Nejlepší a nejhorší auta roku 2021 podle redaktorů Auto.cz
A je tady zase naše výroční anketa! Jaké vozy se letos jednotlivým redaktorům líbily nejvíc? A které naopak propadly?
Byl to extrémně náročný rok pro celou automobilovou branži. Asi dobře víte, na co narážíme – stále silnější tlak na elektrifikaci, chybějící čipy… Jak se ale dočtete níže, stále jsme našli dost důvodů k tomu, abychom se do práce těšili. I když je možná pravda, že to hledání je rok od roku čím dál těžší…
No nic, zanechme nářků a pojďme se mrknout na náš už tradiční redakční přehled toho nejlepšího/nejhoršího, co letošní rok přinesl!
Martin Machala
Potlesk
Hyundai i30 Fastback N Performance
Ještě jsem asi neměl takový problém dát dohromady svoji top trojku nejlepších, nicméně pokusím se! Zato v opačném gardu, u zklamání, tady by bylo kandidátů… Stárnu.
Největší radost mi letos udělalo celkem s převahou auto, které vlastně nové není. Respektive, faceliftem prošlo, ale o žádnou horkou novinku se nejedná, vždyť poprvé jsem s i30 N jezdil už skoro před čtyřmi lety.
Hyundai i30 Fastback N Performance není nejrychlejší, ani nejvšestrannější hot-hatch, ale strašně mě baví. Při normální jízdě (není přehnaně tvrdý), při svižnější jízdě a i na tom okruhu. Těžko se vypichuje jedna konkrétní vlastnost, i když přilnavost přední nápravy je hrozně fajn. Ale v i30 N zkrátka funguje prakticky všechno tak, aby se řidič bavil. Opravdu bavil.
Kdo se někdy svezl, nejspíš chápe, co se snažím napsat. Je to zkrátka mimořádně dobře poskládaný řidičský balíček. Skvělá práce, pane Biermanne! Bohužel, jak jste si i u nás možná přečetli, Albert u Hyundaie skončil. Na tohle jeho dílko ale budu ještě dlouho vzpomínat!
BMW M3 Competition
Totální bestie. Naprosto nekompromisní. Jako daily car tohle BMW na rozdíl třeba od velebené i30 N skutečně nevidím, i v nejkomfortnějším režimu je M3 Competition dost tvrdá (ale nemlátí, jenom dokonale kopíruje povrch, super!), ale to, co má dělat, dělá ještě daleko líp, než jsem si dokázal představit.
Třikrát bych podtrhl to nekompromisní. BMW se nesnažilo v případě verze Competition o kočkopsa, který by měl umět všechno a nic. M3 Competition je zkrátka jenom brutální a absurdně rychlé. Je to auto, které neustále vyžaduje vaši pozornost, musíte ho pořád řídit. Na plný plyn i na suchu a na rovince… fakt úlet.
Velmi mě překvapilo, jak jsem si dokázal vyhrát a skutečně využíval tisíc a jednu možnost nastavení. Přizpůsobit si můžete prakticky cokoliv (motor, převodovku, podvozek, řízení, brzdy, úroveň kontroly trakce…), kombinací je nepřeberné množství. Až by to jednoho odradilo, mě tedy rozhodně, já ze všeho nejraději sednu a jedu. Ale tady ne. V M3 Competition jsem svoje ideální nastavení hledal, a to si pak mohl uložit pod dvě samostatná a červená „M“ tlačítka na volantu – jedno pro běžnou jízdu a druhé třeba pro extrém za limitem. Skvělá věc.
Jenom u sedaček bych možná přistoupil na určitý kompromis. Příplatkové skořepiny jsou nekompromisní až moc, dlouho se v nich vydržet nedá. V ničem závodnějším jsem v sériovém autě nikdy neseděl. Kupovat si je nemusíte, jenom drobná rada, pokud byste o M3 Competition uvažovali. Já bych o něm uvažoval velmi, ale tak hodný jsem (alespoň podle Ježíška) zase nebyl.
Toyota Highlander
A třetí letošní auto, které mě nadchlo… no, nadchlo, tady je to trošku nadšení s podmínkou. A taky potvrzení faktu, že třetí nominant se mi letos hledal opravdu těžko.
Highlander je v mnoha ohledech skvělé auto – nejvíc se mi líbí jeho staromilské ovládání klasickými tlačítky, byť občas je toho old schoolu až moc (na vzhledu a grafice infotainmentu měla Toyota zapracovat už asi tak před deseti lety). Pochválit určitě můžu prostorný interiér, to by vzhledem k rozměrům tohoto SUV až tak překvapit nemělo, vlastně potěšila i hybridní soustava. Toyotám dlouhodobě vyčítám agonický zvuk vytočené spalovací jednotky při akceleraci, zde je tento známý nešvar upozaděn zatím nejvíc, i když úplně se ani highlander neoprostil. Celkem spokojený jsem i se spotřebou, lehce nad osmi litry se pohybuju dlouhodobě, i v časech, kdy jsem toyotu teprve zajížděl. Vidíte, tuhle informaci vám ještě dlužím – highlander je náš nový půlroční dlouhodobák.
Jen podmínečné zařazení do výběru nejlepších nejvíc souvisí s podvozkem, respektive naladěním odpružení. Čekal bych daleko poddanější chování a hlavně větší komfort na nerovnostech. S dvacítkami si highlander dost často bouchne.
I přesto s ním jezdím velmi rád. Asi nejvíc pro tu jednoduchost ovládání a celkovou uživatelskou přívětivost – vypnu (tlačítkem na volantu, nekapacitním!!!) udržování v jízdním pruhu a vyrážím! Možná je to vlastně trošku smutné, že mi tohle stačí, abych zařadil vůz do top výběru, ale já vám to říkal hned na začátku…
Něco mezi
Toyota GR Yaris
Tohle je strašně složité. Osobně jsem byl z GR Yarisu nadšený, ale… Tahle toyota vzbuzuje nadšení v opravdu velmi úzkém funkčním okně a dostat se do něj, to chce s volantem skutečně umět. Mně se to povedlo v Mostě, který byl z části pod sněhem, zde se po chvilce snažení a přemlouvání GR Yaris předvedl v úžasném světle. Zprvu překvapivě zarputilou nedotáčivost jsem eliminoval až nekompresním plným plynem v zatáčkách, aby mi zadek z oblouku pomohl. A pak jsem si toyotku užíval. I na zimácích, které podle zkušených majitelů mají jeho nedotáčivé schopnosti ještě prohlubovat.
Ale – bylo to v bezpečí okruhu, skutečně si neumím představit, že bych takto jel na okresce. GR Yaris funguje až v brutálním zápřahu, v šílených rychlostech, na okreskách potřebuje bez jakéhokoliv přehánění absolutního profíka. Ne jen mírně poučeného laika, ale nejlíp opravdového soutěžáka. A protože já se považuju maximálně za toho poučeného laika s mírnými okruhovými schopnostmi, nejsem si jistý, že bych GR Yarise stoprocentně ocenil. Nechám Honzovi Kopeckému a jemu podobným.
Zklamání
Škoda Octavia RS TSI
Zvlášť minulou Octavii RS jsem měl rád, nejvíc pak jednu z posledních verzí. Jmenovala se RS 245 a já test zahájil titulkem „Prostě nejlepší…“ To jsem tehdy dostal v diskuzi naloženo! Bylo to ale objektivně skvělé auto – praktické (je to octavia…), příjemně svižné a naladěné tak, že mě bavilo řídit. Pomalu, cestou do práce, i rychleji, když jsem měl chuť.
Ani jedno nemůžu říct o současném benzinovém vrcholu s dvoulitrem TSI o výkonu 180 kW. Že je naftové RS příjemný cesťák, beru všemi deseti. Že je plug-in hybridní RS podivná úlitba, která se písmenům RS vzdálila zatím nejvíc, to bych taky ještě dokázal pochopit (doba to prý chce). Ale že je velmi podobně emočně plochá i vrcholná Octavia RS TSI, to zabolelo. Vyměklá, beztvará, jalová… Vůbec by mi nevadilo, že není tak sportovní jako dejme tomu GTI Clubsport, když mi ale řidičtější přišel i náš bývalý dlouhodobý Golf s obyčejnou mild-hybridní patnáctistovkou, něco je špatně. Nemůžu říct, že by současná Octavia RS TSI byl objektivní průšvih, stále je nepřekvapivě praktická, pohodlná, motor jede slušně… Jenom je to z pohledu zážitku za volantem zatím nejhorší benzinové RS. A ten umělý zvuk… Bože!
Lexus LS 500h
Pamatujete na srovnávací test Lexusu LS 500h s Audi A8? Budou to už čtyři roky nazpět a já tehdy napsal, že nepamatuju mezi srovnávanými vozy tak obrovský rozdíl. Bylo to pro mě obrovské překvapení, LS jsem do té doby vnímal jako neuvěřitelně komfortní a tiché auto, skvělá alternativa německé prémii. Ale nejnovější provedení? Hlučné, s jakousi křečovitou snahou o sportovnost a infotainmentem, který prostě nešlo používat.
Nápravu měla přinést výrazná modernizace, kterou jsem otestoval letos. Asi to bylo o něco lepší, do někdejšího vzoru kultivovanosti a pohodlí však pořád daleko. LS 500h měl navíc tu smůlu, že jsem se krátce po něm svezl s nejnovějším Mercedesem třídy S. Rozdíl to byl snad ještě větší než před čtyřmi lety v případě srovnání s Audi A8. Ve prospěch mercedesu, pochopitelně.
Ford Mustang Mach 1
Nikdy jsem nebyl fanouškem Fordu Mustang, na můj vkus je moc neohrabaný. Na Mach jedničku jsem však zvědavý byl, Ford se prý snažil o co nejkruhovější charakteristiku. Bylo mi jasné, že s těžkopádnějším základem se ani po důsledné péči nestane z mustangu mrštná okruhová zbraň, ale do Mostu jsem se těšil.
Mach 1 tady nepropadl, hlavně díky excelentním brzdám od Bremba. Nepamatuju sériovku, která by takhle skvěle brzdila. Až jsem měl problémy dobrzdit do první zatáčky po rovince – prostě jsem při všech třech rychlých pokusech vyměkl, jak jsem 1,8 tuny těžkému autu nevěřil. Respektive jeho brzdám, že skutečně můžu úplně v pohodě dupnout na pedál až na nějakých 110 metrech.
Stejně jsem však z Mostu odjížděl zklamaný. Velmi překvapivě kvůli pohonné jednotce – atmosférický pětilitrový osmiválec s výkonem 338 kW byl dost nevýrazný, až zvláštně neduživý. Trochu ožil ve vyšších otáčkách, stále to však ani náhodou nebyl zátah, který bych si u pětilitrového osmiválce představoval. Bohužel motoru nepomáhala ani jinak skvěle řadící manuální převodovka s extrémně dlouhými převody. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych v Mostě na rovince nedával pětku. Stejně jsem nikdy před rychlou hokejkou neřadil trojku. Ne, ani Mach jednička mě nenaučila mít ráda mustang.
David Bureš
Nejlepší z nejlepších
Kia Ceed SW 1.5 T-GDI (118 kW)
Jak jsme psali v úvodu, automobilová branže se mění a důkazem toho je i to, že mezi má nejlepší auta roku 2021 se dostal i vlastně úplně obyčejný automobil, Kia Ceed. Jenže v kontextu dnešního trhu je to vlastně to nejlepší, co můžete za vaše peníze dostat.
Když aktuální generace přicházela na trh, přišla mně trochu obyčejná, jenže po pár letech na trhu a provedeném faceliftu se ukazuje, jak původní recept je v dnešní době vlastně perfektní. I po letech vypadá Ceed skvěle a hlavně, má jednoduché a přehledné ovládání, které nezkouší hledat nové cesty dotykovými panely nebo skrytím všech ovladačů do displeje infotainmentu. V Ceedu se zkrátka okamžitě zabydlíte, což je něco, co se mně na autech vždy líbí a bohužel v poslední době to nacházím u stále méně novinek.
Vynikající je i letos zkoušený benzinový čtyřválec 1.5 T-GDI (118 kW), stejně jako optimální naladění podvozku. Zkrátka řečeno, když se mně dnes někdo ptá, jaké auto si koupit pro rodinu, odpovídám "Kia Ceed v kombíku". Vzhledem k ceně je to až neuvěřitelná nabídka. A co víc, Kia zvládá vyrábět bez větších omezení i v době nedostatku čipů, a tak na Ceed nebudete čekat tak dlouho jako na vozy konkurence. Jednoduše řečeno, tohle je pro mě dnes etalon kompaktů.
Hyundai Ioniq 5
I druhé auto z mého výběru nejlepší z nejlepších pochází z koncernu Hyundai-Kia, což opět dokazuje neskutečný vývoj tohoto výrobce. A přece by Ioniq 5 nemohl být od zmíněného Ceedu odlišnější.
Hyundai Ioniq 5 je totiž zástupcem nové doby, elektromobilem od základu postaveným jako auto na baterie, díky čemuž plně využívá výhod svého pohonu. Umožnilo to vytvořit neskutečně prostornou kabinu i využít nejmodernější techniku pro elektroauta, jako je možnost dobíjení externích zařízení z baterií vozidla nebo superrychlé nabíjení.
Navíc vypadá naprosto fantasticky, ať si jeho kritici říkají, co chtějí. Využívá podobného stylu jako Honda e, na jednu stylu retro, na druhou stranu futuristický styl auta budoucnosti, aniž by nutně vypadal jako raketoplán. Jen v tomto případě už opravdu využitelný. Jestli bude elektromobilita vypadat takto, vůbec mně to nevadí... Sympatické je mi i to, že se na Ioniqu 5 pracovalo bez větší mediální pozornosti a velkolepých prohlášení a přitom je výsledný produkt o tolik lepší a pokročilejší než dílo jedné nejmenované značky z Německa...
Audi RS e-tron GT
Ano, jevem dnešní doby je fakt, že se mně do nejlepší trojice aut roku dostala hned dvě elektroauta. Tím druhým je Audi RS e-tron GT, elektrické gran turismo s naprosto fantastickým vzhledem.
Ani Ioniq 5 není auto pro každého, natožpak RS e-tron GT. Lepší službu leckomu udělá osmiválcové Audi RS 7, jenže v této cenové hladině už tolik nejde o objektivní parametry, ale o subjektivní dojem a ten jsem měl z RS e-tron GT vynikající.
O designu už řeč byla, skvělé jsou také jízdní vlastnosti, hrátky na silnici navíc doprovází jedinečný umělý zvuk, který zní parádně, nesnaží však lacině a uměle imitovat osmiválcová superauta a zároveň nezní jako vymyšlený sporťáku z playstationu. Ano, při rychlé jízdě s ním neujedete tolik, zvlášť když ho chcete využívat jako gran turismo pro transkontinentální trasy, cílová klientela si už ale dovolí vícero aut, a tak RS e-tron GT bude považovat za zajímavý doplněk garáže.
I přes silné stránky auta však mě pořád hlodá, jedna, možná až "kacířská" myšlenka; jaké by asi bylo, kdyby v útrobách pracoval koncernový vidlicový osmiválec. Nepochybně by i takové Audi RS e-tron GT bylo skvělé!
Zklamání
Dacia Spring
Novinek s elektrickým pohonem bylo v uplynulém roce vážně hodně, a tak vlastně není divu, že se jeden z nich dostal i mezi to nejhorší, co jsem si za rok 2021 vyzkoušel. Jde o Dacii Spring.
Na Springu je totiž až příliš vidět, že byl původně určen pro rozvojové trhy a do Evropy se dostal jen kvůli flotilovým emisním normám, které de facto vyžadují elektromobil v nabídce. Působí zkrátka lacině, ať už je řeč o jednotlivých detailech v kabině, tak o výrazně omezené příplatkové výbavě.
To by mně tolik nevadilo, kdyby Spring byl opravdu levný. Jenže on není, na českém trhu kvůli prakticky neexistujícím dotací na elektromobily stojí zhruba půl milionu, což je vzhledem ke zpracování závratná částka.
Nebýt flotilových emisí, Spring by se v Evropě určitě neprodával. Ukazuje tak, jak dotace na elektromobily mohou pokřivit trh. Smysl dává jen jako městské autíčko pro carsharingové služby, v zemích, kde cenu auta sníží vládní pobídky. V českém prostředí naopak jde o první drahou Dacii.
Subaru XV 1.6i
Zahrnutí Subaru XV mezi největší zklamání roku mě vlastně neskutečně mrzí, jenže bohužel nešlo jinak. Na jedné straně tu je naprosto skvělé auto. Jednoduché ovládání ocení leckterý zákazník, stejně jako robustní konstrukci. Naprosto famózní jsou pak jízdní vlastnosti, XV poskytuje jak naprostou jistotu za volantem, tak naprostý jízdní komfort, a to i na těch nejrozbitějších cestách.
Jenže k čemu všemu to je, když se zapomnělo na motor. Základní atmosférická šestnáctistovka, navíc standardně spárovaná s variátorovou převodovkou Lineartronic, zkrátka pro takové auto nestačí a řidič si jen zoufá, jaké by to bylo skvělé auto, se silnějším motorem. Zoufal jsem si i já, tohle pravověrní fanoušci Subaru uslyší neradi, nicméně XV by mnohem lepší než s tímto dýchavičným boxerem bylo s takřka jakýmkoliv přeplňovaným tříválcem na trhu. I tohle je tak výsledek emisních norem, respektive faktu, že se Subaru nevyplácí vyvíjet pro Evropu lepší, silnější spalovací motor.
Stanislav Kolman
Potlesk
Rolls-Royce Ghost V12
Na jeden den jsem dostal příležitost okusit automobilový svět pro vyvolené. Po Praze a okolí jsem se svezl Rolls-Roycem Ghost s dvanáctiválcovou strojovnou pod kapotou. A těžko zapomenutelný zážitek to byl z několika důvodů.
Nadšený jsem byl z kabiny. To, jak za sebou zabouchnete dveře a zcela se odstřihnete od okolního světa je od inženýrů této značky doslova mistrovská disciplína. Žádné vnější jevy nemají na pohodu za volantem (nebo ještě lépe ve druhé řadě) vliv. A vy si tak můžete dopřávat oblíbenou muziku z vynikajícího audia, pohled na noční oblohu vyobrazenou na stropnici vozu či šampaňské, které vám na ideální teplotu vychladila lednička mezi zadními sedadly.
Dvanáctiválec s objemem 6,75 litru má dvojité přeplňování, maximální výkon 420 kW (563 k) a točivý moment 850 newtonmetrů. Pět a půl metru dlouhou limuzínu rozpohybuje na stovku za 4,8 sekundy a sviští až 250 km/h. Kouzlo jízdy v ghostu je však v celé té poklidné atmosféře, kterou na palubě dokáže naladit. A v ní do cíle rozhodně nebudete spěchat. Pokud jste tedy v mezidobí stihli našetřit nějakých 11 milionů korun.
Fiat Tipo Cross
Rozmlsaní automobilovou smetánkou se raději pojďme vrátit k vozům pro běžné smrtelníky. Z těch mě za uplynulý rok nejvíce zaujal omlazený Fiat Tipo, jenž jako bonus dostal novou výbavu Cross inspirovanou světem SUV a crossoverů. Neříkám, že se jedná o nejlepší „normální“ auto, přijelo ale s koktejlem namixovaným tak, že se mi okamžitě trefilo do vkusu.
Tak třeba cenou, neboť i s našlapanou výbavou stojí tento kousek jen něco přes půl milionu korun. A to už jsou součástí 17“ kola z lehkých slitin, Full LED světlomety, automatická klimatizace, digitální přístrojový štít či multimediální systém se sedmipalcovou obrazovkou. Navzdory řadě moderních prvků si Tipo zachovává tlačítkový a intuitivní interiér, ve kterém se okamžitě zabydlíte.
Ale potěšil i motor, v našem případně naftová šestnáctistovka s výkonem 96 kW a 320 newtonmetry krouťáku. Trhač asfaltu to není – zrychlení na stovku trvá 10,5 sekundy – potěší však nízkou spotřebou paliva pohybující se kolem 5 l/100 km. Je to pořád taková stará turbodieselová škola. Je třeba počítat s hrubším chodem za studena, zároveň vás ale neobtěžuje žádné přiškrcení související s emisními limity.
Hyundai i20 N
Kapesní rakety to dnes nemají úplně jednoduché, jejich nabídku byste vlastně snadno spočetli na prstech jedné ruky. O to potěšující je fakt, že se sportovní divize Hyundai N rozhodla rozvířit stojaté vody a poslat do světa nasupeného prcka, kterého je jednoduše radost řídit.
Měl jsem pár týdnů před „enkem“ možnost znovu vyzkoušet Fiestu ST. Malé svižné přibližovadlo fungující takřka dokonale. Ve srovnání s ním má však i20 N ještě o pár dveří a jeden válec navíc. Šestnáctistovka s výkonem 150 kW vůz rozpohybuje čile, i když jsem si říkal, že motor by klidně mohl být i nepatrně říznější. Co se však povedlo výtečně je šestistupňová manuální převodovka a hlavně podvozek. Ten není tak prkenný jako v „estéčku“, používat jej můžete i na denní bázi. Když ale dojde na ostřejší svezení, stává se z „dvacítky“ nástroj, ze kterého se vám nebude chtít vystupovat.
A to všechno za cenu od 599.990 Kč. Vřele doporučuji u ní nezůstat a připlatit si ještě za balíček Premium. Ani ne tak kvůli vyhřívaným sedačkám vzadu, startování tlačítkem či větší obrazovce multimediálního systému, ale především samosvoru, jenž jízdním hrátkám dodává pomyslnou třešničku.
Pískot
Seat Ibiza
Tohle není ani tak kritika omlazené Ibizy jako takové, ale spíše konkrétního testovaného kousku a nastolené ceníkové politiky. Ano, jde o auto v nejvyšší možné výbavě s nespočtem příplatkových prvků a nejsilnějším možným motorem – 1.5 TSI/110 kW DSG – přesto si myslím, že ceníková cena 682.000 Kč je tak trochu z jiného vesmíru. Vždyť o třídu větší Seat Leon FR s motorem 1.5 TSI a manuálem stojí 659.900 Kč. Automat „umí“ až mild-hybridní verze eTSI za 724.900 Kč. To je pořád „jen“ o 42.900 Kč více.
Ibiza je jinak prima malým autem a zajímavou alternativou ke Škodě Fabia. Má sice tužší naladění, ale jízda s ní je příjemná a 150koňová patnáctistovka je pro španělského prcka až až. Pokud si tedy od svezení neslibujete vyloženě sportovní výkony. V tomto ohledu bych se poohlédl jinde – třeba o pár odstavců výše – jízda v Ibize sice umí být svižná, ale tak trochu bez emocí.
Renault Trafic Spaceclass
Co že ve výběru toho nepovedeného za uplynulý rok dělá model, jenž si v samotném testu vysloužil tolik superlativů? Vždyť Trafic Spaceclass jsem si chválil z pohledu motorového, (protože agregát 2.0 Blue dCi se 125 kW je fajn, byť pár koníků navíc by snesl), ale i z hlediska spotřeby, jízdních vlastností a po poslední modernizaci je prima i pracoviště řidiče.
Důvodem zařazení právě sem je fakt, že poslední Trafic Spaceclass, zajímavou alternativu třeba k Volkswagenu Multivan, je u nás prakticky nemožné koupit. Nemůžeme se zlobit na konkrétní model, ale ani na francouzskou automobilku. Nedostatkové zboží je to kvůli minimálním kvótám pro jednotlivé dealery, neboť se bavíme o autě s tabulkovými 186 g/CO2 na kilometr. A to je v dnešním, emisními limity svázaném světě, hrozivá porce, která vám s tabulkami (a následnými pokutami) dokáže slušně zamávat.
Ondřej Mára
Potlesk
V uplynulém roce jsem měl to štěstí usednout za volant několika velmi příjemných vozů, z nichž bylo poměrně obtížné vybrat jen tři nejlepší. Skvělý dojem na mě udělal například náš dlouhodobý Ford Kuga, který nabízel nečekaný charakter a jízdní vlastnosti v kombinaci se solidní praktičností a ergonomií. Příjemné bylo setkání také s Kiou Stonic, která se ukázala být velmi solidním a dobře vybaveným svezením na každý den.
Z výjimečnějších vozů se mi do paměti naprosto nesmazatelně vepsala první jízda s Volkswagenem Golf R Variant, který mi na německém okruhu Bilster Berg doslova vyrážel dech svými vlastnostmi (a současně mi velmi rázně, ale stále bezpečně, ukázal mé nedostatky při ostré jízdě). Zážitky z trochu opačného spektra mi pak nabídl Ford Ranger Raptor, který mě sice neoslnil svým výkonem, ovšem jeho podvozek a charakter – obojí bylo skutečně výjimečné.
Nejzajímavějším vozem se pro mě ale nakonec stal jiný Ford, kompaktní SUV Ford Bronco Sport. Samozřejmě bych si rád vyzkoušel především plnotučné Bronco, ovšem i jeho menší sourozenec má rozhodně co nabídnout. Bronco Sport mě bavilo svým nevšedním vzhledem, příjemnou ergonomií, komfortním podvozkem i slušným 2,0litrovým motorem EcoBoost. Fascinován jsem ale byl především jeho výbavou pro jízdu v terénu – a tím nemyslím jen blátivou polňačku, která je dnes brána za vrcholnou výzvu pro většinu moderních crossoverů a kompaktních městských SUV.
Testovaná verze Badlands byla obuta do pořádných pneumatik, měla sofistikovaný systém pohonu všech kol s chytrým uzavíratelným diferenciálem na zadní nápravě, funkční systém jízdních režimů a spoustu drobných vychytávek. Prostor na zadních sedadlech sice nebyl nijak královský, zatímco cena je extrémní, v Česku ale půjde o výjimečný model, který spolehlivě zaujme navenek i uvnitř.
Bronco Sport mě oslovovalo hlavně svou dobrodružnou povahou, pokud by se mě ale někdo zeptal na nejlepší zážitky po stránce komfortu na delších cestách, vzpomněl bych si na BMW 540d xDrive Touring, se kterým jsem si užil týden cestování po zasněžených silnicích s neuvěřitelnou jistotou, komfortem a náležitou dávkou prémiovosti. Vznětový šestiválec v kombinaci s automatickou převodovkou dokázal poklidně korzovat i tahat jak lokomotiva, systém pohonu všech kol mě dokázal za volantem podržet i pobavit a kabina rozmazlovala posádku skvělou ergonomií i prostorností. V kufru jsem pak pohodlně převezl víc věcí, než by se slušelo veřejně zmiňovat. V posledních týdnech roku pak BMW začala silně šlapat na paty ještě Audi A6 Allroad s 3,0litrovým motorem V6, ale řadová mnichovská šestka nakonec byla mému srdci bližší.
Třetím „nejlepším“ svezením uplynulého roku se pak pro mě stala možná trochu překvapivě Dacia Duster. Testovaný nafťák dCi 115 s pohonem všech kol sice neuhrane kdovíjakými jízdními vlastnostmi, charakterem nebo snad dynamikou, stal se pro mě ale vítězem v poměru cena/výkon pro kteréhokoliv nenáročného řidiče. Osobně jsem přitom nikdy nepatřil k velkým fanouškům dusteru, jeho modernizace v kombinaci s osvědčenou technikou, nenáročnou údržbou, komfortním podvozkem, solidní spotřebou a velmi lákavými cenami ale dělá z tohohle auta kousek, který může dávat smysl obrovské skupině řidičů.
Zklamání
Vybrat auto z opačného spektra zážitků, tedy nejhorší svezení letošního roku, bylo ještě náročnější. Ostatně najít dnes na trhu vyloženě špatný automobil je téměř nemožné a automobilky se samozřejmě snaží, aby se nám do rukou dostávaly jen ty lepší kousky. Na paměti sice mám například vrzající plasty v nové Škodě Fabii, laxní kombinaci 1,0litrového motoru v kombinaci s DSG převodovkou v koncernových vozech a ani první jízdy v novém VW Multivan nebyly zcela bez kvalitativních výtek.
Celkově mi ale žádné auto nepřipadalo vyloženě špatné a na každém jsem viděl něco, co by mohlo zákazníky zaujmout. Přesto jsem z paměti vytáhl dva vozy, ze kterých jsem byl lehce rozmrzelý. Oba přitom spadají do segmentu ostrých hatchbacků a ani jeden není vyloženě špatný, přesto mi na nich něco jednoduše nesedělo.
Prvním ze zmiňovaných vozů bylo Suzuki Swift Sport Hybrid, které z mého pohledu udělalo s modernizací maličký krůček zpět prakticky po všech směrech. Omlazený svišť s nově mild-hybridní 48V pohonnou jednotkou se totiž stal nepatrně slabším a těžším, zatímco přínos elektrifikované pohonné jednotky byl z pohledu ekologičnosti jen minimální. Motor navíc přišel o svůj charakter a vzrostla i cenovka. Naštěstí ale malému hatchbacku zbyl alespoň velmi dobře odladěný podvozek, díky kterému nabídne Swift Sport Hybrid stále dostatek zábavy ve městě i na zakroucených okreskách.
Do kolen mě pak příliš nedostalo ani BMW 128Ti, které po letech obnovilo označení Tourismo Internazionale. Model stvořený pro vyplnění mezery mezi modely M120i a vrcholným M135i xDrive byl přitom již od začátku označován za konkurenta VW Golf GTI, se kterým sdílí pohon pouze předních kol. BMW pak sice naplnilo očekávání po stránce sportovnosti v ostřejším tempu, v otázce každodenního soužití ale Ti nedokázalo dostatečně „zcivilnět“. Ostatně oproti vrcholnému M135i xDrive nenabízelo ani adaptivní podvozek. V neposlední řadě pak musím zmínit ještě cenovku, která celou iluzi o mnichovském konkurentovi GTI smazávala.
Stanislav Švarc
Kdybych měl vybrat tři auta, která jsem si v končícím roce 2021 nejvíc užil, a to bez ohledu na cenu, užitnou hodnotu, spotřebu, praktičnost a další podobné a vcelku důležité vlastnosti, měl bych rychle hotovo: BMW M5 CS, BMW M3/M4 a Audi S5 Cabriolet TFSI. A těsně v závěsu by po top trojce snad ještě pokukovalo elektrické Audi RS e-tron GT.
Uznávám však, že takový přehled by nebyl zrovna rozmanitý a hlavně by asi tak úplně neodrážel realitu, možnosti a potřeby typického českého motoristy. Proto jsem na to šel nakonec jinak. Vymyslel jsem si tři kategorie, podle nichž jsem nejzajímavější vozy roku vybral.
Překvapení roku
Největším překvapením roku pro mě je Dodge Durango R/T. Velké americké SUV se sice v současné generaci vyrábí už od roku 2011, ale přesto, nebo možná právě proto, se mi tak líbilo. Je to auto prostorné, pohledné, praktické a hlavně má nevídané charisma – především díky velkému atmosféricky plněnému benzinovému osmiválci. Ten sice umí být velice žíznivý, ale jeho projev stojí za každou spálenou kapku benzinu. Durango R/T se také až překvapivě hezky řídí a zaujalo mě i bohatou a tak akorát moderní výbavou: na palubě najdete snad všechno, co potřebujete, ale ovládání je ještě klasické, tlačítkové - a tedy snadné a rychlé, neobtěžující. Ve srovnání s podobnou konkurencí navíc Durango R/T vychází zajímavě cenově.
Dodge ale nebyl jediným výrazným překvapením. Obrovský dojem na mě udělal například Volkswagen Tiguan R, ohromilo mě, jak zábavné může takové SUV být. A napadají mě ještě Ford Puma ST X, úžasně hravý malý crossover, či BMW 530e xDrive, zřejmě nejpříjemnější plug-in hybrid, jaký jsem dosud řídil.
Poměr cena/hodnota
V této kategorii jsem měl jasno hned. Vítězem nemůže být nic jiného než SsangYong Tivoli Grand 1.5 GDI Turbo AT, praktické SUV s prostorným interiérem, solidním zavazadelníkem a především velice zajímavou cenou. Na autě jsem přitom nenašel nic zásadního, co by onu cenovku výrazně zdůvodňovalo. Levné věci většinou mívají nedostatky, které omlouváme povzdechem „co bys chtěl, za ty prachy…“. Ale na Tivoli Grand jsem opravdu zásadní chyby nenašel. Naopak – byl jsem mile překvapený, jak tohle SUV jezdí a jak jsem se v něm cítil. Dokonce na mě působilo mnohem lépe, než bych pro pohledu do ceníku čekal. I z pohledu výbavy v něm bylo všechno podstatné.
Do stejné kategorie patří Dacia Duster Blue dCi 115 4x4 Prestige, to je také zajímavá nabídka. Anebo Seat Tarraco 2.0 TSI DSG 4WD s výkonem 180 kW, který představuje interesantní alternativu ke Škoda Kodiaq RS. A zapomenout nesmím na Hyundai i30 kombi N Line Premium, moc hezky jezdící kombík bez kompromisů za slušnou cenu - tedy s přihlédnutím ke konkurenci.
Simply the Best
I tady to bylo jasné. Jednoznačně muselo zvítězit BMW M5 CS, auto přesně podle mého gusta: luxusní manažerský sedan, který se dá v pohodě používat každý den, současně ovšem s výkonem supersportu a doslova dechberoucím jízdním projevem. Tenhle stroj je jednoduše naprosto ohromující. Testovaný kus navíc dorazil se zelenou karoserií. A já mám pro tmavě zelenou slabost. Navíc ta žlutá světla...
Čestnou zmínku si zaslouží další dvojice od BMW: M3 s automatem a pohonem všech kol (jako parádní „emko“ na každý den) a M4 s manuálem a zadokolkou (protože drží při životě tradičního „ducha BMW“). Bodovalo také Audi s S5 Cabrio (dokonale letní auto) a s RS e-tronem GT (i když mám výhrady k nucené elektromobilitě, tahle věc jezdí fantasticky). Zapomenout nesmím na Porsche Panamera Turbo S E-Hybrid (brutální plug-in hybrid, který je nejen nesmírně rychlý, ale také se moc hezky řídí) a BMW X5 xDrive40d (nesmírně kultivované SUV s parádním motorem).
S rozpaky
Jak náročné bylo vybrat nejlepší auta roku, vypíchnout zklamání bylo mnohem složitější. Přítomnost v takovém přehledu totiž může svádět k názoru, že jde o vozy nepovedené a mizerné. Jenže tak to úplně není. Berte to prostě tak, že mi níže uvedené automobily z nějakých důvodů nesedly. Nikoli, že jsou hned špatné.
Například u plug-in hybridního Hyundaie Tucson mi vadil podvozek. Přišel mi příliš hlučný a doslova kazil jinak velice slušnou kultivovanost tohoto nápaditého SUV. A nepřesvědčil mě ani interiér, především infotainment a ovládání.
S rozpaky jsem vracel i plug-in hybridní Renault Megane, tentokrát hlavně kvůli pohonnému ústrojí, které je sice po technické stránce zajímavé, ale v praxi zrovna neoslní. Dynamika je spíš průměrná a neohromila mě ani spotřeba. Zřejmě nejvíc mě však zklamalo, že hybrid v některých situacích působí mírně neučesaně, trochu hrubě a neotesaně.
Oba plug-in hybridy jsou navíc ve srovnání s konvenčními motorizacemi drahé.
Uvedu ještě Mini Cooper 5-Doors, to proto, že nabízí snad až moc tuhý podvozek s téměř sportovním naladěním, který se podle mě k městské stylovce s tříválcem moc nehodí.
A nakonec poznámka ke Škodě Fabia 1.0 TSI 81 kW DSG. Auto samotné se mi moc líbilo, rozpaky se ovšem vážou k ceně. Testovaný kousek by vás totiž stál víc než 640 tisíc korun. To mi na fabii připadá opravdu hodně. Ale bohužel, taková je realita, zdražování všeho je smutný trend posledních měsíců.
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat