Automobilové zádě: Po stopách výjimečnosti
Exteriér automobilu netvoří jen příď se svými typickými znaky či profil s určitým uspořádáním proporcí, ale také záď. Ta musí být navržena tak, aby opticky vyvážila celek, což neplatí jen pro sedany, ale také pro karoserie, kde je zadní část plně začleněna do druhého karosářského prostoru – tedy kupříkladu hatchbacky. V případě vozu s motorem umístěným vpředu jsou zadní partie místem, kde tvůrčí invenci designéra limituje (oproti přídi) méně omezení, jež způsobují technické či provozní aspekty vozu. V historii se nejednou ukázalo, že záď (mnohdy na úkor objemu zavazadlového prostoru) snese mnohem více designových experimentů, než příď automobilu.
V toku času nalezneme řadu projektů, jejichž zadní části byly ztvárněny pozoruhodným způsobem. V některých případech je tomu tak z důvodů inovativních nápadů, které ovlivnily sériovou výrobu, jindy zase kvůli schopnosti přijít s unikátní architekturou celku a převést ji na karoserii rozličných velikostí. Do přehledu byly začleněny také automobily se zádí, která se stala charakteristickou partií celého vozu – to vše obsahují následující řádky, které zahrnují modely různých karosářských druhů, stáří i cenových relací, což ve výsledku přináší velmi pestré a různorodé spektrum. Chybí v přehledu nějaký Váš favorit? Neváhejte své tipy sdílet v diskusi!
Automobilové zádě – Soulad funkčnosti a estetiky
Prvním modelem přehledu je Rumpler Tropfenwagen, průkopnický automobil z let 1921 až 1925, který byl představen v roce 1921 na autosalonu v Berlíně. Jedinečný vzhled zádě je způsoben aerodynamickou koncepcí karoserie (cx = 0,28), která se směrem dozadu zužuje – výsledkem je kompozice kapkovitého tvaru s kolmým oknem a štíhlou stupňovitou zádí, která je doplněna dvěma blatníky. Extravagantní vůz se objevil v kultovním expresionistickém snímku Metropolis (1927), kde se stal součástí několika dramatických scén.
O devět let později byl uveden Mercedes-Benz SSK Trossi Roadster, otevřený automobil ladných tvarů, jimž dominují výrazné blatníky. Ty jsou nejvýraznějším rysem zádě se zešpičatělým středem. Kreativním doplňkem je logo výrobce, které zdobí kryt zadních kol.
Ve výčtu nesmí chybět Tatra T77 (1934) – první sériový automobil s proudnicovou karoserií na světě. Autorem koncepce aerodynamického automobilu je inženýr Erich Übelacker (za asistence Ericha Ledwinky), který pracoval pod vedením Dr. ing. Hanse Ledwinky. Souběžně s technickým pokrokem zaujmou estetické vlastnosti vozu, mezi něž patří jedinečné hmotnostní uspořádání karoserie – zakulacenou příď doplňují nebývale uhlazené tvary, jimž kraluje futuristická záď, díky níž má automobil kapkovitý tvar.
Do historie se rovněž zapsaly tvary Bugatti 57 SC Atlantic z roku 1936, které bývají považovány za vzor vyváženosti a harmonie. Vyznačují se důsledným zaoblením všech použitých prvků, s čímž souvisí propojení blatníků do jednoho celku. Dynamickým zásahem do zakulacených tvarů je radikální řez v podobě dlouhé ploutve, která rozděluje zadní okno na dva celky.
Americký pohled na automobilový design je od toho evropského odlišný, což se projevuje také na zádi. Nejinak je tomu v případě Truckeru Torpedo, sedanu z roku 1948. Také jeho záď je ovlivněna masivností blatníků, které určují její šířku. Důležitým rysem pro její celkové ztvárnění je také elegantně splývající zadní sklo, horizontální mřížka a svítilny začleněné do dekorativního výstupku.
Aerodynamika jde takříkajíc ruku v ruce s vizuální čistotou a dotažeností do nejmenších detailů. Tím vším se vyznačuje Saab 92 (1949), první sériový automobil značky s tvary inspirovanými u prototypu z roku 1947. Absence víka zavazadlového prostoru, který je přístupný pouze zevnitř, umocňuje (spolu s malým oknem) tvarovou čistotu a uhlazenost. Celek doplňují malé svítilny a nárazník, rozdělený na dva samostatné díly.
Jaguarem XK 120 FHC (1951) na okamžik vracíme ke klasickým sportovním tvarům karoserie kupé, které jsou na britském voze k vidění v ryzí a ničím nekomplikované podobě. Dlouhý zadní převis je vyvážen mohutným předním blatníkem, přičemž relativně objemná záď vytváří základ pro originálně zakulacenou střechu s mírně kopulovitým tvarem.
Záď sportovního vozu může být ztvárněna na mnoho způsobů. Ne každý se však svým provedením zapíše do dějin světového automobilového designu, jako je tomu v případě modelu Mercedes-Benz 300 SL Gullwing z roku 1954. Zrak pozorovatele je upoután dlouhým převisem a mírně klenutými díly, které jsou dekorovány horizontálními svítilnami a logem výrobce, pod nímž se nachází označení modelu. Nekomplikovaný a nadčasový návrh posloužil o půl století později jako vzor pro ztvárnění modelu SLS.
O rok později byl na autosalonu v Paříži představen Citroën DS, který i přes to, že je řazen mezi sedany, upoutal pozornost nezvykle nízkou zádí s dynamickým spádem víka zavazadlového prostoru. Tento prvek však není jediným specifikem zadní části francouzského vozu – spolu s ním je třeba zmínit vysoko umístěná světla, napojení chromového rámu se svítilnami na nárazník a částečně skrytá zadní kola.
Některé zádě jsou pozoruhodné svou celkovou architekturou, jiné se zaměřují na konkrétní prvky, s nimiž pracují na mnoho způsobů. Jedním z vozidel, které kombinuje neobvyklou kompozici s kreativními dílčími částmi celku, je Edsel od automobilky Ford (1957), mezi jehož nejvýraznější části patří masivní zadní nárazník a rezervní kolo umístěné uprostřed. Samotná hmota zádě je formována s důrazem na výrazné hrany její horní části, což je doplněno dekoračními lištami.
Kreativní práce s hmotou, o které byla řeč, je typická pro Chevrolet Impala z roku 1959. Důležitou roli pro ztvárnění zadní části zde hraje ponton, do jehož výběžků jsou zapuštěny zadní svítilny ve tvaru kapky. Celku však dominují ploutve, směřující směrem do boků karoserie (což záď opticky snižuje). Za pozornost rovněž stojí propracovanost návrhu, což vyniká zejména při přímém pohledu na zadní část.
Mercedes-Benz 220 S (W111) z roku 1959 je důkazem toho, že i klasicky střižený sedan může zaujmout originální zádi s řadou atraktivních doplňků. Ty zahrnují například boční hrany třetího karosářského prostoru, dekorované chromovými lištami, či nárazník, který je opticky rozdělen na tři části.
Citroënem Ami 6 (1961) opouštíme velké limuzíny a přesouváme se mezi sedany, jejichž délka nepřesahuje čtyři metry. Vozidlo, navržené Flaminiem Bertonim, zaujalo negativním skonem zadního okna, jež má lví podíl na neobvyklosti designového zpracování zádi. Výraznost tohoto prvku je vyvážena klidnější spodní částí zádě se dvěma dvojicemi svítilen. Celek však bývá řazen mezi kontroverzní návrhy, na něž obvykle neexistuje neutrální názor.
Zatímco zmíněný Citroën se vyskytuje v tabulkách, mapujících nejošklivější automobily historie, Jaguar E-Type (1961) okupuje přesně opačný konec pomyslné tabulky – deník The Daily Telegraph jej označil za nejkrásnější automobil historie, v anketě britského magazínu Classic & Sports Car (v níž hlasovali jen automobiloví designéři) obsadil čtvrté místo. Nemalý podíl na vizuální přitažlivosti má nepochybně záď, která je i přes poměrně výrazné boky (jež dotvářejí siluetu s dvojitým zakřivením) štíhlá a lehká.
Od ladných křivek se na chvíli přesuňme k dynamickým ohybům a ostrým hranám, jež najdeme na karoserii Chevroletu Corvette Sting Ray z roku 1963. Zajímavostí je zde pozvolné zužování středu zádě s oknem členěným na dvě části, což po stranách doplňují dva výrazné výběžky. Sportovní sklon zádě tvoří linie obepínající karoserii, která rozděluje zadní partie na dvě velké plochy.
Pozadí Studebakeru Avanti (1963) je výrazně ovlivněno siluetou, která mnohým připomíná láhev nápoje Coca-Cola – obojí totiž navrhl Raymond Loewy, designér francouzského původu, jenž působil v USA. Zádi vozidla s laminátovou karoserií dominují mohutné boky a ostrý spád, stejně tak klenuté zadní okno a jeho plynulá návaznost na zbytek karoserie. Pro Loewyho práce jsou typické plynulé křivky a originální motivy, což se plně promítlo také na karoserii Avanti.
Jedním ze způsobů, jak oživit kompozici zadních partií vozu, je nárůst hmoty v jejich horní části, pod kterou se nacházejí menší a zpravidla horizontálně orientované svítilny. Takové počínání najdeme na karoserii vozidel BMW 2000 CS (1965) a o dva roky mladšího NSU Ro-80. Zatímco u prvního jmenovaného vozu jde o prvek, který plně odpovídá designu karoserie jako celku, v případě NSU Ro-80 je záď s vysokou hranou oživením poměrně nízké přídě a moderně navržené boční části s výrazným prolisem a tenkými sloupky.
Prostřednictvím Citroënu SM (1970) se dostáváme k futuristickým projektům, které v době vzniku překvapily nejen samotnými tvary, ale také volbou a kombinací použitých materiálů a dekorací. Zadní část vozu od francouzského tvůrce Roberta Oprona kombinuje nízko umístěná světla s chromovým dílem, nad kterým se nachází (nezvykle vysoko umístěná) registrační značka.
O čtyři roky později byl uveden supersportovní vůz Lamborghini Countach, jehož pozadí se opírá o dva vcelku komplikované osmiúhelníky (v němž se nachází malé čtvercové svítilny). Ten ovlivňuje podobu zbylé části zádě, která je jako celek velmi originální. Autorem designu je Marcello Gandini, pracující pro studio Bertone.
Saab 99 Combi Coupé z roku 1974 je modernějším pokračováním designové tradice (jíž započal zmíněný model 92), která se opírá o aerodynamické tvary, výrazný převis a uhlazenost, čímž dotváří nezaměnitelnou siluetu švédských vozidel. V tomto případě hovoříme o originálním návrhu, kde mohutná záď s dynamickým protažením kontrastuje se skutečností, že jde o třídveřový automobil. Podobně jako u každého svébytného návrhu je i Saab 99 Combi Coupé projektem, který polarizuje společnost na příznivce a odpůrce jeho kreativního vzhledu.
Tvary málokterého supersportu se společnosti natolik vžily do paměti jako v případě Ferrari F40 (1987). Široká karoserie pracuje s velkým množstvím ploch (což vyniká zejména při pohledu na profil), ovšem záď je až pozoruhodně jednoduchá – tvoří ji dvě dvojice kruhových svítilen a masivní zabudovaný spoiler, který je základních identifikačním znakem vozidla, na jehož podmanivých proporcích pracoval Leonardo Fioravanti.
O dva roky později byl představen automobil, jehož prostřednictvím se na chvíli vrátíme k osobitému rukopisu Roberta Oprona. Jedná se o Alfu Romeo SZ/ RZ s masivní zádi, jejíž dominantou jsou svítilny integrované do horizontálního pásu. Mohutnost zde plně koresponduje se ztvárněním přídě s nárazníkem plných tvarů a minimální členitosti.
Pozoruhodnou záď můžeme nalézt i v tom nejmenším segmentu. Pokrokové a v porovnání s konkurencí originální tvary jsou typické pro karoserii Fordu Ka z roku 1997, který je autentickým příkladem designu New Edge, jenž ovlivnil ztvárnění Fordů v druhé polovině 90. let. Kompaktní kompozice, pracující s motivem křivky, skýtá originální nárazník, do jehož plochy harmonicky zapadají kreativní svítilny s poutavou optikou.
Druhá polovina 90. let přinesla řadu experimentálních karoserií subkompaktní velikosti, mezi něž se řadí Audi A2 z roku 1999. Vozidlo rozvíjí odkaz kreací Al2 a Al2 Open End (obě z roku 1997) a reaguje na limity běžných hatchbacků segmentu B. Charakteristickým rysem zádě Audi A2 je lomené okno a hranatý sloupek. Podobný prvek známe z Pontiacu Aztek (2001) s designem od Toma Peterse.
Když se řekne kontroverzní automobilová záď, nejednomu pozorovateli se vybaví několik projektů z přelomu milénií. Prvním z nich je čtvrtá generace BMW 7 (2001) se zádí, jejíž design navazuje na extravagantní koncept Z9 (1999). Klenuté víko s ostrou hranou zde tvoří schod, který je citelný zvláště při pohledu na boční část vozu. S takto pojatým celkem kontrastují svítilny v neobvyklé formě, která si v roce 2005 vyžádala modernizaci.
Druhým pozoruhodným projektem je Renault Avantime (2001), který je zde uveden z důvodu jeho vlivu na další sériové Renaulty – i přes to, že se po dvou letech přestal vyrábět, ovlivnil design zádě druhé generace Méganu (2002), Scenicu (2003) a připravil společnost na experimentální klenuté okno modelu Vel Satis (2001), jehož obdobu nacházíme o tři roky později na exteriéru třetí generace Seatu Toledo. Motiv okna, jehož plocha zasahuje do zadních sloupků, nacházíme také na karoserii SsangYongu Rodius(2004), v jeho případě je však okno rozděleno na tři části.
Typickou ukázkou toho, že designové rysy sportovních kupé lze aplikovat na karoserie rozličných velikostí a druhů, je Porsche Cayenne (2002) – zadní lampy tohoto SUV nejenže odkazují na slavná kupé, ale také plynule ladí se zbytkem muskulaturní karoserie, což nebývá pravidlem.
Futurismus se projevuje různě – v případě Hondy Civic (2006) formou originálně tvarovaného okna, které je díky vestavěnému spoileru rozděleno na dvě části. Víko zavazadlového prostoru je tvořeno několika plochami, jež sjednocuje horizontální pás se svítilnami. V rámci kategorie kompaktních hatchbacků jde o pozoruhodné dílo, které bylo dále rozpracováno v rámci nejnovější generace japonského vozu.
Vraťme se však ke klasickým křivkám, jež jsou k vidění na exteriéru Alfy Romeo 8C Competizione z roku 2007. Uhlazená záď má velmi jednoduchou formu – kruhové svítilny s chromovým okrajem jsou vsazeny do vizuálně čisté zádě s elegantním nárazníkem a dvěma dvojicemi koncovek výfukové soustavy.
Klasické sportovní linie Alfy Romeo však přebíjí originální a masivní zadní partie BMW 5 GT (2009), kterým přehled pozoruhodných zádí zakončíme. Vozidlo pracuje s prvky, které jsou typické pro nekonformní studie značky z počátku 21. století – jde převážně o klenuté víko (zde však plně navazující na profil) a výrazné svítilny s členitou optikou. Vůz je důkazem tvořivosti německého výrobce, jehož GT řady 5 bylo doplněno GT řady 3.
