coultharda, situaci nezvládl a o mclaren si urazil pravé přední kolo. K podobné nehodě poté došlo ještě jednou, když Giancarlo Fisichella zezadu naboural do Nakana.
Po Schumacherově odstoupení se zpět na první místo dostal Damon Hill, který získal pro tým Jordan senzační prvenství. Vítězný double pro britskou stáj zařídil Němec Ralf Schumacher. V cíli bylo klasifikováno osm vozů. Z následujících tří závodů po Spa vyhrál dva Häkkinen a stal se poprvé mistrem světa.
F1 Indianapolis (2005): Blamáž
Na startu devátého podniku sezony v americkém Indianapolis stálo pouhých šest vozů místo dvaceti, jež se kvalifikovaly do závodu. Monoposty formule 1 jezdily v protisměru slavných 500 mil Indianapolis a problémem se stala třináctá zatáčka, která se nacházela na oválu. Na drobné nerovnosti se pneumatiky Michelin obrušovaly více než konkurenční bridgestony.
Již v pátečním tréninku v inkriminovaném místě těžce havaroval Ralf Schumacher a francouzský výrobce odmítl převzít zodpovědnost za kvalitu a bezpečnost svých gum. Doporučil jezdcům s jeho pneumatikami nenastoupit do závodu. Mezinárodní automobilová federace (FIA) odmítla návrh instalovat do zatáčky šikanu s odůvodněním, že taková změna pravidel by mohla znevýhodnit týmy startující s bridgestonkami. Do zaváděcího kola odjelo všech dvacet aut, ale čtrnáct z nich zamířilo následně do boxů. Včetně Jarna Trulliho, jenž získal pro Toyotu první pole position ve formuli 1. Do závodu odstartovala dvě ferrari a po dvou strojích stájí Jordan a Minardi, jež stály na chvostu. Nikdy v historii nezávodilo pouhých šest vozů. Dění na trati opanovala obě ferrari, která se málem postarala o další blamáž. Když vyrazil Michael Schumacher v 51. kole po zastávce z boxů, nechtěl ztratit vedoucí pozici a málem narazil do týmového kolegy Rubense Barichella, jehož následně vytlačil do trávy. Němec závod vyhrál, Portugalec Tiago Monteiro získal jediné umístění na stupních vítězů v F1.
F1 Singapur (2008): Crashgate
Obrovský skandál měl původ v prvním podniku pod umělým osvětlením koncem září 2008 v Singapuru. Tehdy havaroval Nelsinho Piquet z týmu Renault a vyhrál jeho týmový kolega Fernando Alonso.
Koncem července 2009 po podniku v Maďarsku mladého Piqueta ze stáje vyhodili a spolu s otcem „práskl“ Mezinárodní automobilové federaci (FIA) tajnou dohodu, kterou s ním udělali před závodem majitel týmu Flavio Briatore a technický šéf stáje Pat Symmonds. Piquet měl havarovat, aby vyvolal výjezd safety caru, a Alonso okamžitě zamířil do boxů. Taktický manévr vyšel a Španěl po startu z patnáctého místa závod vyhrál. Vedení stáje Renault v září 2009 na jednání Světové rady motoristického sportu FIA připustilo, že Piquet úmyslně havaroval. Tým Renault byl vyloučen z mistrovství světa podmínečně na dva roky. Briatore dostal doživotní diskvalifikaci, jež byla zmírněna na tři roky. Přesto se do F1 nevrátil. V roce 2018 byl v Itálii odsouzen k 18 měsícům vězení za daňové úniky. Vlastní luxusní resort v Keni a řetězce nočních klubů.
Symmonds dostal zákaz působení v F1 na pět let, ale po omilostnění působil jako konzultant ve stáji Virgin Racing (později Manor). Od července 2013 do prosince 2016 byl technickým ředitelem týmu Williams. Dnes čtyřiatřicetiletý Piquet mladší zkoušel štěstí v tahačích i v severoamerickém seriálu NASCAR. Nakonec od sezony 2014 zakotvil v seriálu elektrické formule E.
MotoGP (2009): Rossi vs. Lorenzo
Současný devítinásobný mistr světa Valentino Rossi vstoupil do historie mimo jiné několika strhujícími souboji v kategorii MotoGP (do roku 2001 jako 500 cm3). Ať už to bylo proti Španělům Setemu Gibernauovi, Jorgemu Lorenzovi, či Australanovi Caseymu Stonerovi. Posledně jmenovaný byl v sezoně 2009 druhým rokem v továrním týmu Yamahy a ve španělské Barceloně svedl s Rossim nezapomenutelný souboj. Bitva vyvrcholila v posledních třech kolech, kdy se soupeři několikrát vzájemně předjeli. Pohybovali se těsně vedle sebe a jejich manévry i průjezdy zatáčkami popíraly zákony o zemské přitažlivosti.
Infarktové drama rozhodl Rossi v nájezdu do poslední zatáčky a vyhrál svůj 99. závod v mistrovství světa. „O tomhle manévru jsem snil léta, protože jde o jedno z nejtěžších míst pro útok. Teď už všichni musí počítat s tím, že dokážu předjíždět ze všech stran. Tuhle výhru počítám mezi tři nejlepší ze všech, kterých jsem kdy dosáhl,“ prohlásil tehdy Rossi.
Poražený Lorenzo vzdal svému přemožiteli hold. „Byl chytřejší, lepší a odvážnější,“ prohlásil. Španěl nepočítal s tím, že se Rossi pokusí o útok právě tam, kde jej udělal: „Čekal jsem to na rovince. Nenapadlo mě, že využije poslední zatáčky, a proto jsem tam nezavřel stopu. A on nezaváhal.“
Jeden z českých účastníků španělského víkendu Lukáš Pešek tehdy prohlásil: „V téhle zatáčce by se nikdo na světě neodvážil předjíždět. Pouze Rossi.“
500 mil Indy (2011): Poslední zatáčka
Závod 500 mil Indianapolis se koná od roku 1911 a patří k nejslavnějším na světě. Jeden z nejdramatičtějších finišů se odehrál před devíti lety. Nováček JR Hildebrand takticky vynechal poslední zastávku v boxech a s minimem paliva mířil do závěrečného kola s náskokem čtyř sekund před Britem Danem Wheldonem pro nečekané vítězství. Před závěrečnou zatáčkou z celkových 800 v celém závodě chtěl předjet pomalejšího Charlieho Kimballa. Dostal se však mimo čistou stopu a pravým bokem vozu narazil do zdi. Vůz se smýkal po trati a tři sta metrů před cílem (závod měřil 804,5 kilometru) ho předjel Wheldon, který vyhrál legendární podnik podruhé (předtím 2005). Třiadvacetiletý Hildebrand projel cílem druhý, o 2,1 sekundy zpět. „Vůz se dostal na místo, kde byla spousta drobných kousků gumy, na kterých uklouzl. Nikdy jsem nezažil takový pocit bezmoci jako tehdy. Budu to mít v hlavě do konce života,“ vzpomínal.
V závodě 500 mil startoval devětkrát, ale tehdejší druhé místo zůstává jeho nejlepším výsledkem ve „Staré cihelně.“ Vítězný Wheldon po závodě řekl: „Koutkem oka jsem viděl, jak narazil do zdi. Napadlo mě, že budu řídit vůz, jako bych ho ukradl, dokud neuvidím šachovnicovou vlajku.“ Třiatřicetiletý jezdec zahynul o čtyři měsíce později při hromadné nehodě během závodu v Las Vegas. Mimochodem do tohoto karambolu byl zapleten JR Hildebrand, který utrpěl lehké zranění.
Le Mans (2017): 23:53:30
Píše se rok 2016, je polovina června a na okruhu La Sarthe ubíhají poslední minuty 84. ročníku 24 hodin Le Mans, nejslavnějšího vytrvalostního závodu sportovních vozů na světě. V čele závodu jede Kazuki Nakadžima za volantem prototypu třídy LMP1 Toyota TS050 Hybrid vstříc historickému vítězství pro japonskou značku.
V garáži týmu čekají na Japoncův vítězný finiš jeho parťáci z posádky Brit Anthony Davidson a Švýcar Sébastien Buemi. Místo bouřlivých oslav se však celá Toyota propadne do zlého snu. Po 23 hodinách, 53 minutách a 30 sekundách závodu totiž Nakadžima zahlásí do týmového rádia památnou větu „I have no power“ (Nemám výkon) a jeho vůz výrazně zpomalí. V tu chvíli na druhém místě jedoucí Švýcar Neel Jani za volantem Porsche 919 Hybrid dostane informaci o problémech rivalů a začne „topit pod kotlem“. Na hlavní rovince okruhu před desítkami tisíc diváků na tribunách se prožene kolem stojícího Nakadžimy. O pár minut později je Jani spolu s týmovými kolegy Němcem Marcem Liebem a Francouzem Romainem Dumasem dekorován jako vítěz Le Mans 2016.
Nezměrný žal Toyoty částečně mírní Francouz Stéphane Sarrazin, Brit Mike Conway a Japonec Kamuj Kobajaši, kteří dojeli druzí. Japonská automobilka nakonec musela čekat na premiérové vítězství až do sezony 2018, kdy vyhrála posádka Španěl Fernando Alonso, Kazuki Nakadžima a Sébastien Buemi. Stejná trojice poté triumfovala i o rok později.
Autoři: Michal Štěpanovský, Jiří Šlégl
Doporučujeme
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat