Nejzajímavější auta roku 2025 podle Marka Bednáře
Za uplynulý rok jsem testovacími novinářskými auty najezdil přes 50 tisíc kilometrů. Které z nich se nejvíc vrylo do paměti, a čím?
Bilancování ke konci roku zkrátka patří a já mám to štěstí, že do něj mohu zahrnout vzpomínky na ta nejlepší, nejzajímavější, nej… zkrátka, ta auta, která mi za uplynulý rok utkvěla v paměti nejvíc. Celkem jich byly vysoké desítky; s některými jsem strávil týden, s jinými jen pár hodin.
Těší mě ale, že jsem kromě desetiválců letos usedl za volant aut se všemi rozumně možnými konfiguracemi motorů – od tříválců přes samozřejmé čtyřválce, řadové pětiválce, V6, řadové šestiválce, V8 o obrovském objemu až po šlechtice v podobě britského dvanáctiválce. A samozřejmě řada elektromobilů od městských nákupních tašek až po rolls-royce.
Když jsem psal tentýž text před rokem, ve výběru byl malý elektromobil, rodinné auto za málo peněz, sedan klasické koncepce, ve správných rukách přesný jako skalpel a rychlý jako blesk, a nákupní taška, kterou celý motoristický svět miluje – a já nechápu, proč by v ní někdo dobrovolně jezdil déle než pár dnů.
Dostal mě do kolen: Aston Martin Vanquish
Přiznávám, zařadit dvanáctiválcové super-GT na takovýto seznam je možná klišé. Strávil jsem necelý den ve společnosti auta, do nějž si jen tak někdo nesedne, natož aby ho dostal „na hraní“ a mohl s ním jet, kamkoliv se mu zlíbí. Troufám si však tvrdit, že za nějakých 12 let práce motoristického novináře už z aut, která si nemůžu dovolit a nad nimiž fanoušci slintají, nejsem až tak na větvi.
Přesněji řečeno, tvrdil jsem to, než jsem se posadil do Astonu Martin Vanquish. Byla to moje první zkušenost s autem této značky a jeho test – přesněji snad rychlotest či fascinaci, protože jsem s ním strávil jen necelý den – jste si mohli přečíst na Štědrý den.
Upřímně ale doufám, že to nebyla zkušenost poslední. Vanquish totiž působí, jako by existoval jen proto, aby dvanáctiválec – vlastní motor Astonu Martin, nikoliv něco od Mercedes-Benzu – neležel jen tak na asfaltu. Je podmanivý každou minutu, kterou v jeho blízkosti strávíte, je neskutečně rychlý, ale ne děsivý, a na správné silnici dokáže tančit.
Nejvíc ji chci: Toyota Land Cruiser
S novým land cruiserem v retro designu jsem měl možnost strávit celkem nějakých 2500 kilometrů ve dvou provedeních – ve standardní evropské verzi s 2,8l turbodieselem i v americkém provedení s 2,4l přeplňovaným zážehovým čtyřválcem spojeným s hybridní technikou. V obou případech jde o extrémně schopný vůz, před nějž můžete postavit naprosto cokoliv – městskou ulici, 3,5t přívěs i náročný terén – a on to zvládne.
Líbí se mi na něm i to, že je postavený podle tradičního receptu, ovšem s moderními detaily. Jeho základem je žebřinový rám, který nese podélně uložený motor a stálý systém pohonu všech kol s mezinápravovým diferenciálem torsen. Samozřejmostí je dvoustupňová přídavná převodovka i elektronicky řízená, ale poctivá mechanická uzávěrka zadního diferenciálu. S tímhle dojedete doslova až na konec světa – je-li to dostatečně spolehlivé, a Toyota je poslední značka, kterou bychom mohli kritizovat za nespolehlivost.
Ty moderní detaily mají formu automatického jízdního režimu, kdy auto podle svých senzorů pozná, po čem jede, a odpovídajícím způsobem nastaví své systémy pro optimální trakci. A to navíc k běžným režimům pro různé povrchy. Také stojí za zmínku offroadový tempomat, kdy auto samo řídí rychlost v jednotkách km/h a řidič se tak může soustředit jen na směrování auta volantem.
Ve výsledku, kdybych si dnes chtěl koupit terénní auto za zhruba 2 miliony korun, land cruiser by byl jasná volba, ač jsem obecně fanouškem značky Jeep a v roce 2024 se mi skvěle jezdilo s Land Roverem Defender 130.
Nejlíp mi sedlo: BMW 540d Touring
Test nejnovější „pětky“ se vznětovým šestiválcem a karoserií kombi měl jednoduchý titulek – „Co víc si přát?“ Odhlédneme-li od ergonomie interiéru, který měla předchozí „pětka“ nepřekonatelný, za týden plný dlouhého testování, který jsem s 540d letos na jaře strávil, se mi opravdu dostala pod kůži.
A to přesně tím, co umí německá auta bez diskuse nejlíp – zvládla mě vozit rychle, daleko a za málo nafty. Vůz jako BMW 540d má člověka vozit v komfortu na dlouhých trasách tak, aby na jejich konci vůbec nevěděl, že zrovna přejel celou republiku. Přesně tak nová pětka funguje, a je jedno, jestli jedete piánko, anebo opravdu spěcháte.
Samozřejmě, umí tak jezdit BMW i5 i třeba Mercedes-Benz EQE, ale s 540d přitom nestavím dvakrát, někdy i třikrát za procestovaný den u nabíječky – na více než 1200 km, které jsem s ní najezdil, mi stačily necelé dvě nádrže nafty.
Nechápu její oblíbenost: Tesla Model Y
V roce 2025 se mi konečně dostal do rukou na pořádný test vůz značky Tesla, a to dokonce model, který patří k nejprodávanějším autům – všem autům, ne jen elektromobilům – na světě. Upřímně mě přiměl se zamyslet, jestli to, co tady s kolegy už roky denně děláme, má vůbec nějaký smysl, protože prostě nedokážu pochopit lákavost toho auta z hlediska auta.
I na ergonomii ovládání jsem si celkem zvykl, ono to v rámci snahy ušetřit i tu poslední korunu na fyzických ovládacích prvcích není až tak špatné, jako to předvádějí některá čínská auta. I ta ošizená páčka blinkrů, která má jen jeden krok na každou stranu a vůz sám odhaduje, kdy má přestat blikat, není až tak strašná, protože vůz jen výjimečně špatně pozná, kdy přestat blikat. (Samozřejmě, klasická páčka s dvěma kroky na jednu stranu nemá tenhle problém nikdy, ale to nechme stranou.)
Všechno ostatní mě ale neskutečně vytáčelo. Kdykoliv jsem zapnul adaptivní tempomat, auto taky zapnulo automatické stěrače, i když jsem je předtím manuálně vypnul (jak jinak než skrz displej). To by samo o sobě bylo asi i jedno, kdyby výrobce neušetřil na RLT senzoru, nesledoval kapky na skle pomocí kamery, a tedy nešudlal stěrači suché sklo kvůli rozpláclému hmyzu opravdu téměř pokaždé, co jsem tempomat zapnul.
Co dál? Tempomat si nepamatuje rychlost, při které ho přerušíte. Vůz se neumí rozjet po uvolnění brzdy, musíte šlápnout na plyn, což zásadně znesnadňuje přesné manévrování. Nejde nastavit plachtění, vůz vždy silně rekuperuje, když uvolníte brzdový pedál. Anebo, v mém případě, kdykoliv dáte blinkr, abyste změnili jízdní pruh na dálnici (což podle pražského zastoupení značky byla spíš závada než vlastnost). Prostě – po stránce fungování jako auto kardinální průšvih. A ten slavný Autopilot, z nějž v „mém“ kuse bylo jen aktivní vedení ve středu jízdního pruhu (součást základní výbavy), se projevoval silně škubajícími, tedy špatně odladěnými jízdními asistenty.
„Ve standardní situaci tady všechno funguje automaticky tak nějak akceptovatelně. Skoro všechno tedy jde udělat líp a konkurence to líp dělá, ale skoro nic tady není naprostá katastrofa. Ale když dojde k něčemu, co standardní není – když třeba jen řidič chce po autě něco trochu jinak, než jak to vývojáři nastavili – je to problém,“ uzavřel jsem svůj test.
Nejvíc mě otravoval: BYD Seal 5 DM-i
Můj test čínského plug-in hybridního sedanu na Auto.cz zatím nenajdete, protože jsem s ním jezdil velmi čerstvě, už teď však prozradím pár bodů, kvůli kterým milý BYD nejspíš nedostane moc hvězdiček.
Začněme ale pozitivně – má fakt dobře vymyšlený systém svícení kolem auta při parkování. Vynikající kamerový systém je u čínského auta tak nějak samozřejmostí, Seal 5 DM-i však přidává osvětlení prostoru po stranách vozu, svítící zespod zrcátek – ano, za jízdy. Podobně jako některé mercedesy. A pak, jakmile otevřete dveře, ještě zespod dveří svítí místo úplně zbytečného loga pořádná lampa pro osvětlení prostoru, kam budete šlapat.
Čím mě tedy tohle auto nejvíce otravovalo? Jednak to bylo mizerně fungující samostmívací vnitřní zrcátko – zatmavilo se jen když někdo zezadu posvítil opravdu přímo do toho zrcátka, a ještě celkem pomalu. Dále, před každou křižovatkou mi na displeji vyskočila hláška, že jsou složité podmínky na silnici a abych zpomalil – i když jsem jel třeba 20 km/h.
Několikrát se stalo, že se pár minut po rozjetí jakoby restartovaly jízdní asistenty, takže se znovu zapnulo hlášení při překročení rychlosti a udržování v jízdním pruhu (které tady bylo nutné vypínat kvůli chybným zásahům a silnému škubání volantem). Každou chvíli mi vůz připomínal, že mám nastavenou rychlost v tempomatu jinak, než jaký si zrovna myslel, že byl rychlostní limit. A v neposlední řadě se rádio vždycky při startu vozu nastavilo na první stanici podle seznamu přijímaných, místo aby hrálo to, co jsem poslouchal při vypnutí vozu.
Bylo to všechno? Ani zdaleka – jak na straně nečekaných chyb, tak ale ani na straně plusů. Všechno se dozvíte už za pár dnů, včetně toho, jak se dá pokazit úprava rychlosti nastavené v tempomatu poté, co tuhle funkci mají auta v podstatě stejnou už desítky let.
Za rok 2025 jsem testoval samozřejmě i řadu dalších skvělých i bídných aut a všechny najdete v seznamu testů, který v těchto dnech u nás také uvidíte. Žádné z nich mi však neutkvělo v paměti samo o sobě, ne třeba vysokými náklady na nabíjení, víc než tahle pětice.
Zdroj: Autorský text | foto: Auto.cz
